Cesta snů pro mě byla skvělá příležitost vyrazit někam daleko, mimo své město, mimo své povinnosti, mimo své staré přátele. Byla to příležitost dostat se na několik dní mezi lidi, se kterými vím už teď, že budeme mít něco málo společného. A přesto i to málo tolik znamená.
A jaká byla moje cesta snů? Nejlépe mi ji připomínají 3 kameny ze 7, do kterých jsem vryl všechny své zážitky, a které v sobě uchovávají mé vzpomínky.
Kámen první – Dvakrát měř, jednou řež.
Je čtvrtek 21. dubna 2011 4:00 ráno. V pokoji mi zvoní 2 různé budíky a já se probouzím. Venku vše ještě dál spí. Obloha je zahalená tmou. Já už jsem ale na nohou a v rychlosti se dávám do kupy. Znovu a znovu si v hlavě procházím, zda jsem si něco nezapomněl dát do své krosny. Půl hodina utekla jako nic a já musím vyrazit na vlakové nádraží. „Jede mi to v 5:07,“ říkám si v hlavě. Krosnu mám už na zádech, v ruce spacák. „Nebo nepodívám se ještě jednou na jízdní řády na internet?“ „Ne“ odpovím si vzápětí. „Snad si to pamatuji dobře, mám s sebou pro jistotu lísteček s číslem vlaku v peněžence“. A tak ujištěný vyrážím směr vlakové nádraží. Cestou si v hlavě promítám, co mě asi tak v následujících dnech může potkat. Zaplavují mě zvláštní pocity. Těším se. Cesta na vlak mi utekla nějak rychle a já zjišťuji, že už je 5:01 hodin. Proto rychle koupím lístek a běžím na druhé nástupiště. Nastoupím do vlaku. Odložím si pohodlně věci v kupé a posadím se. Vyndám peněženku a lístek se spoji, abych se ujistil, že je vše v pořádku. A co nevidím – Odjezd: 5:04, vlak R635. Najednou mě zamrazí. Vyhlédnu z okna a vidím na tabuli mého vlaku napsáno něco jiného – Odjezd: 5:07, R634. Vždyť já nejsem ve správném vlaku!!! Jako by mě někdo polil studenou vodou. Podívám se s šokovaným výrazem na své hodinky. Ukazují 5:04. Udělalo se mi špatně, ale neměl jsem čas na plašení. Okamžitě jsem strhnul z poličky svou krosnu, chytil svůj spacák a vyletěl z vlaku. Schody na další nástupiště jsem bral snad po pěti. Vlak tu ještě stojí, ale průvodčí se chystá zapískat. Mávám na něj. Všimnul si mě, jupí!!! Vletím nyní už do správného vlaku a zavřou se za mnou dveře. Slyším pískot. Vlak se rozjíždí. Jo, uff, zvládnul jsem to! Takto jsem započal svou Cestu snů a takto na ni vzpomíná můj první kámen :-).
Kámen třetí – Odtučňovací kúra, aneb Člověče, nezlob se!
Je pátek – další den. Stojím venku před chatou a říkám si, jaké máme skvělé ubytování. Přišli vedoucí a jsme náhodně rozdělováni do skupin. Asi nás čeká nějaká zajímavá aktivita. Vzápětí se dozvídáme, že nás čeká hra „Člověče, nezlob se!“ Jenže se prý ztratily figurky, takže je musíme nahradit živými osobami – námi samotnými. Ohlédnu se z prudkého kopce, který je pod chatou u lesa, a vidím, že jsou zde vytvořeny 3 okruhy. Každý je jinak velký a dozvídám se, že za jiný počet bodů. My máme za úkol si vytvořit dvojice a určit si předem, který okruh poběžíme. Hod kostkou nám určí – kolikrát. S Alexem jsme odvážní. „Pojďme na ten největší okruh. Je sice dělaný do kopce, ale také je za něj nejvíce bodů!“ navrhuji. „Souhlasím. Snad ho nepoběžíme tolikrát. Radši hoď kostkou ty, Filipe, mě by se to nepovedlo“. „Dobrá“. Uchopím kostku a přeju si nějaké malé číslo… Hodím kostku na zem… pořád se kutálí… už se zastavuje. 6! „Néé! Největší okruh 6x!“ vykřikl jsem. „Jenže máš šestku, takže házíš ještě jednou!“ pověděl mi Alex. Hodím proto znovu. Padne 4. „Hm, supr, takže běžíme 10x největší okruh do kopce? Docela dobrá odtučňovací kúra! Ale alespoň našemu týmu vyběháme nejvíc bodů a vyhrajeme!!“ Chytneme se za ruce a běžíme první kolo. Jsme v kondici. Druhé kolo, stále si při běhu povídáme. Třetí kolo, přestává nám stačit dech, stále komentujeme běh ostatních. Čtvrté kolo – dohání nás, musíme přidat, jinak jsme skončili! Páté kolo – cítím prudký tep srdce ve všech žilách, začíná mě píchat v boku. Šesté kolo sotva popadáme dech, tričko je ztmavené potem. Sedmé kolo – vláčíme se za ruku z posledních sil, podlamují se nám nohy, lapáme po dechu. Osmé kolo – z posledního doušku vzduchu v plicích „To už dáme!!!“. Deváté kolo – „Aaa, vy jste už doběhli desáté, že?“ ptá se přepočítaný vedoucí. Podíváme se na sebe s Alexem a hlavou nám proběhne ta samá myšlenka. Zakýváme a padneme na zem vyčerpáním… Sice jsme nakonec paradoxně jako tým prohráli i přes to, že jsme toho naběhali nejvíce. Oba jsme s Alexem ale dobře věděli, že jsme vítězové, protože jsme překonali sami sebe.
Kámen pátý – Mapa se surovinami.
Máme pátek téhož dne. Venku k chatě přijíždí na kole uřícený Tokan a povídá nám: „Máte někdo chuť na pizzu? Výborně. Totiž – jel jsem pro suroviny, ale nějak se mi podařilo je cestou poztrácet. Na mapě jsem zaznamenal, kde to bylo a vaším úkolem bude je přinést zpátky.“ Té komické představě ztrácení surovin na kole a zaznamenávání si toho do mapy jsme se zasmáli a s chutí se rozdělili do týmů. Dostali jsme dvě různé mapy ve více kopiích. V rychlosti jsme mapu prostudovali a chytře promysleli, že nebudeme hledat suroviny všichni 4, ale že se rozdělíme po 2, abychom vše našli rychleji. Po chvíli jsme vyrazili. Jako druzí ze všech 5 týmů. „Máme to ale náskok!“ Říkali jsme si. Když jsme se dostali na hlavní ulici, nebyli jsme si jisti, kudy dál. Jelikož jsme už měli další tým v patách, rozhodli jsme se jít po prašné cestičce. Poklusáváme asi 15 minut. Máme ale takový divný pocit. Jdeme správně? „Hele tady pod námi vedou koleje… a támhle je nějaký město, do kterého vede hlavní silnice. Sedí to?“ ptám se. „Počkej, to je divný,“ říká Zdenda. „Aha, skvěle, tady jsme,“ pokračuje. „Takže, tady jsme. To znamená, že jsme šli špatně? To nevadí, snad jsme si moc nezašli. A kam že máme jít?“ zeptal se někdo. Zdenda se pousmál, rozhlédl, přivřel oči a povídá „Vidíš támhle v dálce ten vysokej kopec? Tak přesně tam jsme touhle dobou už měli být. “ Nevadí. Vracíme se tedy zpátky a cestou potkáváme tým, který nám šel v patách. Co teď? Co udělat, aby pokračovali dál a nešli za námi, tentokrát už správným směrem? Promysleli jsme takovou skvělou manipulaci. Míjíme je a voláme na ně s úsměvem: „Tak co, kolik už máte surovin?“ Usmáli se na nás také a pokračovali dál. Zřejmě nám na to skočili, říkáme si. Asi si myslí, že my se už vracíme s nějakou surovinou! Uplynula asi hodina, kdy po dalších dvou miniztraceních, procházením bahnitými cestami a trnitým roštím přicházíme na první stanoviště. Dostáváme kompas a informaci, že jsme zatím ze všech poslední. „Jak je to možné?“ zeptal se Zdenda. „Asi nám na tu super manipulaci neskočili a někudy si to zkrátili“ odpověděl jsem. Legrace ale nastala teprve nyní, když jsme se jako tým rozdělili na dvě části a vydali se opačným směrem, než naše drahé polovičky. Po několika úspěších (získání mouky a soli) jsme na sebe ale omylem znovu narazili. Bylo to komické, protože jak se ukázalo, všichni jsme měli úplně jiné představy o tom, kde se zrovna na mapě nacházíme. I přes menší pochybnosti o naší orientaci, ale nakonec vše dobře dopadlo. Lítali jsme sice po horách pro suroviny až někdy do setmění,… ale ta odměna? Ta sakra stála za to. Všichni jsme se shodli, že tak dobrou hawaiskou pizzu jsme snad ještě v životě neměli! Možná to bylo proto, že jsme si jí dělali sami, nebo proto, že jsme kvůli ní učinili velké oběti. Hlavní ale bylo, že jsme si skvěle pochutnali a měli za sebou hory zážitků (doslova). Takto se vepsala tato vzpomínka do mého třetího kamene ze sedmi.
Cesta snů pro mě osobně byla obohacujícím, krásným, milým i poučným zážitkem, na který se nedá jen tak zapomenout! Vůbec mi nevadí, že jsem cestováním sem a tam strávil 16 hodin, ba naopak už se moc těším, až si to budu moci někdy brzy s vámi skvělými lidmi zopakovat :-)! Ať se vám všem daří, mějte se krásně a zatím ahoj!
Filip
