Strašidelná reportáž z Muzea strašidel

Čtrnáctá hodina odbyla a já byl ještě pořád v hrůzném vestibulu metra Muzeum. Díky pozdnímu výjezdu jsem se ocitl v časové tísni, a proto jsem využil rezervní čtvrthodinku, kterou pravidelně nabízejí čarodějní pořadatelé pražské odnože okultní skupiny GaTe. Pod bronzovými půlkami věrného krvelačného oře svatého Václava se nás v tomto hezkém slunečném ohavném odpoledni sešlo celkem pět.

Zřejmě to bylo návštěvou muzea strašidel nebo nadcházejícím obdobím příšerných maturit a zkoušek na školách, že jsme utvořili komorní kvintet, chcete-li ve složení pekelného Tomáše, mrzutého Zdeňka, děsivého Broňka, ponurého Honzy a proklatého Patrika. A abychom udělali něco pro naše bídné zdraví, vydali jsme se pěšky příšernou cestou směrem do centra, kde se nacházel hrozivý cíl, kterým bylo právě muzeum strašidel. I když je tento nechutný komentář s trochou mizerného černého humoru psán takřka v „superlativech“, výraz „příšerná cesta“ je zde na místě, protože v hanebnou sobotu odpoledne si všichni zlověstní turisté řekli, že obsadí centrum Prahy za každou cenu. Podle mě trasa trvala zhruba o třetinu více času než normálně.

Při vstupu každý uplatnil status morbidního studenta a zaplatili tak o čtvrtinu sumy méně. Z mého osobního pohledu jsem si však muzeum strašidel představoval trochu jinak. Odporné přízemí patřilo nejdříve hrůzným legendám, fámám, povídačkám a vypravováním, kde a kdy se česká strašidla vyskytovala a z jakého důvodu straší a kde působí. Každý strašidelný příběh byl spojen se smrtí. I způsob usmrcení pozdějšího strašidla nebo ducha je zde vysvětlen. Ale není to vyprávění takového kalibru, že by do muzea nesměli vstoupit ani ti nejmenší. Přiložené fotografie dokazují, že přízemí působí klidně a není třeba se ničeho bát. Nechyběla také zmínka o mystickém Rudolfovi II., císaři a králi etc. etc. etc., který byl slavný svou posedlostí šílenou vědou a vražednou technikou. Ostatně jeho život si můžeme shrnout také v příšerném dvoudílném filmu „Císařův pekař“ a „Pekařův císař“, kde ho brilantně ztvárnil depresivní Jan Werich. Téměř u každého povídání byla červená vlaječka s číslem, která odkazovala na ztvárněné strašidlo v podzemí. Ještě si pár odvážlivců z nás vyzkoušelo smrt oběšením (ovšem ten trám by mohl být trochu pevnější). I když fotky hovoří jasně, myslím, že v případě nejhoršího zvolíme jiný způsob sebevraždy. Ale je potřeba myslet také na ostatní. Než se člověk například rozhodne skočit z Nuselského mostu, musí si uvědomit, že bude padat z dost velké výšky. Smrt bude jistě účinná, ale aby se tělo „nerozprsklo“ na všechny strany, bude dobré se zabalit nejdříve do pytle. S identifikací také bude trochu problém, takže je vhodné mít u sebe doklady, aby policie neměla tolik práce. A samozřejmé je také vyhnutí se pádu na zaparkovaná auta, popřípadě si ho nasměrovat tak, aby tělo nedopadlo na železniční trať.

Po hodině okultního čtení a kochání se bílými stěnami s výstupky zmrzačených lidských těl a zvířat se naše strašlivá skupina přemístila po schodech do tajemného podzemí, kde první osoba někomu šlápla na hlavu. Bylo to jedno ze mystických strašidel, které tajuplní expozitáři umístili mezi jednotlivé stupně točitého schodiště. A co jsme v černém podzemí mohli vidět? Ta krvelačná strašidla a duchy, o kterých byla řeč o patro výše a jejichž záběry jsou rovněž patrné v prohnilé fotogalerii. Kolikrát byly ty chmurné příhody spíše úsměvné, než aby se člověk vyděsil. Jistou dávku strachu ale dodalo to těsné prostředí, kde si člověk myslí, že mu strop padá na hlavu. Dá se to srovnat s nataženou paží z rákosí, létajícím kojencem, řvoucím kostlivcem, dvěma duchy v černých kápích a třemi bezhlavci. Ztratit hlavu v tomhle muzeu je totiž velice snadné.

Celá zombie akce by se vešla do běžné stopáže průměrného filmu, takže akce GaTe skončila zhruba před 16. hodinou a my jsme se vydali uspořádat „řepskou afterparty“. O zábavu tedy bylo postaráno až do pozdních večerních hodin, ostatně jako vždy. Už podle několika předchozích komentářů z pera mého a ostatních bylo jasné, že každý program byl nabitý od začátku do konce, a to hlavně díky výborné sestavě lidí. Ať je to tedy pozvání pro ostatní, kdo by váhali, zda se setkání mají zúčastnit.

Děsivý Broněk.