A je to tady. Je ráno s datem 30. 4. 2015 a já odjíždím z naší krásné dědiny někam, ani nevím kam. Tedy zatím vím, že do Brna. S krosnou na zádech odcházím na zastávku. Pár místních tetiček se mě po cestě ptá: „Honzíčku, kam ses nám vydal, do světa?“ A já jim říkám, že vlastně ani nevím kam jedu, ale že o mě nemusejí mít strach, že Honzové přece odjakživa vyrážejí do světa. A buchty? Buchty mám. 😉
Až po cestě mi docházelo, jaký jsem blázen, když nevím kam jedu a s kým jedu. Znal jsem tehdy pouze a jenom Oldu a to jen přes internet. O to větší to bylo dobrodružství a adrenalin. Hladina adrenalinu ve mně vystoupala nejvýše při posledních krocích k hodinám na Brněnském nádraží. Pak už jsem jen vklouzl mezi partu lidí s velkými batohy a dělal, že k nim patřím. Najednou přišel nějaký ukecaný kluk (Mireček), který se hned s každým úsměvně seznámil. To relativně rozproudilo debatu a už se jen čekalo, až přijde někdo se seznamem, abychom věděli, kolik nás vlastně má být. Ihned poté jsme hromadně odkráčeli na nástupiště k rychlíku směrem na Prahu. Neměl jsem žádné představy o tom, co s kým a kde prožiji. Nechtěl jsem si dělat plané naděje, prostě jsem jel. A to bych doporučoval všem, kteří se na jakoukoli podobnou akci chystají. Ano, už jedu s partou kluků a není cesty zpět. V hlavě si kladu na srdce, abych si to užil, vypnul a odreagoval se od běžného života doma, v práci,…
V Havlíčkově Brodě jsme přesedli do osobáku směr Humpolec. Tam se k nám přidali i Pražáci. V Humpolci jsme se usádlili asi dvě stě metrů od nádraží na louce, kde jsme se konečně oficiálně seznámili a dozvěděli se o sobě spousty zajímavostí. Poté následovalo rozdělení do skupinek, ve kterých jsme se měli dostavit na chatu. Cesta ovšem nebyla jednoduchá, museli jsme splnit několik úkolů. Ještě, že jsme byli ve skupinkách. Kdybychom šli sami za sebe, tak bych asi ještě teď seděl u prvního úkolu a vybarvoval v šifrovačce zámek s klíčem. Cesta vedla krásnou přírodou a naše skupinka si ji náramně užila. Málo jsme mluvili, ale o to více relaxovali při chůzi krásnou přírodou. Když jsme se po několika kilometrech a splněných úkolech sešli s ostatními skupinkami, dorazili jsme společně do vesnice zvané Kaliště. Zde nás nečekaně uvítal roj čarodějnic a dokonce i ohňostroj. Příchod na chatu nedaleko Kaliště se odehrál už po setmění. …A tehdy se Kaliště stalo na čas nejteplejším místem v republice…:D
Čekalo nás vlídné přijetí od kmene Ajamiú, uvedení do děje celé víkendovky, netradiční červí pochoutka a konečně i ubytování, hygiena a zasloužený spánek. První noc byla na nejmenovaném pokoji opravdu bujará ;). Páteční probuzení bylo poklidné, taktéž Lukášova lesní rozcvička. Konečně jsme se dozvěděli, jak můžeme zachránit kmen Ajamiú, a to díky místnímu knězi, který nám skrze úžasné básně dával najevo celý víkend co je naším úkolem a jak můžeme kmen Ajamiú zachránit. Zažili jsme mnoho úžasných aktivit. Každá z nich byla originální a měla svou myšlenku. Každá nás někam vedla, někam posunula. Tady musím moc pochválit skupinku organizátorů, za jejich přípravu a organizaci všech aktivit. Podrobný program pátku a soboty už ani popsat nedokážu.
V hlavě mi utkvěl sobotní budíček v pět hodin ráno a následná hra se zavázanýma očima. Tato aktivita mě hodně oslovila. Jako jediný ze skupinky jsem neměl zavázané oči a vedl jsem skupinku pěti kluků, kteří neviděli, zdejšími lesy a loukami. Cítil jsem velkou zodpovědnost jak po cestě, tak při plnění nejrůznějších úkolů. Cítil jsem se být užitečný avšak jen do chvíle posledního úkolu, kde mě má ,,slepá´´ skupinka měla přenést z bodu A do bodu B. Tehdy se má užitečnost změnila v zátěž pro celý tým a celá aktivita nabírala nový rozměr. Nakonec se nelehkého úkolu na jedničku zhostil Honzík, který mě celou cestu nesl na zádech. Zažili jsme mnoho srandy, potu, pohybu, dobrého jídla (díky Márovi a Kačce), zamyšlení, meditace, důvěry, vzájemné podpory, napětí, soutěživosti, týmové práce a mnoho dalšího. Celovíkendová hra vyvrcholila v sobotu večer, kdy došlo k samotné záchraně kmene. Nebylo to jednoduché, ale nakonec jsme přemohli zlé síly a získali lebku, která znamenala naše vítězství nad zrádným knězem zdejšího kmene. Tehdy mohly začít bujaré oslavy našeho víkendového úsilí. A taky, že začaly. Každý se toho ujal po svém. Někteří se bavili na pokojích, jiní zvolili společnou párty ve společenské místnosti, kde jsme tančili, jedli a pili až do nedělního úsvitu. =)
Neděle už byla ve znamení balení, úklidu, společného focení a návratu do svých domovů. I když brněnská skupinka si víkend prodloužila ještě o společný oběd v jedné brněnské restauraci. Tam jsme celý víkend krásně rozebrali a ještě více se poznali. Celou cestu domů se mi honily hlavou zážitky jednotlivých aktivit, kluci, které jsem poznal, ale i drsný návrat do běžného života. Na jednu stranu jsem byl rád za svou postel a klid domova, ale na druhou stranu se mi stýskalo po kolektivu našeho pokoje a vůbec po atmosféře jarní víkendovky. Myslím, že jsme prožili krásný víkend plný zábavy a zážitků, poznali nové kamarády a vytvořili tak příjemné prostředí pro každého účastníka této akce. Každý do víkendovky vložil kus sebe a to se projevilo pozitivně na celém programu. Díky všem, za spoustu zážitků. Některé byly opravdu jedinečné. Velký dík patří samozřejmě organizátorům ze skupiny GaTe, myslím, že se opravdu nikdo nenudil. Teď nám nezbývá nic jiného, než se těšit na další společnou akci, třeba o prázdninách…
Honza
