Proč jsem se přihlásil na letošní vodu s Gejtem? Jelikož mám rád kdejaké pohybové aktivity a rád poznávám lidi, kteří mají v tomto podobný pohled na věc, naznal jsem, že výlet na nejdelší českou řeku by mohlo být ideální místo pro navázání nových kontaktů, trochu sportu a zároveň kus zábavy.
V onen den jsem se probudil příjemně vyspaný do slunečného rána, vypravil se a mašíroval na tramvaj směr Hlavní nádraží. Pod hodinami již čekali mí spoluputovníci, natěšení, usměvaví a nezřídka vybaveni klobouky. Musím přiznat, že jsem byl velmi rád, že se mnou cestoval i můj milý. Nejsem sice kdovíjaký stydlín, ale co bych nepřiznal, situaci to dosti ulehčí. Ve vlaku naše skupina zabrala tři kupé. Brzy jsem zjistil, že se téměř všichni účastníci znají – tedy až na mě a ještě jednoho kluka, kteří jsme byli noví. Nebylo to sice jednoduché, ale postupně se mi podařilo se s většinou účastníků blíže poznat. Po cestě někteří hráli karty, jiní spali, další klábosili. Protože do Českých Budějovic jede vlak spíše než hlavní tratí po trati výletní, skýtala cesta mnohé pohledy na malebná nádraží, jejichž červeno-žluté budovy lemovaly trať v celé délce z Jihlavy až do Veselí nad Lužnicí. V Českých Budějovicích jsme na 40 minut vyměnili český vlak za rakouský, byť s českým jménem Vltava-Dunaj. Tím jsme mířili jižně, mezi poli a lukami do stanice Rybník. Zde nás již čekaly nevkusně rekonstruované přípojné motorové vozy, kterými jsme se vydali po poslední Rakousko-Uherské lokální (a přesto elektrifikované!) dráze do stanice Vyšší Brod klášter. Po jízdě zmíněným vlakem už jsme se všichni těšili, že vystoupíme. Zde jsme se nakrémovali, převlékli a vyrazili na lodě.
Prvním naším cílem byl Rožmberk nad Vltavou, kde jsme se ubytovali v tamějším kempu. Z vyprávění mnoha účastníků jsem se dozvěděl, že loni ve stejné restauraci, kam jsme mířili i letos, čekali na jídlo více než hodinu. Tentokrát se však černý scénář nevyplnil. Jedinou vadou na kráse byla podměrečná Kofola, kterou jsem okamžitě reklamoval (a beze slov dostal nadměrečnou). Po večeři jsme se společně prošli ke zdejšímu hradu, který si při nočním nasvětlení žádal nejednu fotografii. Poté už si každý večer užil po svém, někdo v místních lokálech, jiný při filmu, další při večerním pokecu. Noc nám pak zpříjemňovaly vrzající postele a zpívající hosté. Přesto jsme se všichni vyspali do růžova (co jiného by vlastně člověk u skupiny gayů čekal) a ráno měli radost z rohlíků, Vysočiny, šunky i džusu.
Posilnění jsme vyrazili vstříc dalším vodním dobrodružstvím. Na sobotním programu jsme měli přejezd do Českého Krumlova. Jelikož bylo teplo, opalovali jsme se, cákali po sobě a povětšinou trávili čas souloděním. Na oběd jsme se zastavili v super hospůdce v Branné. Protože sluníčko pálilo ostošest, nejeden z nás si o polední pauze vlezl do Vltavy a zaplaval pár temp. V druhé polovině dne jsme se setkali s mohutnými papírnami Větřní, které byly předzvěstí jednoho ze dvou dnešních jezů. Brzy jsme dopluli do kempu Ingetour a ubytovali se ve velkoprostorovém pokoji. Milým překvapením bylo, že dnes již postele nevrzaly. U večeře nás potěšila usměvavá servírka v útulné restauraci s přítulnou kočkou. Večer jsme se opět vypravili do města, poté šli někteří pokecat k řece, jiní do hospůdky. Relativně daleká cesta z a do kempu byla ideální možnost blíže poznat další účastníky.
Nedělní ráno bylo ve znamení čekání na míchaná vajíčka a místo na záchodě. Nakonec jsme se ale všichni obojího dočkali a vypravili se vstříc krumlovským jezům. Většina z nás se alespoň jednou nedobrovolně vykoupala. Posádka naší lodi byla o něco vodomilnější než ostatní, a proto se do bezprostřední blízkosti vody dostala hned třikrát. Díky teplému počasí to však nebyl žádný problém. Brali jsme s humorem i poslední udělání se asi tak 50 metrů před cílem, kdy se loď (bez pádel a s mým v té chvíli bezmocným háčkem) náhle začala plavit od břehu pryč, když jsem vystoupil, abych vylovil spolugayům pomalu odplouvající věci z řeky. Když jsme se konečně dostali do Zlaté Koruny (všichni se suchým oblečením, jen naše loď úplně mokrá), vzali jsme útokem zdejší vývařovnu a po vydatném obědě vyrazili na pochod směrem na nádraží. Pak už nás čekala jen cesta domů, kterou cestujícím do Brna vlakem zpříjemnil teplý průvodčí (shodou okolností můj kamarád).
Závěrem bych řekl, že se nevyplnil žádný z mých černých scénářů. Na druhou stranu si ale myslím, že stydlivý nováček by mohl mít na můj pohled na věc svůj (a třeba dosti odlišný) názor. Za těch společných 60 hodin jsem poznal několik zajímavých, milých (a pěkných) lidí, dozvěděl se střípky ze života několika kluků a poznal názory jiných na rozličná témata. Nutno však podotknout, že se jednalo o sportovnější část (nejen) brněnské gay-scény. Kdybych se dnes rozhodoval, jestli pojedu, už by to nebylo možná ano, ale určitě ano!
Pavel
