Když mě krátce po našem prvním telefonickém hovoru Olda oslovil, že by byl rád, abych jako máma napsala příspěvek do Kamínků, váhala jsem jen chvíli. Spíš jsem uvažovala o tom, jak popsat kousek ze svého života a jestli Jaromírovi nebude proti mysli, když se veřejně svěřím s událostmi letošního roku. Nakonec se sice ukázalo, že to tak lehké nebude, ale výsledek se přece jen po několika měsících dostavil.
Dají se ale pár řádky vyjádřit tak zásadní chvíle, jako definitivní potvrzení „odlišné“ sexuální orientace vlastního dítěte? I když, bylo na tom vlastně něco tak zvláštního a zásadního? Změnilo to nějak náš vzájemný vztah? To jsou otázky, které mě při psaní napadají, ale právě proto (se souhlasem Jaromíra) se o to tímto pokouším.
Tak, jak ve většině příběhů, i já jsem vnímala, že Jaromír již od mala, neměl typické klučičí koníčky. Sice si nehrál s panenkami (otřepané klišé přisuzované teplým klukům), ale neprovozoval žádný sport, technickou zručností neoplýval atd. Na základní škole si prošel poměrně solidní šikanou (i když jak nyní tvrdí, měl na ní svůj podíl) a v rámci třídního kolektivu se nebyl schopen příliš prosadit. Až přechodem na šestileté gymnázium se změnil, z obtloustlého klučíka vyrostl štíhlý sebevědomý mladý muž a zvládnul se i prosadit ve třídě tvořené pouze kluky. V tomto období (tehdy mu bylo 14 let) se mi trochu utrápeně svěřil s tím, že se mu víc líbí kluci než holky. Probrali jsem to tehdy spolu docela důkladně; uklidnila jsem ho, že ve věku, kdy si hledá vlastní identitu, jsou tyto pochybnosti naprosto přirozené a nemá se jimi nechat znepokojit, a ať nechá své tělo a mysl plynout pomalu dál.
Po dobu dalších tří let jsem tu a tam nahodila na toto téma řeč a postupně jsme se já i Jaromír utvrzovali v tom, že je gay. Rozuzlení pak přišlo letos a poměrně rychle. V lednu Jaromír odjel se třídou na lyžařský výcvik a se svou orientací se svěřil svým spolužákům. Myslím, že ho hodně překvapilo, že přijetí proběhlo bez jakýchkoliv útoků vůči jeho osobě (aspoň doteď se mně se žádným negativním zážitkem nesvěřil). Po návratu pak oznámil, resp. potvrdil, co bylo již předtím zřejmé. Protože již neměl žádné pochybnosti, chtěl se poměrně rychle svěřit i celé rodině. Jako první, resp. druhý v pořadí byl jeho nevlastní táta. Toho jsem předem trochu naťukla i já a myslím, že informaci přijal velmi v klidu. Pro Jaromíra druhou nejtěžší zkouškou byl pak jeho mladší bratr. To, že je jeho brácha na kluky přijal Jakub bez jakýchkoliv zjitřených emocí a dokonce Jaromíra obdivně uznal, že byl schopen se ke své orientaci přiznat. Musím říct, že od té doby je jejich vztah daleko klidnější a jsou schopni si spolu mnohem více povídat.
Teď už zbýval jen Jaromírův otec, se kterým nemá úplně standartní rodičovský vztah, neboť jeho otec žije od Jaromírových devíti let v Praze a jejich potkávání se je dost sporadické a bylo i hodně problematické. Já jsem ho však uklidňovala, že jak jeho tátu znám, určitě jej kvůli jeho orientaci neodmítne. A tak se také stalo a zdá se, že jsou ve svém vztahu na dobré cestě, i když asi v Jaromírově otci nějaké pochybnosti hlodají, protože je toho názoru, že dokud „nezkusí“ holku, tak si prý jistý nebude. Tohle (asi poměrně časté) tvrzení já osobně nechávám bez komentáře. Zkuste heterosexuálovi říct, aby si vyzkoušel kluka, a pak teprve bude mít jasno .
Tím, že se Jaromír ve své orientaci utvrdil, ale nastala bouřlivá fáze jeho snahy se co nejdříve seznámit s jinými gayi, a jak mně Jaromír i později přiznal, zažít sex. Školu lehce odložil stranou a snažil se dohnat, co zameškal v sociálních kontaktech. I já jsem v tu chvíli pátrala po informacích o problémech a aktivitách gayů na internetu a narazila tak na stránky Gejtu. Ukázala jsem je Jaromírovi a navrhla mu, ať se zkusí zúčastnit nějaké akce pro mladé gaye. V srpnu pak absolvoval s Gejtem letní prázdninovku a dokonce spal pod širákem! Byl z akce velmi nadšený, našel nové kamarády a já jsem samozřejmě byla také ráda, že takovéto aktivity vůbec pro tak mladé kluky jsou.
Za sebe musím říct, že jsem moc ráda, jak jsme já i Jaromír tímto nelehkým obdobím prošli a dokázali se vzájemně podpořit a pochopit. A i když on mě ve svých sedmnácti letech bere s velkou rezervou a ne vždy jsme spolu schopni pohodově komunikovat (kdo ale v sedmnácti považuje své rodiče za normální, že?). Myslím, že náš příběh je plný vzájemného porozumění, a jak jsem pročetla jiné Kamínky, není příliš obvyklým příběhem Coming outu. Napadá mě tak otázka, proč ty ostatní jsou tak jiné, vždyť přece jsem to byla já a Jaromírův táta, resp. naše genetické buňky, které se pospojovaly do tak zázračného produktu, kterým náš syn bezesporu je, a odpovědnost za jeho kvality je tak na nás. Ale to je asi zase na jiné povídání.
Nezbývá mi, než si přát, tak jako si přeje každý rodič, aby byl Jaromír ve svém životě spokojený a šťastný a prožil ho bez těch problémů, které by snad byly způsobeny jeho sexuální orientací. Myslím, že současná doba a snad i ta budoucí mu takový život prožít umožní.
