Když se na to dívám s odstupem času, uvědomuji si, že jako gay jsem se začal projevovat nejspíš už od dětství. Vzpomínám si, že už v raném školním věku jsem si začal představovat muže, a taky že ty představy se mi líbily. Jednoho dne se stalo, že mé představy vyvolaly tehdy první fyzickou odezvu mého těla a já se udiveně šel zeptat rodičů, co se to se mnou děje. Možná, že už tehdy je to napadlo.
Mě to však začalo trápit až o pár let později, tehdy mi bylo dvanáct. Tohle téma, narůstající obava z toho, že bych mohl být „teplouš“, který bude nejspíš na věky žít odstrkován svým okolím jako někdo perverzní a hnusný nejspíš stála v pozadí mnoha mých vnitřních problémů a úzkostí. Se svými starostmi jsem se svěřil rodině a později také různým terapeutům, v naději, že získám pomyslné rozhřešení v podobě slov: „Nemyslím si, že jsi gay. Vůbec na to nevypadáš.“ nebo „Prosím tě, to jsou jen hormony, začíná ti puberta. To přejde.“
Utěšoval jsem sám sebe jejich slovy a žil v této marné naději na „normálnost“ několik let dál. V období dospívání však nastalo, jako nejspíš u každého, období sexuální zvědavosti. A já zjistil, že mě ve filmech pro dospělé mnohem víc zajímají muži. Začal jsem v sobě chovat jinou naději, a sice že i když se mi muži evidentně líbí, ženy mi taky nejsou úplně lhostejné, takže jsem určitě bisexuál a přece jen můžu žít „normální“ život. Najdu si holku, později ženu, budu mít rodinu. Všichni šťastní. A já nebudu okolím odstrkován ještě víc, koneckonců už teď jsem mezi ostatní kluky nezapadal a rozuměl si téměř výhradně se samými holkami. S kluky prostě nebylo o čem mluvit.
A pak přišly první experimenty. A po nich pomalé uvědomění si situace a pád do kruté reality. Že ať se snažím sebevíc, žádná holka se mi líbit prostě nebude. Že gay jsem, a nic s tím neudělám. Že nejspíš budu v dnešní „tolerantní“ společnosti terčem kritiky a posměchu. A co je nejhorší, a tady osud prokázal svůj podivný smysl pro ironii, že nemůžu mít dítě. Které jsem si vždycky přál. Alespoň ne bez života ve lži nebo všelijakých komplikovaných metod stylu náhradní mateřství.
Později jsem se ale začal přijímat takový, jaký jsem, a udělal svůj první krůček k úplnému coming outu. Svěřil jsem se rodině. Rodiče dle očekávání příliš překvapení nebyli. A nadšení zrovna taky ne. Jejich reakce by se dala vlastně shrnout jako prosté: „Aha.“ Naštěstí však jen potřebovali čas. Teď, po roce a půl, se o tom můžu s mamkou normálně bavit, jako by nešlo o nic zvláštního. U otce byla reakce poněkud chladnější, ale věřím, že i on se s tím časem smíří. Bude muset.
Nejlepší kamarádky mě svou reakcí potěšily. Nejen, že mě nezavrhly, ale některé dokonce vypadaly potěšeně. „Konečně mám za kamaráda gaye!“ reagovala jedna. „Aspoň mám s kým probírat chlapy!“ nechala se slyšet další. Můžu se jim se vším svěřit a co mě hodně potěšilo, jejich chování vůči mně se nezměnilo.
Po nějaké době jsem se rozhodl dostat do komunity homosexuálů, najít si přátele a konečně taky partnera. Je to běh na dlouhou trať, ale myslím, že mám dobře našlápnuto. Odhodlal jsem se, zapsal se na prázdninovku s GaTem a tam si uvědomil, že být gay je vlastně fajn. A taky, že se mezi jinými gayi můžu chovat přirozeně, bez společenských masek. A to je fajn pocit. Poznal jsem zde taky partu příjemných lidí, a věřím, že s některými z nich zůstanu v kontaktu i nadále.
A díky tomu, že jsem si přestal připadat „divný“, jsem se odhodlal k veřejnému coming outu. Dříve jsem nad tím tisíckrát přemýšlel, a připadalo mi to jako něco neskutečného, nedosažitelného. Ale teď jsem už byl jiný. Už jsem nebyl ten ustrašený kluk. Odhodlal jsem se, a jednoho večera, symbolicky v den zahájení Pride týdne, namíchal z temper barvy duhy. Požádal jsem svou sestru o pomoc, a ona s úsměvem uchopila štětec a na mou žádost mi namalovala na obličej dvě duhové vlajky hrdosti. V očích mi stály slzy. S pocitem určité osudovosti v srdci jsem ji nechal dílo dokončit a nechal se takhle vyfotit. Později toho večera jsem vložil na svůj facebook status s těmito fotkami a veřejným přiznáním ke své orientaci. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. A zatím byly všechny kladné. Zjistil jsem, že mě mí známí dokážou takto přijmout a já s nimi můžu otevřeně mluvit i jako gay. A konečně jsem si mohl oddechnout. Bylo to za mnou. Teď chci žít bez masek.
Lhal bych, kdybych řekl, že jsem na to, že jsem gay, hrdý. Ale věřím, že do tohoto stadia časem dospěji. Teď jsem tak nějak smířený. Ale především už na to nejsem sám.
Martin
