… moje cesta začala kdysi v roce 1991. Každému z nás je dáno něco do vínku, někdo je dobrý na sport, někdo na vědomosti, jmenuji se Martin a já jsem dobrý na průšvihy.
Že se mi líbí kluci, jsem věděl snad celou dobu. Na základce jsem tomu nevěnoval pozornost, přece jenom byly důležitější věci na práci. Až mezi sedmou a devátou třídou se ve mně začal strhávat boj o to, kdo jsem a co chci od života. Veškeré projevy svých hormonů jsem však rychle zapudil tím, že jsem začal dělat víc věcí do školy pomáhat doma nebo číst a unikat od okolního světa. Přešlo pár let, několik průšvihů (zapálený stoh slámy od první cigarety, rozbitá hlava kamaráda za to, že mi nadával do teploušů apod.) a já jsem vstoupil na střední školu.
Hotelovka – jako by to slovo už samo o sobě mělo vyjadřovat babinec, ale to co se tam dělo, byla šílenost. Drby, klepy a kecy byly na denním pořádku. Tam jsem zjistil, že ani ty nejhezčí holky se mnou nic nedělají a já jsem vážně gay. Ale i tak v malém kolektivu kluků, který tam byl, jsem se cítil dobře a tak moc jsem se bál to zkazit nějakým přiznáním, že jsem pokračoval dál v divadelní hře: „Ahoj jsem Martin a jsem hetero.“ Byla to zkouška ohněm, vše se ve mně bilo a já jsem věděl, že to někde prostě praskne a tak jsem si našel pár úletů od reality. Neberte to špatně, prostě kluka jsem mít nemohl, aspoň jsem si to v té době myslel a holky mě nezajímaly.
Přešly 4 roky, maturita z krku, přijat na VŠE a rozhodování co teď. Věděl jsem, že příchod do nového kolektivu, poprvé bydlet mimo rodnou vesnici a to navíc bez jediného známého nebude jednoduché. První semestr jsem proklouznul tak, že jsem prakticky seděl buď ve škole, nebo v hospodě – tehdy začal můj „problém“ vyplouvat na povrch.
Průšvihy, které u mě byly na denním pořádku, se staly normálními i na kolejích a tak jsem dostal napomenutí a následně podmínečné vyloučení z koleje – holt alkohol je svině, a to jsem ještě netušil jaká. Z kolejí jsem se po prvním semestru radši odstěhoval, ale moje útěky od reality skrz alkohol nebraly konce a spíše se stupňovaly. Nejkrásnější na tom bylo, že jsem v tom alkoholovém deliriu neřešil, kdo jsem a nemusel jsem hrát tu ohranou divadelní hru, prostě když se něco stalo – líbačka se spolužákem atd. tak jsem to prostě hodil na velké množství alkoholu a bylo „vyřešeno.“
Po prvním roce a dalších prázdninách, které jsem opět strávil v naší malé vesnici, kde kdyby to zjistil kdokoliv tak to hned ví všichni a navíc je to vesnice plná homofobních lidí, takže slovo gay je zde nadávka nejvyššího stupně, jsem se vrátil na vysokou. Už první večer a přivítání s mojí nejlepší kamarádkou mi dal naději, že tento rok bude v něčem lepší.
Přešel další semestr a já se stále bál někomu něco říct, až jsem se rozhodl, že si založím profil na iBoys.cz. Do základních údajů jsem vyplnil Jindřichův Hradec a díky tomuto kroku jsem poznal Michala. Byl to kluk od nás z vysoké a párkrát jsme se sešli a on mi tak nějak dodal odvahu jít s tím ven. První se to dozvěděla právě má nejlepší kamarádka. Vzala to úžasně a strach díky tomu, začal přecházet. Bylo to hodně těžké, hlavně když člověk vyrůstal v prostředí, kde tohle je prostě tabu. Po kámošce následovalo pár dalších lidí a já věděl, že jestli chci být konečně v pohodě, tak to musí vědět rodiče.
Tenkrát však přišel opět zlom a strach. A tak když jsem byl konečně rozhodnut, že jim to řeknu, tak jsem se místo toho šel opít. A jak už to tak bývá, alkohol dodá odvahu, ale o to hůř se člověk cítí druhý den. Rodičům jsem to oznámil pod vlivem a dodnes si za to nejvíc nadávám.
Potom co se to dozvěděli, jsem si říkal, že to bude lepší, původní radost z toho, že je to venku, vystřídala tichá domácnost. Doufal jsem, že to brzo přejde, ale dny přešly v týdny a týdny v měsíce. Po půl roce se konverzace u nás doma konečně zase vrátila do původních kolejí a vše je tak jak bylo předtím, ale od této zkušenosti vím jedno, kdybych se mohl vrátit a svůj coming out udělat trochu jinak, rozhodně by to bylo bez alkoholu a v klidu.
Říká se, že životní chyby člověka naučí to příště udělat jinak, ale na svůj coming out máme jenom jeden pokus a já vím, že ten můj nebyl nejlepší.
