Po vyčerpávající prázdninovce se snad všichni těšili na odpočinek při další akci, protože již název Dovolená v Karibiku sliboval absolutní relax, odpoutání od kruté reality a pohodový víkend s přáteli v podobě plavby na luxusní lodi nesoucí honosný název Mary Celeste. Pak se ale ukázalo, že dovolená se nekoná, protože během prodlouženého víkendu musela skupina 30 homosexuálů opět zachránit svět…
Vraťme se ale nejdřív společně tam, kde to všechno začalo. Vraťme se do hříšného města Žďáru nad Sázavou. Odtud před šestou hodinou odpolední odplouval transfer do přístaviště, kde vyplouvala naše loď. Jak to tak ale bývá, v dnešní byrokratické společnosti se člověk neobejde bez tisíce drobností potřebných pro bezproblémový odjezd. Na několikahodinové orientační trase skrz město nás kromě směnárny, výdejny pasů nebo úřadu pro udělování víz čekalo také něco nečekaného – důkladná tělesná prohlídka. Některé účastníky možná bylo slyšet až do Nového města na Moravě, ale pokud se nemýlím, všichni nakonec vízum dostali a chvíli po setmění jsme dorazili do přístaviště, kde nás již čekala nastoupená posádka.
Delegát cestovní kanceláře nás uvítal, při skvělé večeři jsme se seznámili s ostatními účastníky a jejich talismany a ani jsme se nenadáli, už houkal poplach – loď se potápěla. Bezprostředně po záchraně lodi jsem zažil lehké déjà vu. Opět jsem totiž seděl na večeři a poslouchal ostatní, jak se představují. Hm, jak zvláštní, podivné a jaká shoda! Naštěstí však zbytek večera proběhl v poklidu a všichni (někteří dříve, někteří později) šli spát do svých luxusních kajut.
Druhý den ráno jsme objevili zprávu v láhvi, která obsahovala deník nějakého ztroskotance jménem Derek Re(k)talius Kravsinský. Nestihli jsme si o ní ani popovídat a už jsme byli v lese a luštili zašifrovanou zprávu, která nás měla dovést k Derekovu ostrovu. Jak bylo napsáno, tak se také stalo – po obědě jsme na velmi provizorních člunech přepravovali účastníky zájezdu krutými podmínkami přes rozbouřené moře, odkud jsme si přinesli spoustu šrámů a modřin, ale také namoženou bránici. Celý den se u nás pohybovala podivná postava šíleného vědce, který neustále mluvil o nějakém ďáblu, který byl zmíněn i v deníku. Večer nás pak čekala skvělá hra „lodě“, která byla založena na klasické stejnojmenné hře, ale na rozdíl od ní jako náboje sloužilo uhodnutí pantomimicky představeného slova. Snad nikdo nezapomene na vítězný pokřik, který Sámer (ano – i ten tam byl!) zapištěl při zběsilém úprku do své střílny!
Předposlední den naší plavby jsme se jako šílení honili za záchranou přírody, kdy jsme sbírali oříšky, abychom nasytili veverky, které jsme následně obětovali pro záchranu kun – také vám s klidem můžu říct, že jsem nikdy předtím neběžel do kopce pro čápa či štiku… Během odpoledne nám všem ve schránce přistála pozvánka na Ďáblův bál, na který jsme přišli v maskách. Čekala nás bujará noc strávená v kasinu u rulety, kostek či pokeru, ze které se postupně ztráceli všichni účastníci zájezdu. Když si pro mě jako jednoho z posledních přišel Ďáblův posluhovač a zavedl mě za samotným Maestrem, nečekal jsem, že na mě venku čeká několik kabinek neřestí, ve kterých jsem se poddal obžerství, smilstvu i chamtivosti…
Až jsme všichni mysleli, že Ďábel s jeho hříchy ovládnul celý svět (my jsme se nechtěli poddat, ale jinak to prostě nešlo, přísahám!), objevil se posvátný oheň, v němž jsme všechny hříchy pomyslně spálili, abychom následně zjistili, že jsme tímto zachránili celou planetu před jasnou zkázou.
Následující den ráno jsme se stále všichni nevzpamatovali z euforie svého hrdinství a už nám kapitán oznamoval, že jsme dopluli do cíle. Tam na nás čekaly květinové věnce, karibské nápoje a – co víc – Sámerova autogramiáda! Stále ale nedokážu pochopit, proč si nikdo nepřišel pro jeho podpis. Asi další anomálie…
V neposlední řadě bych rád shrnul všechny pocity, které nyní mám:
- naděje – že žaloba kvůli klamavé reklamě a újmě na zdraví projde
- radost a hrdost – z toho, že jsme zachránili svět
- smutek – z toho, že to všechno skončilo příliš brzy, a z toho, že si jenom Olda vzal Sámerův podpis
- euforie – kvůli tomu, že už se velmi těším na další víkendovku
- vděk – všem, kteří si dali spoustu práce a tuto perfektní víkendovku pro nás přichystali. DÍKY!!!
Jirka
