Další z oblíbených setkání mládežníků z organizace GaTe proběhlo v jednu přijatelně chladnou listopadovou sobotu, léta páně 2008, tentokráte na téma „obsedantně kompulzivní poruchy – aneb skrz mozek do našeho nitra“.
Jako obvykle setkání započalo setkáváním, čili postupným příchodem účastníků i organizátorů na místo výsostně nepřístupné až tajné, na místo neobvyklé až exotické, na místo… no prostě pod hodiny na hlavním nádraží. 🙂
Po úspěšném úvodním kolektivizačním procesu se všichni odebrali do čajovny Chajovny, kde nejprve Tokan vymáhal naplnění smluvené rezervace na nebohém hostovi, čímž mu notnou chvíli zabraňoval ve vykonání potřeby z nejpotřebnějších (ale jak jsme se později dozvěděli, život neohrožující, neboť fatálnímu prasknutí zabraňuje povolení). Jakmile se podařilo zmermomocnit již pravého příslušníka obslužného sboru, usadili jsme se do vyhrazené místnosti a svévolně přemístnili chatrné stolky, což nám bylo v průběhu sezení obsluhou ještě nekolikrát přátelsky vytknuto.
Následné objednávání pochutin a popitin snad není nutné příliš rozebírat. Možná jen za drobné zdůraznění stojí, že odvar z cesmíny paragvajské (alias Maté Rancho) šel v počtu tří kusů vyloženě na dračku.
Poté již přišel na řadu samotný program, který měl na starosti Lukáš. Bezestrašně a bezfóbicky lze říci, že v první části programu jsme se bavili o našich straších a fóbiích. Zejména druhé jmenové slovo dostalo v průběhu první části velký prostor. Dozvěděli jsme se toho na sebe dosti. Někteří trpí fóbiemi z pavouků, hadů, či housenek, jiným se krátí dech a zrychluje tep v uzavřené místnosti či na druhé příčce žebříku a někteří šťastní dokonce (prý) žádnými fóbiemi netrpí. Každopádně povídání o fóbiích bylo poučné i zábavné, ovšem chvílemi také řádně hororové. Ostatně představa, že nám vleze do ucha brouk hmyzoun a počne nám ohlodávat ušní bubínek, není zrovna příjemná (nemluvě o tom, když nám do ucha vleze olbřímí váza z dynastie Ming). Některé přítomné fóbie nadchly dokonce do té míry, že si našli svou novou fóbii (Tokanova fóbie z věcí napravo), či dokonce objevili fóbii novou (Baziho Lukanofobie – chorobný strach z Lukáše).
A tu naráz – z ničehonic – nadešel čas na herní přestávku! Lukáš vytáhl z tašky pavouka, zaseklý výtah, druhou příčku žebříku a naprosto otevřený prostor, čímž způsobil davové pozdvižení. Samozřejmě, že nic z toho se nestalo, ale co byste dělali, kdyby ano? 😉
Druhá část programu se nesla v mírně vážnějším duchu. Bavili jsme se totiž o anorexii, bulimii a problémech s tím spojených. Z celé diskuse poměrně jasně vyplynulo, že trápit se svým vzhledem až do té míry, že to vyústí ve vznik potíží výše jmenovaných, je rozhodně zbytečné. Ostatně zdraví máme jen jedno a mrtvolu nikdo na rande zvát nebude. Naštěstí i toto vážné téma bylo odlehčeno ke konci sérií humorných (psycho)her, takže jsme se vzdělali, pobavili, uvolnili a nasadili si brouka do hlavy (doufejme, že jen obrazně).
Na úplný závěr přišlo ještě jedno příjemné pohoštění, ovšem spojené s nepříjemnou záležitostí. Bazi nám rozdal bonboniéru, neboť se rozhodl z časových důvodů GaTe opustit. Ještě jednou za všechny mu tedy tímto vzdávám hold za odvedenou práci a přeju mnoho úspěchů v dalších projektech a co nejmíň rozlučkových bonboniér…
L.Z.
