Na začátek bych chtěl říct, že by mě ani ve snu nenapadlo, že takové akce opravdu existuji a už vůbec ne to, abych se na takovou akci sám dobrovolně přihlásil. Ale co se nestalo, během léta jsem poznal kluka, který zmínil onu organizaci a při jeho vyprávění o téhle akci mě to docela dost zaujalo a řekl sem si, „Proč ne? Je to něco, co jsem ještě nezažil, něco nového.“
Nebudu Vám lhát při rozhodování, jestli se opravdu přihlásit nebo ne jsem se nemohl rozhoupat. Já introvertní osoba plná otázek jako například: „Co když nezapadnu, bude se se mnou někdo bavit atd.“ Sem si nakonec přece jen řekl „Proč nezakončit léto novými zážitky a zkušenostmi? Odjet nebo odřeknout to můžu vždycky“ a tak jsem se přihlásil. Čím se datum začátku akce blížilo, tím víc jsem byl nervózní, a protože jsem nevěděl, kam pojedu, kde budu bydlet, jací tam budou lidé, byl jsem hrozně nervózní a plný pochyb, ale v den odjezdu už to nebylo tak hrozné a docela jsem se těšil.
V neděli 19.8. jsme společně s dalšími čtyřmi kluky odjížděli z Brna do Pardubic. Myslel jsem si, že bude trapné ticho, nebo že se někteří budou znát a já tam budu jako páté kolo u vozu, ale nebylo to tak. Jen, co jsme se všichni sešli, a nasedli do vlaku, mi jeden z kluků nedal prakticky možnost se stranit a ihned se mě ptal na spoustu otázek, a tak jsme si vykládali společně s ostatními. V Pardubicích na nás už čekali kluci z Prahy a všichni společně jsme pokračovali do stanice Starkoč, kde na nás čekali dva z organizátoru. Po cestě do cílové stanice jsme hráli hru otázky a odpovědi formou dostihů a sázek, při které ze mě nervozita naprosto odpadla a začal sem se seznamovat a komunikovat s ostatními.
Při příjezdu do cílové stanice Meziměstí, nás čekalo herecké představení od organizátorů, jejich představení, a také pár seznamovacích her, abychom se poznali a zapamatovali si jména každého z nás. Dostali jsme hodinky, které nám měřili čas do naši „smrti“ (trochu morbidní), což si myslím, že vymyslet vzhled hodinek a zařídit jejich funkčnost, muselo zabrat neuvěřitelně mnoho času a nervů. Poté nás čekalo občerstvení a na závěr překvapení ve stylu první hry, kdy jsme podle trasy na mapě a hádanek museli najít svou chatu. Vyrazili jsme jako druhá skupina, bez mobilů a hodinek, jen s mapou a propiskou. Co čert nechtěl, tak jsme se společně s další skupinou ztratili a zašli si o par kilometrů dál ale nakonec jsme na chatu přece jen došli. Ubytovali se, osprchovali a všichni vysílení z cesty a večerního až nočního hledání chaty upadli do „bezvědomí“.
První den nám Organizátoři během snídaně udělali vtipné překvapení, kdy se někteří z nich převlékli za typické americké servírky z route 66 a obsluhovali nás za doprovodu old school songs. Po snídaní začali první hry, vtipné a oddechové, některé strategické a jiné zase poměrně dost fyzicky náročné, jako například orientační běh, který ačkoliv byl opravdu náročný, a já ho běžel poprvé, jsem si neuvěřitelně užil. Nebyla to samozřejmě jediná hra, která byla super. Některé hry, mě osobně bavily hodně, některé trochu a jen zřídka se stalo, že by mě hra nebavila, přesto sem se snažil zapojit do každé z her a neničit týmového ducha. Konec konců z 27 účastníků se všem vyhovět snad ani nedá. Co mě překvapilo a potěšilo zároveň, bylo, že týmy jako takové, nebyly pořád stejné, ale organizátoři neustále míchali účastníky mezi sebou a tak jsem se mohl opravdu poznat a seznámit s každým. Mimo všechny ty různé hry pro mě byl asi největší zážitek spaní pod širákem a snídaně u východu slunce. Což bylo takové mé „poprvé“ a je to asi jedna z nejhezčích vzpomínek z těch všech her a aktivit.
Poslední den, kdy došlo na úklid chaty, jsem se už docela i těšil domů, ale po cestě ve vlaku a následném loučení s kluky z Prahy v Pardubicích, se mi tenhle pocit pomalu ale jistě zaměňoval za pocit smutku, smutku z toho, že tahle akce končí a bude zase za rok. S kluky z Brna jsme pokračovali dál směrem domů. Při příjezdu do Brna čekalo další loučení a já si uvědomil, že už je opravdu konec. Přišlo mi to hrozně líto a když jsem pokračoval dál domů úplně sám, měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel.
Tímto bych chtěl poděkovat Vám organizátorům za vážně skvělý týden. Kdyby mi někdo řekl, že když nepojedu, budu litovat, a že si to opravdu užiju, nevěřil bych, ale tak to je, dokud člověk něco opravdu nezkusí a nepozná, může si jen domýšlet jaké by to bylo. A já teď vím, že to bylo naprosto skvělé. Za Vaši ochotu, trpělivost, kreativitu, herecké výkony a mnoho dalších vlastností. Velké díky na kuchyň! Jídlo bylo opravdu chutné a porce mnohdy k prasknutí, až mi bylo líto, že jsem to už opravdu nezvládl do sebe narvat. Klukům, kteří mě dokázali rozpovídat a rozesmát.
A především děkuji klukovi, kterého sem v půlce léta poznal, který mi řekl o téhle akci a chtěl, abych jel. Díky tomu a nejen díky tomu, mě obohatil o nové přátele, zážitky, zkušenosti a v neposlední řadě o krásnou vzpomínku na léto.
Děkuju Vám kluci a snad se ještě někdy potkáme. Tom K.
