Že já nešťastník neslyšel o dřívějších ročnících této akce. Už dávno bych tam jel a nenechal si uniknout tu skvělou příležitost. Příležitost pro navázání nových vztahů, pro hlubší poznání sebe sama a svých limitů, pro poznání druhých lidí a jejich příběhů, pro oddechnutí si od běžné reality a načerpání klidu. Na téhle akci šly všechny trable stranou. Člověk si vytvářel zážitky minutu po minutě. Sám sobě děkoval, že se rozhoupal a jel a ostatním děkoval, že jeli taky, protože tvořili tu báječnou, přijímající atmosféru.
První den a první zkouška
Najít se na nádraží, seznámit se a vyrazit na správný vlak. Jak to dopadlo? Zcela bez problémů. Jsem zcela překvapen. Z Prahy společně se mnou vyráží asi polovina účastníků. Ve vlaku se rozdělujeme do dvou kupé a hurá za ostatními. Cesta utíká jako by měla sedmimílové boty. Dělíme se o řízky, smažené sýry (ano, sýry!) a domácí buchty. Na menu se podávají také vtipy, úsměvy a zábavné hry. Smích se line z kupé jako vůně z babiččina lineckého koláče. To prostě zažít chceš. Veškeré napětí a nervozita se vypařily jako dítě, které rozbilo vázu. Zůstalo jen natěšení na to, co nás následující dny čeká.
Ve stanici, kde nás vyčkávají Brňáci, bleskově přestupujeme do motoráku a vydáváme se hlouběji do Orlických hor. Další nové tváře, další inspirativní lidé, další příběhy. A rovnou máme možnost se s někým seznámit blíže. Dostáváme nezávazný dotazník s otázkami, na který si můžeme vzájemně odpovídat. Víte, jak vás sblíží, když zjistíte, že nemáte oba z dvojice rádi Kapitána Ameriku? To je prostě pouto na celou akci. A třeba i život.
V cílové stanici očekává náš příjezd organizační tým. A nečeká s prázdnou. V rukávu má spoustu aktivit, které slouží k dalšímu seznámení a odlehčení atmosféry. Třeba oblíbená dětská hra pexeso, kde hlavní roli zaujímáme my – účastníci a naše kreativní gesta místo papírových kartiček. Nebo se nás snaží vysát upír, kterému se musíme vzájemně bránit. Tyhle hry představují takové zahřívačky. Následně odevzdáváme velká zavazadla a mobily (abychom je nezneužili při šifrách), na oplátku dostáváme vytištěnou mapu a dokumenty s šifrou. Chatu si musíme najít sami, ona si nás bohužel nenajde.
Vydáváme se vzhůru za dobrodružstvím. Vyrážíme po pětičlenných skupinkách. Další příležitost se lépe poznat a seznámit. Nalézáme další šifry. Vzpomínáme, jak se hrála dnes již prehistorická hra hledání min. Je to bomba. Bomba vedle bomby. I během cesty. Krásy přírody, krásy poznávání nových lidí. Tolik krásy, až se naše skupinka mírně zatoulá. Olalá. Ale po chvíli rozpaků máme štěstí. Narážíme na další skupinku. Jupí, bude nás víc, víc srandy. Srandy je opravdu kopec, především když šplháme na kopec Bulík. Nikdo nebulí. Pouze nebe se trochu rozbrečelo, ale nic hrozného. A v blízké dálce další skupinka. Wohou. Tři ze čtyř skupin se spojily a vyrazily vstříc chatě. Téměř za tmy dorážíme. Čtvrtá skupinka i orgové nás vítají s otevřenou náručí. Všichni srší nadšením jako sršni žihadly. Zvládli jsme to. Pokojně si rozdělujeme pokoje, usedáme k večeři. Představuje se nám plán testování nové virtuální reality, do které se záhy přenášíme. Boom. Nevirtuální dobrodružství ve virtuální realitě oficiálně zahájeno.
Kdo to táhl dlouho do noci, ráno si to trochu vyčítá
Přichází budíček. Někteří jsme se ani nevzpamatovali a už zdravíme slunce a stavíme se do pozic tibetských jogínů. Teda snažíme se. Samotného mě překvapilo, jak je ranní jóga na čerstvém vzduchu příjemná. A fakt, že při cvičení vypadám jako slon, který si myslí, že má pružnost hada, vůbec nevadí. Po rozcvičce bez činek již na nás z kuchyně volají palačinky. Servírují nám je nestárnoucí hrdinové z videoher. Třeba idol všech princezen Super Mario nebo prsatá a ostrá Lara Croftová. Člověk se i o snídani trochu bál, když se do místnost vkradl zloděj z The Sims. Naštěstí před něj stačilo postavit židli a rozbrečel se, nemohl dál. Přesně jako ve hře. Pobavilo nás to a téma videoher pokračuje i po snídani. Už jste se někdy stali bílou nebo červenou tečkou? A co duchem? Nebo rovnou Pac-Manem? My tu možnost měli a taky jsme si v bludišti pěkně zaběhali. Z bludiště se pak teleportujeme na Antarktidu a stávají se z nás roztomilí tučňáci. Kdyby byl kolem nás led reálný a ne virtuální, tak rozhodně roztaje. Zábava totiž nebyla na bodu mrazu, ale naopak na bodu varu.
Odpoledne si na chatě každý lidský tvor tvořil virtuální FB profil s fyzickou schránkou na psaníčka. Tyhle profily pak lemovaly zdi chaty a každý si mohl zahrát na pošťáka Ondru při doručování psaníček nebo na Evžena Oněgina při jejich psaní. Kromě spisovatelských dovedností jsme si také procvičili argumentační a rétorské dovednosti při diskuzi nad kontroverzními výroky a také režisérské a herecké dovednosti při tvorbě scének a divadelních miniher. Dozvěděli jsme se, že i Karel Gott byl nahrán do virtuální reality, aby zůstal stále mlád a následovala ho i Helenka Vondráčková, aby její dlouhá noc nikdy neskončila. Halina Pawlovská nás naučila vařit skvělou rybízovou marmeládu, protože „rybízová marmeláda, ta na kilech nepřidává“ a všichni přece chceme mít těla jako Halina. Navečer, i když se nikdo nezlobil, spíš naopak, snad každý byl nadšen, přišla hra Člověče, nezlob se. Opět v trochu jiném kabátě. Já bych tuhle hru nazval spíše Člověče, zaběhej si.
Další den začíná opět budíčkem a rozcvičkou
Po snídani z retro bistra máme možnost zahrát si na drsné mafiány a mafiánské bosse. Pronásleduje nás nejenom policajt, ale také syfilis. Proto se jako správní mafiáni musíme obou těmto nepřátelským jednotkám vyhnout. Během dne se toho děje spoustu, příběh s virtuální realitou se posouvá. A večer při svíčkách. Není to sice romantická večeře, ale kruh důvěry. Ptáme se, odpovídáme, zdržujeme se odpovědi, dozvídáme se o sobě, inspirujeme se, nevědomě se podporujeme a snad se i léčíme. Je tma, svíčky sfoukáváme. Zadumaně odcházíme do postele či k volné noční zábavě. V noci nás čeká stezka odvahy. Jako mátoha se ploužím skrz vytyčenou cestu a potkávám kus pořádného šamana, který mi za odměnu ukáže správnou cestu zpět k chatě. Jupí, žádný vlk, medvěd, ani přízrak mě nesežral. Pokračuji ve spaní.
Na řadě je nejbarevnější den – malujeme si vzájemně na těla. Naše skupinka vytvořila fantaskní louku s rozkvetlými květinami, čmelákem, duhou a magickou září. Další skupina vytvořila souhru čtyř živlů, jiná zase představovala různé civilizace od Inků až po Egypťany. Kreativitě se meze nekladly, barvy nám po těle hrály symfonii. Také se stáváme piráty, nakupujeme otroky, přepadáme další lodě, nakupujeme děla. Dělo se toho opravdu hodně. Večer se z virtuální reality přenášíme zpět do reality opravdové. Je nám po ní smutno, proto si poslední noc zpříjemníme tancem a party hudbou. Hned máme lepší náladu.
Poslední den nás čeká balení, úklid
Shrnutí toho, co se dělo a poslední aktivita. Každý si vytvoří záznamový arch s vlastním jménem, který se v kruhu posouvá a kdo chce, píše mu tam pozitivní komentáře. Je příjemné mít z akce i nějakou fyzickou vzpomínku, ke které se člověk může vždy vrátit a která mu zvedne náladu. Nyní už je čas na oběd a po obědě hned vyrážíme na vlak. Objímáme se, loučíme se, zaháníme smutek a lítost nad koncem akce. Ve vlaku se vracíme ještě zpátky na akci. A co říkají ostatní?
„Nechci se furt opakovat, ale mě se ta akce tak moc líbila, fakt mi to pomohlo v mnoha ohledech.“
„Mně ta akce strašně otevřela oči.“
„Potkal jsem lidi, se kterými jsem se dost sblížil a konečně se někomu otevřel.“
„Chtěl jsem vypadnout z města, chtěl jsem aspoň na chvíli změnu. A ta byla. Bylo to úžasné.“
„Z akce si odnáším vnitřní klid.“
Ještě že ve světě internetů můžeme jednoduše zůstat v kontaktu. Náš smutek tedy zmenšuje vidina na další společné akce. Těším se. A jsem vděčný, že jsem se téhle akce zúčastnil. Ačkoli jsme měli být ve virtuální realitě, zážitky, spokojenost, vděčnost a dobrodružství virtuální rozhodně nebyly. Byly ryze skutečné.
