Je nedělní večer a já vystupuji na hlavním nádraží v Brně. Zítra odsud pojedu na akci GaTu. Nervozita stoupá a já se snažím zahánět zlé myšlenky, že se „otočím“ a odcestuji zpět domů. Zítra pojedu do Jeseníků. Nevím s kým, ani kam. Hlavou se mi honí myšlenky. Bude se mi tam líbit? Co se tam bude dít? Ty mě neopouští ani při toulání se městem ani při snaze usnout.
PŘÍJEZD
Den D je tu. Opouštím práh mého bytu. Mám drobné komplikace, proto jedu pozdějším vlakem. Nejistota se vrací. Sám ve vlaku a čtyři hodiny cesty přede mnou. Myšlenky se opět derou na povrch. Skupina mladších lidí, která ke mně přisedá, se ptá, kam putuju. Odpovídám že do Jeseníku. Taková odpověď je neuspokojí a doptávají se: „Co dál?“ Znervózním ještě více, odpověď totiž neznám.
Veškerá nervozita ze mě opadne, když si pro osamocenou duši na nádraží dorazí tři organizátoři. Jejich úsměv a vstřícnost povolí všechny moje obavy. Připojuji se tedy ke skupince dalších účastníků. Naše kufry, krosny a další zavazadla odjíždí autem. My to tak jednoduché mít nebudeme. Cestou se nám totiž stala „dopravní nehoda“, ležíme na intenzivním lůžku na oddělení anesteziologie a resuscitace. Jsme v kómatu. Naše tělo nefunguje. Naše mysl se ale ocitla ve snovém světě. Ve světě, kde v klidu můžeme hledat naši cestu a kde se můžeme rozhodnout, zdali se chceme vrátit zpět do běžného života, či ne.
Nemocnice ale není klidný prostor na rozjímání, vyrážíme tedy na cestu do místa, kde nás nikdo nebude rušit. Trasa je ale spletitá. Musíme totiž následovat zašifrované instrukce. Jejich rozlousknutí není tak jednoduché a ani po vyřešení nemáme vyhráno. Musíme se totiž ještě zorientovat v mapě. Pak ale přichází zasloužená odměna v podobě povídání si a podrobnějšího seznamování se. Najednou přicházíme do cíle – naší chaty, potkáváme další skupiny i organizátory. Fascinuje mě, jak různí lidé tu jsou. Poznávám se s dalšími při večeři, i při následné aktivitě, kdy si ve skupinkách, které se postupně obměňují, pokládáme různé otázky a vzájemně si na ně odpovídáme. Potkáváme i Strážce kmene, duchy, kteří nám pomůžou zorientovat se ve své osobnosti a provést nás snovým světem tak, abychom našli odvahu se vrátit do světa živých. Večer završí aktivita, která mě ohromí – vybereme si obrázek, který nás nejvíce oslovil a pak popisujeme, co v nás vyvolává. I s vědomím, že kdyby bylo pro kohokoliv cokoli nekomfortní, nemusí se dané aktivity účastnit, jsme se všichni svěřili. Mám tedy první poznatek. To prostředí, které jsem tak ráno nechtěl opustit, protože jsem ho považoval za bezpečné, už tak bezpečné není. Našel jsem totiž bezpečnější. Místo, kde se každý může otevřít, sdělit své city, pocity a názory. Prostor, kde na to jednoduše není sám.
ÚTERÝ
Další den začínáme rozcvičkou, pak nás už čeká další příjemná věc – snídaně. Hned po ní jdeme na nedalekou louku, kde nás čeká hra Scrabble. Na různých stanovištích jsou umístěná písmena. Jde tedy o to, abychom se zorientovali v mapě a měli rychlé nohy. Cestou zpět na oběd se zastavujeme v lomu. Kocháme se a máme drobný úkol. Vybrat si nějaký kámen, který bude reprezentovat tíhu, kterou neseme na svých bedrech. Čím větší šutr, tím větší problém, se kterým svádíme vnitřní boj. U chaty ho předáváme Strážcům. Po skvělém obědě (díky Iljo a Pepo ;)) máme polední klid. Někteří z nás si povídáme, někteří myjí nádobí, někdo zasedá k pianinu, které na chatě máme. Čas rychle plyne a my stojíme před další výzvou. Dostáváme papír a psací potřeby. Máme nakreslit strom, kam budeme zaznamenávat svoje pocity a osobnostní posun. Co větev, to nějaká kategorie. Po dlouhém uvažování své větve konečně popisuji. Budu sledovat, jak se vyvinula moje duše, můj fyzický stav, můj projev a vystupování. Mám ale i větev pro intenzivní zážitky a pro vlastnosti, u kterých jsem si uvědomil, že jsou velmi důležité. Klíčovou větví je ale větev, jak se rozvinula moje víra. U toho nás ale už pozoruje člověk, který se na nás přijel podívat srze objektiv. Kameraman z České televize, který s kolegou, který teprve dorazí, o nás točí reportáž. Kdo nechce být v záběru, nemusí.
Pak se všichni odebereme do vedlejší místnosti. Jdeme si povídat, jak se nám jaká aktivita líbila, co bychom případně změnili. Svěřujeme se též, jak se cítíme po fyzické i psychické stránce. To je ovšem anonymní. Pomocí ruky se zavřenýma očima ukazujeme hladinu našeho psychického a následně i fyzického rozpoložení.
Říkám si: „Je super že na to organizátoři myslí, přeje jenom někomu nemusí být příjemně z těch všech intenzivních zážitků!“ Moje ruka už v tu dobu ale míří vzhůru – aby ukázala nejvyšší spokojenost.
Před večeří ještě dostáváme peníze (přesněji 2100,-), abychom mohli dražit vlastnosti. Vybíráme skoro ze stovky vlastností. U některých se cena vyšplhá až k 1700,-. Byla to výborná hra. Poznali jsme, komu na čem záleží, a zároveň jsme se velmi nasmáli.
Večerní aktivitou je LARP (live action role playing). Každý dostáváme papírek s tím, koho budeme ztvárňovat, je na něm napsáno i chování oné postavy, její vlastnosti a podobně. Pak už se jen stačí obléct do kostýmů, zkrášlit se a vžít se do role. Hrajeme několik hodin, bylo to skvělé, i když podobné aktivity nejsou můj šálek kávy. A konec byl též překvapivý. Člověk se musel velmi soustředit, komunikovat a zjišťovat informace, aby se rozhodl, na jakou stranu nakonec přejde. Cílem bylo totiž se sjednotit. Jako skupina jsme byli v ohrožení. Museli jsme buď utéct nebo se rozhodnout bojovat. Palec nahoru pro organizátory, kteří této aktivitě dali další rozměr.
Hurá na kutě, den končí, vlastně už skončil…
Spokojeně si hovím v posteli, když v tom na mě někdo šahá: „Vstávej. Vem si baťoh, teplý oblečení, baterku a pití!“ Rozespalý vezmu mikinu a bundu, natáhnu kalhoty a přes rameno přehodím baťoh. Nasedám se zavázanýma očima do auta s dalšími rozespalými kluky, dostávám s sebou kámen a posloucháme instrukce. Vystupujeme a jdeme lesem. Míjíme stromy, potok, větve a padlé kmeny. Po chvíli si konečně alespoň já můžu sundat šátek a vydat se po vlastní ose. Jdu do kopce, kolem řeky, poslouchám její zurčení a přemýšlím, koho potkám. Náplní naší cesty totiž je, že s sebou nesu břemeno v podobě kamene někoho z nás. Až dotyčného potkám, máme se bavit o tom, co nás tíží. Potkáváme se, ovšem oběma je nám to nepříjemné, bavíme se tak o něčem jiném. Na konci potkáváme naše průvodce. Strážcům kmene sdělujeme své pocity a máme jedinečnou příležitost své břímě odhodit. Stojím nad propastí, kámen letí a pak dopadá, odráží se a dopadá znova. Zhluboka dýchám, cítím skvělý pocit.
Odcházíme společně ve skupině do chaty. Hranice se boří, a najednou se o svých strastích bavíme. Za východu slunce uleháme zpět do postelí a doufáme, že budíček je v dálce.
STŘEDA
Vstáváme až v jedenáct hodin. Po snídani skládáme příběh jednoho ze Strážců kmene. Jeho život byl komplikovaný. Měl podobný osud jako my. Abychom nabrali sílu na další činnost, máme pár hodin volna. Mě však oslovuje Jiří a Jirka. Ano, ti lidé z ČT. Bavíme se, co se dělo, jak jsem se o této akci dozvěděl. Jak se cítím, co prožívám. Pak přichází otázka, zda bych byl ochotný jim umožnit vše zaznamenat. Souhlasím, i když jsem ještě den předtím chtěl být v co nejméně záběrech. Když jsme dokončili rozhovor. Jdu do místnosti, kde visí naše stromy, na svůj připisuji své nové postřehy, potkávám se tam s dalším účastníkem, navzájem se svěříme a podpoříme. Vykouzlíme si úsměv na tváři a hrneme se do další aktivity.
V lese z přírodních materiálů máme ztvárnit nějakou vlastnost Naše skupina si vybrala „vinu“. Vyrobili jsme jednoduchou postavu, hlavu jsme ozdobili trnovou korunou a vše jsme obehnali mříží.
Abychom nechali odpočinout naši duši, následovala aktivita fyzická. Rozdělili jsme se do týmů a naším úkolem bylo vyrobit „trezory“. V každém týmu byl ale zvěd z ostatních týmů, ten posléze naváděl svůj tým na místo, kam jsme my náš trezor umístili. Cílem bylo najít trezor, zapamatovat si slova v něm uvedená a říct je orgovi, který čekal před chatou. Naše heslo bylo „Otorhinolaryngologie v lese“. Další tým s heslem „cykloheptodeka-2,3,-dien-6-yn-11-ol“ či jak to sakra bylo nás ale „doběhl“ a to nemluvím o těch dalších dvou výrazech („zamiokulkas“ a „nejnekulaťoulinkatější“).
Již celkem unavení jsme se po večeři usadili do kroužku, zhasli jsem světla a místo nich rozžehnuli svíčky. Pokládali jsme si otázky a odpovídali na ně papírky, na kterých bylo napsáno „ANO“ nebo „NE“. Byl to příjemný večer. Noc plná otevřených odpovědí na důvěrné otázky. Čas, kdy se z nás spousta dojala. Reportéři důvěrnost respektovali. Natočili si pouze atmosféru a pak už nás opustili nadobro.
Zatím to vypadá jako strohý popis toho, co se dělo. Ovšem chci poukázat na to, jak nás to ovlivnilo. Každý, kdo se soustředil na to, jak se chovají ostatní, jak třeba odpovídají na otázky, zdali se usmívají nebo zdali mají tupý pohled, protože zrovna hloubají v nejhlubších sférách svého mozku, mohl na tyto skutečnosti navázat.
Pak právě vznikaly nejintenzivnější zážitky, kdy jsme si třeba pouze povídali. Podpořili se navzájem. Svěřovali se. Doptávali se, nebo jsme sdíleli své pohledy na různé věci. A vznikala tak hluboká pouta a pocit bezpečí.
ČTVRTEK
Po rozcvičce hurá do lesa, procházíme různé citáty, ve skupině se snažíme najít ten, který nás nejvíce oslovil a ztotožňujeme se s ním, zároveň i ten, se kterým nikdo z nás nesouhlasí. Pak se snažíme vymyslet i nějaké vlastní životní moudro.
Tento den nás čeká už jenom túra. Rozdělujeme se do tří týmů, vyrážíme. Zpět nesmíme dorazit dříve než ve 22:00. Náš tým se rozrůstá i o jednoho z orgů. Čteme instrukce, za navštívení různých míst totiž můžeme dostat body. Cílem je nasbírat co nejvíce bodů. My se však řídíme pokynem „Užít si hezký den!“. Takže naše první větší zastávka je na dětském hřišti. Zde vyzkoušíme veškeré atrakce – venkovní posilovnu, kolotoč, někteří i skluzavku či prolézačku. Odcházíme s úsměvem. Pokračujeme vzhůru k cíli, který jsme si určili a tím byl Šerák. Jdeme po žlutém turistickém značení. Musíme projít stádem ovcí, překonávat pár spadlých kmenů a pak zdolat několik serpentin. Cestou zobeme svačinu, kterou jsme dostali, povídáme si, smějeme se, kocháme se…
Konečně jsme se vyškrábali na vrchol. Pomalu se začíná stmívat a vichr nás šlehá do tváří. Je nám zima, tak se jdeme ohřát do místní restaurace. Dopustíme se zde gastronomického hříchu (necháme si ohřát nakládaný hermelín). Společně s obsluhou se mu zasmějeme, ale stejně radši rychle mizíme. Nezapomeneme se vyfotit, abychom měli důkaz, že jsme zde byli a vyrážíme zpět. Fotku s turistou už máme (za to byly také body). Ovšem narážíme na turistu, který je ochotný s námi vytvořit odvážnější fotku. Jelikož je tma, vyrábíme tak improvizované studio – potřebujeme si na nás pořádně posvítit.
Cvak, je hotovo a my pokračujeme. Vedeme hluboké rozhovory. Jsme tak zabráni diskuzí, že si trasu nechtěně prodloužíme o čtyři kilometry. Na chatu dorážíme s bolavýma nohama, ale šťastní. Někteří šli ještě spát pod širák. Hlavní cíl tedy úspěšně splněn, tedy užít si hezký den.
PÁTEK
Klasické ranní kolečko za námi, další aktivita před námi. Uspořádáváme lavice. Budeme debatovat nad kontroverzními tématy. Jedna strana je pro, druhá proti. Třetí, která se nemůže rozhodnout, pouze přihlíží. Debata plyne, všichni konstruktivně diskutují, strany se střídají. Debata nejde do extrémů. Skládám poklonu moderátorovi, který na tom měl obrovský podíl. Protože usměrňovat výroky například od těch, kteří souhlasí s potraty a kteří ne, nebo třeba těch, kteří preferují volný vztah a těch, kteří se zastávají monogamního soužití, je obtížná činnost.
Všechny nás to vyčerpalo. Odpolední hra byla tedy jen o tom se vyřádit. Na rub bílých triček jsme nasypali potravinářské barvivo. Přelepili ho izolepou, a tričko zpět otočili na líc. Takto jsme získali sedm životů. Na louce na nás čekali objemné injekční stříkačky a čtyři nádoby s vodou. Rozdělili jsme se na dvě družstva v nich nám byly rozděleny role. Družstva proti sobě pak bojovala. Kdo uchránil nejvíce osob, respektive osoby nejvýše postavené, vyhrál. Hráli jsme dlouho, byla zima a všichni jsme byli „durch“ promočení. Hra skončila, ale vody bylo dost, proč v tom nepokračovat, že? Vrhli jsme se na organizátory a oni se vrhli na nás. Pak orgové „bojovali“ i proti sobě. Pokračovali jsme i cestou na chatu. V kádích už voda sice nebyla, ale i tak jsem to ještě schytal (vodou z PET-lahve).
Když jsme se všichni řádně odbarvili a usušili, čekala nás vtipná aktivita. Improvizační cvičení. Moc se mi do ní nechtělo. Ale překonal jsem se. Rozdělili jsme se do dvojic a bylo nám řečeno kdo jsme. Například manželský pár. Jeden z nás pak dostal instrukce, jakou větou má náš improvizovaný rozhovor začít a pak už to bylo jen na naší fantazii. Jak byste zareagovali vy, kdybyste se od svého dlouhodobého partnera dozvěděli informaci: „Miláčku, omlouvám se ti, ale omylem jsem zahradní sekačkou posekl tvůj záhon s květinami“
Byl čas se pomalu rozhodovat, jak naložíme se svým osudem. Proto jsme večer byli pozváni do pekla. Upisovali jsme se satanovi, oplátkou jsme dostávali peníze, abychom mohli hrát hazardní hry. Vyzkoušeli jsme si poker, ruletu a další. Mohli jsme navštívit i různé kabinety. například kabinet obžerství (ten byl můj nejoblíbenější) nebo kabinet bohatství (tam už na mě ale nic nezbylo…)
Byla to zajímavá exkurze. Zpět vedla pouze jedna cesta. Vyznáním se z hříchů. Na papír jsme se svěřili a na důkaz toho, že po nás nebudou úpisy v pekle vymáhat, je v ohni spálili.
Opět intenzivní chvíle, na kterou jsme sami navázali. Ten, kdo chtěl, zůstal u ohniště. Řešili jsme hluboká témata, někdo se šel projít, jiní se šli projít ve dvojicích. Všichni jsme byli plní emocí. I já! Smutek střídalo štěstí a dojetí. Existencionální témata střídaly minuty ticha, kdy jsme společně koukali do plamenů ohně. Užívali jsme si přítomnost jeden druhého. Vůbec se nám nechtělo jít spát.
SOBOTA
Uff. Budíček byl dnes nějak brzy, říkám si, když jsme se měli seřadit dle počtu hodin spánku. Dostávám číslo jedna… Naspal jsem nejméně. Ale jsem nabit pozitivní energií. Je mi skvěle. Noc byla úžasná, i když tak krátká. Pomocí čísel se rozřadíme do týmů a jdeme se opět hýbat.
Na malém hřišti máme umisťovat papírky v barvě našeho týmu do území jiných týmů. Bránit se umístění papírků od cizích týmů do našeho území využíváme opět vodu a injekční stříkačky. Odpoledne se hrají „deskovky“, já ale sedím venku a přemýšlím. Následuje Slam poetry od Vítka a prohlídka naších stromů, jak hezky rozkvetly pozitivními vlastnostmi, zážitky a změnami naší osoby. Večer nás čeká poslední část naší cesty, „etapovka“ s otázkami k zamyšlení. Jak byste si třeba vy poradili s následujícími otázkami? „Co je nejdůležitějším aspektem rovnocenné konverzace?“; „Kdy ses naposledy někomu s něčím svěřil a jak ses po tom cítil?“; „Mluvíš, aby ses něco dozvěděl, nebo abys ostatní přesvědčil o svém?“; „Může se mistr něco naučit od žáka?“; „Jaký přínos má nezodpovědný člověk pro společnost?“
Všichni jsme zkouškou prošli, Strážci kmene tedy uznali, že jsme připraveni se vrátit zpět do světa živých.
Sedíme opět u ohně a já mám slzy na krajíčku. Vzpomínám si na aktivitu, kdy jsme měli každý na papírek napsat tři účastníky, se kterými bychom chtěli odcestovat na pustý ostrov. Aktivitu bych upravil. Kdybych si měl vybrat dvacet sedm lidí, se kterými bych chtěl jet na pustý ostrov a žít s nimi v harmonické společnosti… Věděl bych.
Někdo zůstává u ohně, někdo uvnitř chaty „trsá“ do rytmů hitů. Někdo zvládá obojí. Já nakonec zakotvím u ohniště. Užívám si žáru a přítomnosti lidí, kteří mi za týden neskutečně přirostli k srdci. Sedíme vedle sebe, zpíváme, pak opět hypnotizujeme plameny, tulíme se.
ODJEZD
Probouzím se, uvědomuji si, že za pár hodin odjíždíme, ale mně se nikam nechce. Uspořádávám své myšlenky. Intenzivnější týden jsem v životě nezažil. Každý z té party úžasných lidí mi bude chybět. Někdo mi bude chybět šíleně moc. Ale neztrácím naději. Vzájemně si slibujeme, že si budeme psát, volat, potkávat se…
Loučíme se s organizátory… Proud mých pozitivních emocí se dere z očí ven, už nešel zastavit. Později se z vlaku loučíme s pražskou skupinou. Pláč nabírá opět na síle.
Je nedělní večer a já vystupuji s dalšími na hlavním nádraží v Brně. Loučíme se a o chvíli později přestupuji na spoj, který mě dopraví až domů. Je nedělní večer a já brečím jak želva. Vážím si toho, kolik skvělých lidí jsem poznal. Vážím si toho, kolik energie a času do prázdninovky organizátoři vložili a jak vše pečlivě připravovali. Díky vám všem za tak intenzivní týden. Díky za ty zážitky, za vaši ochotu, vstřícnost, empatii, šíření pozitivní nálady, cenné rady, zkušenosti a lásku… Díky za vzkazy, které mě budou dojímat ještě hodně dlouho. Díky za všechno! A nemůžu se dočkat, až vás opět všechny uvidím.
