Je neděle večer – polonoc a já jsem si uvařila banánovo jahodový čaj, který sem si přivezla jako výslužku zbytků z Rýmařova, a vzpomínám (jestli se teda dá vzpomínat poté, co od vzpomínaného uplynulo sotva pár hodin) na víkendové setkání náctiletých gayů. Skoro je mi líto, že u toho neslyším hurónský smích Deponyho, Martin mě nefotí, Miloš nikoho neháže do sněhu a nikdo se neptá, co teď bude na programu.
Rýmařovský víkend proběhl a mně se chtělo o něm něco málo napsat, i když tohle psaní bylo v poslední době výsadou účastníků. Uvidíme, třeba něco napíše i někdo jiný.
Na setkání jsem přijela s mírným zpožděním v sobotu dopoledne, takže mi ušly seznamovací ceremonie, ale zato jsem si vysloužila roztomilé uvítání Miloše, Honzy, Štěpána a Martina, od kterých jsem darem dostala rampouch velikosti menší žirafy. Bohužel jsem ho nebyla schopná donést až do chaty a schovat si ho v ledničce než zase pojedu domů, takže teď se z něj asi těší někdo jiný, kdo ho našel odložený na nádraží. Dost už ale o rampouchu.
Na chatě, kde jsme byli na víkend ubytovaní, se zatím vesele snídalo z nakoupených zásob, abychom se pak mohli vydat na cestu-výlet. Zima byla jako hrom, ale slunce sem tam taky, takže se nám šlapalo docela bez problémů. Protože jako městská mládež vidíme přes rok sněhu jen málo, někteří nemohli odolat, aby každou druhou minutu neházeli jiné do sněhu, navzájem se nekoulovali nebo neshazovali koulemi rampouchy ze střech. Přesto se nám nějakým zázrakem podařilo ujít asi 6 kilometrů do chaty, kde jsme měli naplánovaný oběd.
Poté si někteří z nás ozvláštnili cestu zpět prozkoumáním nové trasy, která se později ukázala být pořádnou 20kilometrovou túrou okolo sněhových návějí s neustálým výhledem na překrásně zasněžené stromy. Semtam jsem po cestě zaslechla střípky konverzace, kterou kluci jen tak jakoby mimochodem vedli, kde se to jen hemžilo slovy „evoluce, inteligence, lidský druh“, což by mě jinak upřímně moc zajímalo, fyzická kondice mi však neumožnila držet tempo.
Několikrát jsem propadla panice, že budu mít infarkt a neměla jsem ho snad jen díky Aleně, která mě s s přehledem uklidňovala, že to je na horách normální. Musím říct, že v chůzi, skotačení i povídání si kluci vedli o moc líp něž já a mám napříště co dohánět. Poslední silnicový úsek už jsme byli všichni trošku promrzlí a unavení, a tak bylo moc příjemný vrátit se do chaty, kde už se mezitím první skupina, která šla po obědě přímou cestou do chaty, oddávala vytváření pohody domácího krbu. Šéfkuchař Miloš nám pak na večeři uvařil dobré rizoto, přičemž mu někteří pomáhali plakáním u krájení cibule nebo stopováním času potřebného k vaření rýže.
Po povečeřové procházce a koulování se hrály různorůzné společenské hry jako třeba Gorgonzola (Martine promiň vím, že se to tak nejmenuje, a uznávám, že jsi možná nejlepší hráč této hry na Rýmařovsku nebo i na světě). Depony měl pro všechny nachystaný legrační test těch nejabsurdnějších vědomostí, který k velkému překvapení vyhrál Mira Murka (promiň Míro to je samosebou jen vtip, všichni jsme čekali, že vyhraješ ty). Hrála se taky ruleta, ale přiznám se, že po půlnoci jsem už všechno nesledovala tak střelhbitě a s největší pravděpodobností jsem i usnula. Co dělali kluci, třeba napíše někdo z nich.
V neděli se vlídného buzení ujal Depony vybaven sáčkem klokánkových bonbónů. Odvážlivci potom venku cvičili a skotačili, zatímco jiní společně snídali všemožné sladké i slané dobroty. Na ranní procházce směrem na Rýmařovské náměstí nás zastihl telefon Mírova tatínka, který nás zpravil o tom, že žádné vlaky do Olomouce nejezdí, protože někde něco spadlo na koleje, a že tedy nemůžeme odjet, jak jsme plánovali. Nakonec jsme po velkém přemýšlení nezvolili variantu strávit v Rýmařove zbytek života a naplánovali alternativní variantu odjezdu autobusem. V cukuletu jsme se zvládli podělit o domácí uklízecí práce na chatě, poobědvat, povykládat, několikrát se obejmout na rozloučenou s domácími hostiteli Mírou a Milošem a hup do autobusu směr Olomouc a pak vlakem do Brna.
Najednou mám pocit, že to celé uteklo moc rychle. Ani sem se nenadála a už jsem zase doma za počítačem. Tohle byl teda můj pohled-ohled za víkendem v Rýmařově a budu se moc těšit na pohled někoho jiného a samosebou taky na další víkend nebo setkání.
