Petrova vizionářská reportáž z letní prázdninovky

Ke spolku GaTe a jejich prázdninovkám jsem se – na rozdíl od ostatních – dostal mírně netradiční cestou, a to přes svého přítele. O klucích z GaTu a zážitcích, které si z těchto akcí odvezl, mluvil tak dlouho, než mi to nedalo a přišel jsem na jeden oheň. Přihlášku na letní prázdninovku jsem si pak podal téměř okamžitě.

Pondělí 14. 8. 2023

Rychlé seznámení na peróně a už vzhůru do přistaveného vlaku. Nemohu mluvit za pražskou skupinu, ale v brněnské vzbudilo všeobecné veselí již to, která sedadla jsme zaujali – ta pro cestující s tělesným či jiným postižením – a ani po zbytek cesty nebylo o smích nouze. Dvě hodinky utekly jako voda a optimistický hlas rozhlasu nám oznamuje: „Dolní Lipka“. Zatímco procházíme po rampě bývalého nákladního nádraží směrem k orgům (orgánizátorům), hlodají mnou první pochybnosti. Ty jsou však v mžiku pryč, i se svým strachem ze seznamovacích her musím přiznat, že byly příjemné. Následuje pěší túra neznámé délky na objekt. Krosny jedou autem. Více informací nepotřebujeme. V nepravidelných intervalech se zastavujeme a věnujeme se dalším seznamovacím hrám. Nakonec na řadu přichází šifrovačka s instrukcemi, jakou cestou pokračovat, výstup vegetací do příkrého kopce a příchod k chatě na jeho úpatí.

Ubytovaní a posilnění večeří dostáváme krátkou přednášku ohledně pravidel a zapisujeme si služby na mytí nádobí. Po setmění jsou nám rozdány vstupenky do 4D kina a jak již název napovídá, promítání bylo rozšířeno o všechny možné druhy vjemů. Závěrem večera nás čekalo setkání s vílou Duou v divadelním sále a rituál, při němž jsme si sedli do kruhu, zavřeli oči, chytli se za ruce a sdělovali, která slova právě prožitý den vystihují. Těžko se to popisuje, ten pocit sounáležitosti prostě musíte zažít.

Úterý 15. 8. 2023

Nikdy dopředu nevíme, v kolik hodin bude budíček, ale playlist, kterým jsme buzeni, je optimistický, veselý, no nakopne vás lépe než kafe. O tom, že sprchovat se před Ondrovou jumping rozcvičkou byla chyba, se přesvědčuji poměrně brzy. Vylézám ze sprchy podruhé a už na mě čeká snídaně v podobě švédského stolu. Orgové zjišťují, že se navzájem stále jmény neznáme, a tedy je dopolední program jasný, další seznamovačky. A že jich je požehnaně. Chození s určenými výrazy, živý provaz, házení míčku, svižné vyřčení jména druhého při odkrytí plachty, zrcadlo, loutky, kámen-nůžky-evoluce. Mírně vyčerpáni si vyrábíme tři své kolíčky – jeden pro fyziometr, jeden pro psychometr a ten poslední, ten si musíme strážit jako oko v hlavě. Anebo nemusíme, ale čeká nás plnění přání těm, kteří nám jej ukořistí. 

Jikib bi mihl pividit jiki ti bili pil hidini řikit misti všich simihlisik jin „i“. (Čtenáři prominou, věřte mi, byl to hodně silný zážitek.)

Mírné vyčerpání vyměňujeme za pořádné při hře famfrpálu. Čím více hra postupuje, tím více se u některých zvyšuje zápal do hry a máme první zraněné. Raději rychle na oběd. Odpoledne program začíná mírněji, a to výrobou lapače snů. Zprvu pohodově vypadající činnost se mění v lítý boj s klubky vlny a uzly. Věřím, že i indiáni by se divili, jak takový lapač snů může vypadat. Se svačinou přichází i další činnost, díky které se lépe poznáváme – zelená karta. V zadaném časovém intervalu si o sobě musíme zapamatovat co nejvíce věcí.

Na události toho podvečera bude Prostřední Lipka vzpomínat ještě dlouho, pozdvižení se nám podařilo vyvolat dostatečné. Aby ne. Nějaký domorodec se mě u silnice táže: „Hledáte něco, mladíku?“ Svižně mu odpovídám: „Ano, strouhaný sýr.“ Situace se zanedlouho opakuje o pár metrů vedle, tentokrát děvčatům odpovídám rajčatový potěr. Během odpolední šifrovačky jsme se dozvěděli, že kuchařka Ludmilka již šla domů a večeři si musíme zajistit ve vlastní režii. A tak začal orientační běh o suroviny na pizzu. Po večeři se všichni setkáváme v čajovně, kde ve skupinkách diskutujeme lehká, ale i závažnější témata. Poté z každé skupinky vybereme a sepíšeme jeden náš nedávný sen. Den opět končí rituálem.

Středa 16. 8. 2023

Snídaně je součástí dopoledního programu nesoucího název Labyrint světa a ráj srdce. Během něj prožíváme život (labyrint světa) v desetiletých etapách a po každé dekádě se sejdeme v ráji srdce, zapíšeme si své postřehy z tohoto období a na tablo přilepíme papírky z navštívených stanovišť. Vtaženi do hry, mnozí se myšlenkami vrací do svých dětských let a všude kolem slyším říkanky, jež jsem již dlouho neslyšel. Ale to již utíkám do školy na hodinu angličtiny. „Héd ent šouldrs nís end tous nís ent tous.“ Ach, kde jsou ty časy. Aktivita však neúprosně pokračuje dále a nostalgii střídá vystřízlivění. To začal za nitky tahat osud. Místo rodičů nalézáme jen svíčky u jejich fotek. Tamten otěhotněl, tamten oslepl, tamtoho potkala obezita. Škola je prázdná, na úřadě práce a později hlavně u doktora je nabito. Jedno se orgům musí nechat, simulace úřadů a místní všeobklopující byrokracie je brilantní.

Pomalu se blíží oběd a osud prvním lidem navléká černou pásku přes ruku. Zemřeli. Ranní bezstarostnost je ta tam, každý nyní pečlivě přemýšlí, jak stráví dalších 10 let a zda nejsou jeho poslední. Čtu to z tváří všech přeživších. Někdo se snaží do posední chvíle cestovat, vídat s kamarády, jiní tráví čas odpočinkem a s knížkou. Oslavili jsme 80. narozeniny a osud nám oznamuje, že jsme zemřeli. Stále plní dojmů odcházíme na oběd.

Po obědě pouštíme veškeré otěže konvenčnosti a dáváme volný průchod svým myšlenkám. Je tady první brainstorming ohledně divadla. Orgové nám náš sen z čajovny rozebrali podle scénáře, výklady hlavních symbolů jsou naše zadání, naštěstí ne příliš svazující. Kreativní proces končí večeří, po které máme očekávat náročnou psychologickou hru.

STRACH (a jeho společné překonávání). Tak nějak by se dala označit hlavní myšlenka všech šesti stanovišť. Každá skupinka je prochází v jiném pořadí, nám se podařilo projít snad tím nejintenzivnějším. První zastavení: WC mísa vědění a strach z pravdy. Jindy hovorný, odcházím zcela mlčky a nejsem schopen slova. Dvě minutky pauza a vzhůru na druhé zastavení, pohřebiště. Všichni tři obdržíme vlastní parte a navzájem předstíráme vlastní pohřby. Opouští nás i zbytky slov. Další stanoviště naštěstí nebyla už tak silná, ale i tak, jakmile se na třetím zhaslo, všichni tři jsme se vcelku automaticky chytili za ruce a přitiskli k sobě. Soudržnost, tak by se dal označit podtitul této hry. A zároveň jediný klíč k jejímu zvládnutí.

Den je završen tradičním večerním rituálem. Netradičně tradičním, neboť začátek je narušen příchodem Lity, která zajala nebohou Duu.

Čtvrtek 17. 8. 2023

Ihned po snídani si 4 zvolení kapitáni vybrali jednoho člena, zbytek byl do týmů rozřazen náhodně. Každá skupina dostala za úkol se jakkoliv, bez použití dopravních prostředků, dopravit do stanovené vesnice. Vedlejším cílem bylo přinést co nejvíce zajímavých předmětů, které jsme si mohli zasloužit buď prací nebo směnou za jiný předmět. Jako startovní předmět pro směnu každá skupina obdržela prádelní kolíček. Posledním pravidlem bylo vytvářet z celé cesty vlog, který večer spolu s přinesenými předměty všem představíme. A aby to nebylo tak jednoduché, vlog musí obsahovat slova: čokoláda, sen, náměsíčnost a ovce. Oběd probíhá formou pikniku během výšlapu ze surovin, které jsme ráno nafasovali.

Čtyři vlogy, čtyři různé styly pojetí, ale jediný nepřerušovaný proud smíchu. Divíme se, jak se některým povedlo přinést tak hodnotné předměty, ale to je již na stole večeře a připravujeme se na večerní program. Potřebujeme šátek na oči. Tak přece jenom k něčemu je, už jsem se začínal bát, že jej nevyužijeme.

Se zavázanými očima jsme odvedeni do sálu, kde společně všemi smysly prožíváme životní příběh Heleny Kellerové. Jak se všichni shodujeme posléze, je fascinující, že obrovská píle a odhodlání nás dokáže přenést přes všechny překážky, jež nám život může schystat. Večer končí tradičně rituálem.

Nebo ne? Ne! Již zanedlouho budeme bojovat o své duše. Se svící se mlčky vydáváme kolem hřbitovní zdi ukázat, co dobrého v nás je, jaké dobré skutky konáme. Dramatickou atmosféru pomáhá navozovat i vítr, který hltavě všechny plameny opakovaně zháší. Po vykoupení můžeme spálit své parte a jít spát.

Pátek 18. 8. 2023

Den začíná rozcvičkou z pera druhého Ondry. I tato je poměrně netradiční, děláme během ní domácí práce všeho možného druhu od vysávání a vytírání přes praní po mytí oken. Jakmile nám dojdou inspirace na další činnosti a ruku v ruce s tím i energie, přesouváme se na snídani, kde se dozvídáme, že dnešek bude spíše odpočinkový. Jsme rozděleni do skupinek podle divadelních představení, polovina z nás míří na dvě únikovky, druhá se věnuje finalizaci svých scének. Po obědě se role vyměňují.

Večeře probíhá netradičně brzo, již v 17 hodin a začínám mít podezření, že se chystá něco velkého. Nemýlím se. Orgové jsou v informacích, které nám sdělují, střídmí, víme jen, že půjde o delší výšlap terénem a lapače snů si máme přibalit s sebou. Odbíjí šestá hodina a s tradičním pětiminutovým zpožděním. Cesta ubíhá rychle, povídáme si, hrajeme slovní hry, to vše do komentování početního stavu a aktivit místního hmyzu, který smogu nepoznal a patřičně dává najevo, čí je louka. Během cesty se několikrát zastavujeme, při každém zastavení jsme dotázáni na nějakou otázku týkající se našeho budoucího já, a odpověď vepisujeme do pírka zdobícího náš lapač snů. Obloha se šeří a poslední sluneční paprsky dávají dni sbohem, když stojíme na rozcestí a dělíme se do dvou skupin. První, která půjde po značené turistické stezce a druhá – do níž se začleňuji – jenž půjde azimutem. Prý to bude větší dobrodružství.

V ruce třímám třetí suchohřib. Borůvčí jsem již dávno přestal počítat. Jen občas se zepředu ozve varování před kluzkou kládou či náhodnou prohlubní v zemi, obvykle až poté, kdy někdo jde a najednou v chůzi pokračuje o jeden nadmořský metr níže. Nálada je dobrá, těšíme se, že nahoře na hoře budeme dříve než první tým. Přicházíme k prvnímu kamennému poli. Nádherné fotogenické místo s výhledem na Dolní Moravu. V dáli spatřujeme Stezku v oblacích a v dáli tušíme visutý Sky bridge. Tohle chce víc než jednu fotku. Najednou jednomu účastníkovi telefon padá na kámen. Ve snaze jej zvednout však zavadí o jiný kámen a telefon nemilosrdně padá hluboko do prohlubně, jakési kamenné kapsy. Místo rázem ztrácí romantičnost a všichni se snaží pomoct, svítit, hrabat, telefon vytáhnout. Divíme se štípavosti místní hlíny, než si všímáme, že v zápalu boje o osvobození telefonu jsme hrabali i v mraveništi. Všechny snahy jsou však liché, a tak mlčky pokračujeme v chůzi potemnělou krajinou.

Atmosféra na Klepáči nás pohlcuje. Ve vzduchu je cítit cosi nevšedního, až magického. Po jednom vystupujeme na rozhlednu a přivazujeme tam naše lapače snů s našimi prosbami, tužbami a vzkazy. Naše předtuchy se naplňují. Přichází již usmířené Dua + Lita a vysvětlují, že vše má svou protiváhu, bez které nic nemůže existovat, tedy dualita. Jsme ohromeni, že nás za celý týden nenapadlo říci si obě jména za sebou. Rituál se tento den odehrává přímo na vrcholu Klepáče, pod nejvyšším stropem tvořeným miliony hvězd. Z davu se začínají ozývat hladové hlasy. Ale to již před námi stojí velká mísa s palačinkami, lískooříškovým krémem a marmeládami. Hodiny ukazují 23, když vycházíme zpět směr rozcestí Pod Klepáčem. Opět se dělíme na dvě skupinky, jedna jede autem, druhá – do níž se přidávám – volí trasu pěšky. Cesta je hezká, asfaltová, zhasínáme baterky a za svitu luny, tlumené konverzace a a capella zpěvu vyrážíme zpět k chatě. Toho večera se nechávám přesvědčit a místo na chatě spím pod širákem. Plný dnešních zážitků usínám téměř okamžitě.

Sobota 19. 8. 2023

V obličeji všech účastníků čtu vědomí blížícího se konce akce a touhu maximálně si užít poslední den. Už na snídani se neprobírá nic jiného než chystaná divadelní představení a následná diskotéka. Každý tým se snaží navnadit na své představení, aniž by prozradil pointu či nějaký vtip. Orgové vyslyšeli naše přání věnovat se celý den přípravě, s krátkou přestávkou na oběd tedy celé dopoledne i odpoledne ladíme poslední detaily, cvičíme dialogy, chystáme scénu, osvětlení, vyrábíme kulisy. Všichni zaujatě spolupracují a vznikají kulisy, za které by se nemusel stydět ani kdejaký ochotnický soubor. Horlivost a společný zápal jde cítit na každém kroku.

Čas postupuje neúprosně rychle a začíná na nás doléhat tréma. U večeře domlouváme poslední podrobnosti a hned vzápětí se přesouváme do hlavního sálu. Už od prvního představení koukám s otevřenými ústy a pomalu se začínám bát, zda bude naše představení stejně dobré jako ty, které právě vidím. Adjektivum dokonalý nedostačuje k popisu toho, co se právě odehrává před mými zraky.

Všechna představení byla úžasná, každé trochu jinak, každé originální. V dobré náladě se přesouváme do jídelny, kde to však vypadá jinak než obvykle. Tlumené světlo, přítmí, po stolech jsou rozprostřeny naše lapače snů. Do tónů melancholické hudby jsou nám promítány fotografie z uplynulého týdne a všichni si znovu v hlavě prožíváme události posledních dní, od okamžiku vystoupení z vlaku.

Posledním bodem dne i celého pobytu se stává večerní diskotéka. Rozjezd je vlažný, všichni jsme stále plni melancholie a myšlenek na to, až se zase vrátíme do svých každodenních životů. Ale na pár hodin ještě tyto neodbytné myšlenky zahazujeme a užíváme si v rytmu diska noc, jak jen to jde. A na své si přijde opravdu každý, máme celkem dvě scény. Takže pokud se někomu nelíbí písnička v hlavním sále, přechází do předsálí, a obráceně. Program večera též zpestřují občasná artistická i taneční vystoupení na hlavním pódiu. Nikdy bych neřekl, že mě tato parta skvělých kluků, která mi za těch pár dnů stihla přirůst k srdci, dokáže ještě něčím překvapit. A přece, na mnohá představení zírám s otevřenými ústy a přemýšlím, kde se v těch klucích bere tolik talentu a umu.

Neděle 20. 8. 2023

Dění nedělního dopoledne se dá stručně vystihnout dvěma slovy: balení, objímaní. Rychle dobalit, zhltnout snídani, rozloučit se s těmi auty přijevšími, následně cesta na vlak, další loučení v Ústí nad Orlicí, kde se rozdělují cesty „Brňáků“ a „Pražáků“ a poslední loučení po příjezdu do Brna/Prahy.

Stojíme v Brně na nádraží, asi v 8 lidech, hromadně se objímáme. Dlouho. Třpytí se nám oči. Ne, nejsou to slzy smutku, jsou to slzy radosti. Spěšně si na sebe vyměňujeme kontaktní údaje, slibujeme si, jak si budeme psát a jak se zase potkáme na další společné akci.

Odpoledne přichází zpráva, že se telefon z kamenného pole s trochou hrubé síly a nářadí podařilo dostat. Skvělé!

Poznámka prosinec 2023

Pročítám si reportáž dokola zas a znova. A s každým dalším přečtením se utvrzuji v tom, že GaTe není jenom jedna prázdninovka, ze které se vrátíš domů a už nikdy ty lidi neuvidíš. GaTe je něco jako moje druhá rodina. Večer s deskovkami, výlet na přehradu, společná oslava nového roku… Těch akcí je nespočet. Pokud váháš, neváhej a přihlas se. Stojí to za to. To ti slibuji!