Je to malý krok pro lidstvo, ale obrovský skok pro člověka – tak tomu alespoň bylo u mě. Byl jsem dvacetiletý ustrašený kluk, který si teprve rok zpátky konečně natvrdo přiznal, že je gay, a že se do žádné holky zkrátka zamilovat nedokáže.
S komunitou jsem žádný kontakt neměl, a kromě několika lidí, jež jsem občas letmo potkal na nějaké akci, jsem žádné gaye neznal. Lehce zoufalý jsem proto požádal o pomoc strýčka googla a jal se hledat informace o gay komunitě v Brně. Po nějaké době mi padla do očí stránka GaTe, kde byla zrovna příhodně vyvěšena pozvánka k letní akci. Řadu týdnů mi to vrtalo v hlavě – koneckonců, tohle by mohla být ideální příležitost, jak někoho potkat. V hlavě mi však běželo: „Bůhví, co to je za lidi… A kde vlastně budeme? A co tam sakra budeme dělat?“
V náhlé vlně odvahy pramenící z pocitu, že nemám co ztratit, jsem se nakonec jednou večer zhluboka nadechl a vyplnil přihlášku. O pár dní později mi přišlo potvrzení a já pobyt zaplatil. „Tak. A teď už není cesty zpět,“ problesklo mi hlavou.
V den odjezdu jsem se s kamenem na hrudi a pocitem, že jediné, co jsem si ještě nepřibalil, jsou varhany, dostavil na místo srazu. Po chvíli jsem se připojil ke skupince lidí přešlapujících pod hodinami. Stačilo pár pohledů a slov a nervozita ze mě téměř opadla. Vždyť to byli od pohledu docela sympatičtí kluci, evidentně se těšící na další super akci. Bylo zřejmé, že se většina účastníků už zná, což pro mě jako introverta ze začátku představovalo malou překážku, kterou jsem však záhy překonal. Stále ve mně ale hluboko uvnitř hryzal červ pochybností – neměl jsem tušení, kde přesně skončíme ani jaký bude program. A to bylo na můj vkus až příliš mnoho neznámého. Navíc se naše skupina uprostřed cesty rozrostla o kluky z Prahy a několik málo členů na mě působilo dosti podivným dojmem.
Po příjezdu do Rokytnice však brzy vzaly i tyto obavy za své – zavazadla jsme naložili do aut a byli rozděleni do skupinek – každá dostala stejný, prostý úkol: dostavit se v určitém čase na místo s označením „Letiště Václava Havla“, z něhož se později podle očekávání vyklubala horská chata, kde jsme svůj týdenní pobyt trávili. Každá skupinka obdržela mapu s vyznačenými body, buzolu a instrukce, podle nichž jsme na každém ze stanovišť měli nalézt kousek skládanky, která nás na „letiště“ dovede. Během celodenní aktivity jsem se blíže seznámil s okolím, několika dalšími kluky a uvědomil si, že se není čeho bát. A že na téhle akci o zážitky nouze nebude.
Po večerním příchodu na „letiště“ nám jeden z instruktorů rozdal „letenky“ a my se přesunuli přes vtipně provedené bezpečnostní kontroly do „letadla“ což byl stan, který byl zevnitř velmi originálním způsobem přeměněn do podoby letadla: nechyběly sedadla se stolky a bezpečnostními pásy, palubní kino, dýchací přístroje pro případ nouze, občerstvení ani posádka letadla (včetně „sličné“ letušky, která mi způsobila menší šok) -> tedy kluci organizátoři v kostýmech. K dokonalosti efektu přispěla okénka, tedy stěny stanu, na které byly skrytými projektory promítány scény za „okénky“ letadla.
Náš let však nešel tak úplně podle plánu a náš „letoun“ havaroval v tajemné zemi Om. Za vtipného vřískotu „letušky“: „Everything is OK!“ jsme vyskákali z letadla a před chatou potkali tajemného mnicha, který nás dovedl do chaty, v níž byl zbudován „chrám“. Unavení a plní dojmů jsme se odebrali na večeři a posléze na kutě a já s napětím očekával další den.
V ranních hodinách nás probudil otřesný zvuk připomínající práskání železnou tyčí do zvonů. S pocitem, že někomu něco brzy hodím na hlavu jsem se odebral na ranní rozcvičku, vedenou ve stylu meditace a rozjímání. Přiznám se, že meditace ve mně pocit radosti z nového rána neprobudila, kýžený účinek se však dostavil po vypití ranní dávky kofeinu. V mnohem lepší náladě jsem pak prožil zbytek dne plný různých seznamovacích a týmových aktivit. Během dne jsem také poznal další kluky, jelikož se organizátoři při každé aktivitě snažili „promíchávat“ členy, aby měl člověk možnost promluvit si s každým. Musím připustit, že někteří kluci mě přišli značně zvláštní a celkově na mě bylo za ten den až příliš nových dojmů – v životě jsem se nesetkal s tolika gayi najednou a tak pro mě bylo setkání s nezvyklým typem humoru a určitou extravagancí některých zúčastněných kapku silnou kávou. Chvíli jsem měl i zaječí úmysly, ale uvědomil jsem si, že utéct by byla čirá zbabělost. Vzchopil jsem se a musím říct, že svého rozhodnutí zůstat ani v nejmenším nelituji. Při dalších aktivitách jsem poznal kluky blíže a postupně si začal uvědomovat, že na mě, na nás jako homosexuálech není nic „divného“ , že jsme prostě kluci jako každý jiný.
Za ten den se toho událo opravdu hodně – sportovněji založení se vyřádili při honu na vlajku, někteří méně zdatní jako já, který jsem při prvním pokusu o útok skončil komplet zabořený v kopřivách, si užili spíše vtipné skupinové hry, které následovaly. Největším zážitkem však bylo večerní „posezení u Veselého mnicha“, kdy jsme ve skupinkách společně s organizátory probírali, obklopeni občerstvením, různá témata – koníčky, knihy, ale také vážnější témata jako coming out nebo homofobie. Byli jsme k sobě otevření a já měl možnost se zeptat na věci, na které se běžně zeptat nemůžete nebo neodvážíte, protože byste mezi „heteráky“ mohli působit divně.
Příjemným zakončením dne se stal také „večerní rituál“ v chrámu, který jsme absolvovali denně až do konce prázdninovky – celá skupina se sešla v chrámu a za svitu svíček se posadila do kruhu. Všichni jsme se chytili za ruce, zavřeli oči, a jeden po druhém vyslovili jedno slovo, které si spojujeme s průběhem dne. Tento rituál měl skutečně jakési kouzlo, a také díky častému vtipkování se pro mě stal jednou z oblíbených částí dne. Po rituálu se část lidí uložila ke spánku a zbytek pokračoval v debatě dlouho do noci.
Následující dopoledne bylo opět tak trochu „sondou do duše“ účastníků – měli jsme možnost zauvažovat nad svými životními prioritami a o každé z nich vést soukromou debatu s organizátory, kteří nám dali najevo, že jsou tady pro nás a jsou připraveni nám pomoct v mnohdy nelehké situaci člověka před/těsně po comig outu. Abych byl upřímný, toho „psychologična“ bylo na můj vkus až trošku příliš a ne vždy mi bylo příjemné s relativně cizím člověkem mluvit o relativně osobních věcech, na druhou stranu jsem však získal pohled někoho, kdo si podobnou situací prošel, což mi pomohlo nahlížet na svou situaci jinýma očima.
Po obědě přišla řada propracovaných týmových aktivit, ve kterých jsme kromě svalů zapojili taky strategické myšlení. Organizátoři se opět nezapřeli, a tak i v tomto dni bylo několik „WTF?“ momentů, jako například večeře, při které nám „jeptišky“ servírovaly dost nevábně vypadající čočku u ohniště (=v chudobinci, kam jsme byli v rámci příběhu prázdninovky uvrženi) za zvuků soundtracku Sestry v akci a spousty vtípků. Následně se přiloudal nevábně páchnoucí „bezdomovec“ a začal nás, kteří jsme si za modlitbičku získali talíř čočky, otravovat. 😀
Kluci organizátoři se však příští den vytáhli ještě více – po celodenní turistice a plnění několika úkolů jsme se celá skupina potkali na kopci u jednoho z vojenských krytů, jimiž jsou Orlické hory poseté, a bylo nám oznámeno, že dnešní noc strávíme venku – pod širým nebem. Přivezli nám spacáky a karimatky, a taky věci na grilování – a my si užili noc s opékáním špekáčků a pozorováním hvězdného nebe. A pár z nás si udělalo noční výlet na nedalekou rozhlednu, kde jsme kecali až skoro do rána.
Ráno jsme poněkud rozlámaní dorazili zpět na chatu, a po ranních nezbytnostech si každý vybral činnost, kterou se chtěl po většinu dne zabývat: někteří se dali do vaření hamburgerů pro 25 osob, další vyráběli luky a oštěpy a já, poněkud unavený z nedostatku spánku, si vybral bylinkaření. Každá skupina pak měla odpoledne prezentovat plody své práce ostatním.
Ve výsledku jsme měli výborný oběd, vyzkoušeli střelbu z luku, zkoukli dost netradičně pojaté divadelní vystoupení a podobně. My měli za úkol nasbírat určit a nasbírat různé bylinky z okolí a ostatním připravit ochutnávku čajů, které jsme z nich připravili. Při teplotě 35°C a faktu, že celé okolí chaty tvořilo hlavně posečené pole, bylo nasbírání dostatku materiálu opravdu zážitkem. Zkuste si vyčerpaní lozit křovím a trhat tam holýma rukama kopřivy, abyste měli z čeho dělat čaj. 😀 Nakonec jsme si užili škodolibou radost z poněkud nejistých výrazů kluků, kteří nevěděli, zda můžou našim čajům důvěřovat (i když nasbírané kytky kontroloval farmaceut a medik) a k nezaplacení byl především zděšený výraz organizátorů, kteří od nás „z lásky“ dostali odvar z hořkého pelyňku. Ale prokázali svůj smysl pro humor a vypili ho. Dost ironické bylo, že ani my jsme za chvíli nevěděli, do čeho jdeme – všichni jsme si zavázali oči a absolvovali několik aktivit zcela poslepu – člověk si uvědomil, že i každodenní činnosti jako pití čaje nebo prostý pohyb jsou bez vidění věci velmi obtížné. Nemluvě o hledání lidí schovaných potmě uprostřed lesa. Ale to už jsme měli alespoň oči odkryté a k dispozici několik baterek.
V sobotu, den před odjezdem, jsme zahájili den válkou s vodou a barvami, u které jsme se všichni vyřádili. Nit nezůstala suchá. A dveře do koupelny se pak netrhly. Dokonce i oběd po té námaze chutnal lépe, což se dost hodilo, jelikož najatý kuchař nevařil zrovna nejskvěleji. Odpoledne jsme vyzkoušeli své orientační schopnosti při hledání obálek rozesetých po krajině a v noci pro nás byla připravena bojovka, v níž jsme museli v týmech překonávat různé překážky v lese. Cestou nás navíc honilo cosi, co vypadalo jako jeptiška zkřížená s Darth Vaderem (oficiálně to byla smrtka), která v nestřežených okamžicích „zabíjela“ nic netušící oběti. Stal jsem se hned její druhou obětí, takže jsem si lesních nástrah moc neužil, zklamání však vystřídalo pobavení z toho, že zabita byla asi půlka pochodujících, načež byla smrtka nemilosrdně napadena, odzbrojena a poslána se staženým ocasem pryč. Rozhovor s otřeseným organizátorem – smrtkou stál opravdu za to. 😀
Na konci naší cesty bylo setkání s tajemným mistrem O, po němž se celá prázdninovka jmenovala, a návrat potmě domů. Není nad to se šplhat do kopce v půl druhé ráno. Ani pak však program nekončil – připravena pro nás byla závěrečná party, jíž se zúčastnili všichni včetně instruktorů v maskách (takže to byla jedinečná možnost vidět všechny exoty jako čínské bůžky, jeptišky, letušku a účetní „slečnu Helenku“ pohromadě). Ze začátku jsem se tvářil kysele a bál se odvázat, potom mi však skvělá atmosféra dodala energii a já se přistihl, jak se vlním do rytmu různých „hitů“ za vydatného smíchu společně s ostatními až do rána.
Jak už to bývá, každá akce má svůj konec, a tato nebyla výjimkou. Ale klidně bych si ji prodloužil. A to jsem zpočátku chtěl utéct. Hodně mi to rozšířilo „komfortní zónu“ a zbavilo řady předsudků. Ono není nad to být pár dní „mezi svými“, trochu se odvázat a nemuset se kontrolovat, jestli se náhodou nechovám jinak, než se „správný chlap má chovat“. A ještě něco jsem si uvědomil – že už mi vlastně nezáleží na tom, jak si ostatní myslí, že bych se měl nebo neměl chovat. Už mi nevadí to, že mě někdo nazve gayem. Proto jsem po příjezdu udělal veřejný coming out, a pravdu o mě kromě nejbližší rodiny a přátel zná nyní každý. A já můžu volně dýchat.
No a s klukama jsme konec akce završili v příjemné brněnské hospůdce a věřím, že se s mnohými z nich ještě brzy uvidím. A o tom to taky je. Poznat nové lidi.
Jestli váháš, zda do toho jít, určitě váhat přestaň: S GaTem zažiješ super zážitkovou akci (a vážně se to tak nejmenuje nadarmo!) s bezva kolektivem, na kterou jen tak nezapomeneš! A život je tu přece od toho, abychom si ho užili, no ne? 😉
