Na takovou akci jedu vlastně poprvé a nikoho tu neznám. Dlouho jsem váhal jestli to zkusím, ale nakonec zvědavost byla větší než obavy. Mám z toho takový dojem, že skáču z mostu do řeky a úplně nevím kam mě zanese. Víc informací už ale nezískám a občas je asi potřeba udělat krok do neznáma. No jo, tak zabalit a hurá na vlak.
Čtvrtek
V Praze se scházíme na hlavním nádraží před Luxorem. Letmo se seznamujeme a vyrážíme k vlaku do Jablonného nad Orlicí. Cestou přistupují kluci z Brna, se kterými se kvůli plnému vlaku potkáváme až na cílovém nádraží.
V Jablonném u nádraží na nás čekají organizátoři, každý s několika jmény na ceduli, což evokuje příletovou halu s čekajícími řidiči. Nakládáme do aut krosny a mezitím se se všemi seznamuju. Plno nových lidí a zkouším si zapamatovat co nejvíc jmen. 🙂 Zjišťuju, že jsme tu noví jenom dva a upřímně mě to ze začátku trochu vyděsilo. Logická úvaha ale říká, že pokud na tuhle akci jezdí lidi opakovaně, neudělali napoprvé špatnou zkušenost. Záhy se ukazuje, že se není čeho bát, všichni jsou přátelští a konverzace navzdory situaci plyne celkem přirozeně. Nechávám se tedy unášet řekou.
Prohodíme pár slov v rámci skupinky, každý o sobě říká dvě pravdy a jednu lež a ostatní hádají co je co. Organizátor Ondra, který náš tým doprovází, nám dává obálku s křížovkou a mapu. Rychle se pouštíme do hry! Pro nápovědy k řádkům si běháme o pár desítek metrů dál, kde jsou očíslované názvy různých značek. Vyluštíme tajenku a vyrážíme na cestu.
Cestou nás sleduje fotograf Honza, který v jednu chvíli číhá před námi s nachystanou zrcadlovkou, počká si i na další skupinu a za pár minut už na nás zase čeká dále na cestě. Stále nám dluží vysvětlení, jak se dovedl tak rychle teleportovat.
Když se dostaneme na druhé stanoviště ve vsi Bystřičko, org Ondra vytahuje další obálku a my luštíme nápovědy v několika různých jazycích, zároveň prohlížíme mapu, které místo by mohlo být naším dalším cílem. Netrvá dlouho a máme nápad! Vávrova skála. Cestou tam začíná mrholit a pršet, až leje jako z konve. Dochází nás jiná skupinka, a protože jsme všichni promoklí a promrzlí, nějaká soutěživost kdo přijde do cíle dřív je ta tam (jestli tam vůbec někdy byla), promísíme se a povídáme si.
Dojdeme k Vávrově skále. Pole se kolem stejnoměrně lehce zvedá, kousek od silnice se otevírá prohlubeň osázená stromy. Na první pohled tvarem evokuje mělký lom. Uprostřed leží jezírko, do kterého vytrvale z nebe padá další voda. Kolem je na různě vysokých kopečcích posázeno pár laviček. Je to celkem kouzelné místo, jen kdyby tak nelilo. Tam luštíme třetí šifru, která se ukáže jako nejtěžší a to hlavně, že nám už je opravdu zima a i náš doprovod Ondra se netrpělivě dívá, proč nám to tak dlouho trvá. Přiznám se, že si pointu téhle šifry už nepamatuju, byly tam ale zase slova v různých jazycích a příčina našeho finálního zmatení byla v první řadě v tom, že jsme jedno francouzské slovo považovali za německé a celou dobu ho nesprávně vyslovovali. Ondrovi po čase už došla trpělivost a zachránil nás tím, že nám to slovo přečetl s krásnou francouzskou výslovností a nám to pak už docvaklo a mohli jsme se vydat v dešti dál.
Pršet postupně přestávalo, pokračovali jsme údolím pro další obálku. Čtvrté stanoviště jsme rozluštili poměrně rychle a dostali jsme se ke kostelíku ve vsi Čenkovice. Tam dostáváme pátou obálku a Ondra se vzdaluje (jak tušíme) na nedalekou chatu. V poslední obálce je tabulka, kde na jedné ose jsou země, na druhé zpěvák/herec/jídlo/film a máme doplnit množství malých papírků z obálky na tabulku, což není s větrem, vlhkým vzduchem kolem zrovna snadné. Jdeme tedy na hřbitov ke dveřím do kostela, kde je závětří a papírky přilepujeme k tabulce slinami. My si dovedeme poradit! Máme tajenku a vyrážíme k pár set metrů vzdálené chatě.
Další třesení rukou, další nová jména. Zabydlujeme se v pokojích s palandami po čtyřech. Čeká nás večeře, kterou nám vaří také posádka Gejtu. Nabíráme si z velkých hrnců těstoviny a omáčku a napouštíme si šťávu nebo čaj z takové typicky táborové várnice. Mám rád tenhle vajb. Po večeři nás čeká úvod do celovíkendové hry, kdy se stáváme uchazeči o místo v reklamní agentuře. Každý dostaneme jeden papírek s otázkou a ptáme se pracovníků agentury na různé věci. Dozvídáme se základní pravidla fungování, například že program je dobrovolný, že si můžeme říct o jídlo a podobně. A to celkem vtipnou formou. Udělalo na mě docela dojem, že si dali orgové práci s takovým vystoupením a s převleky, i když fakticky šlo o pár informací, které by se daly suše shrnout během pár minut. Večer hrajeme deskovky a do hajan se rozpouštíme pomalu a pozdě.
Pátek
“Guten Morgen, Guten Morgen, Guten Morgen Sonnenschein…”
Budíček, rozcvička venku. Protahujeme se na louce pod sjezdovkou, po chvilce se vracíme na chatu. Snídaně formou švédského stolu.
Po snídani se sportovně oblečeme a vyrážíme opět na louku pod sjezdovkou, kde nás čeká něco na způsob kruhového tréninku. Jednotlivé cviky je ale třeba vykonávat ladně, protože paparazzi mohou čekat na každém rohu! Kliky, prkno, slalom, žabáci, hod tenisákem do plastové krabice. Nejdřív po jednom, pak se chytíme v týmech za ruce a běháme společně. V posledním kole si polovina z nás zaváže oči (proto ty šátky). V dalších kolech kruhového tréninku máme místo prkna a házení tenisáku vtipně propagovat těstovinu, kofolu nebo různé krémy. Malujeme na sebe navzájem krémy, rtěnky i dalšími nástroji na líčení (nejsem v tomhle směru odborník). Pak po skupinkách natáčíme krátké video, které má propagovat produkt pro slepce. Tohle bylo super, pro mě fyzicky dřina, ale dost jsme se u toho zasmáli. Vracíme se do chaty, čeká nás obídek.
Následuje kapitalistická obchodovací hra. To mě bavilo velice. Hra probíhá v horizontu dvaceti let, každý rok je rozdělen na dvě části. Lze si půjčovat peníze od banky a vkládat do ní výdělek pro zisk malého úroku. Kupovat si továrny a v dalších letech si chodit pro výdělek z nich. Továrny měly různou cenu a výdělek se odvíjel dle typu jako násobek původní ceny. Byly rozdělené do více barev, podle toho jestli přinášely menší celkový zisk v krátkém období nebo větší celkový zisk v delším horizontu. Hra byla hezky vyvážená, že na první pohled nebylo zřejmé, která volba je nejlepší, jak moc se vyplatí půjčovat si od banky za vysoký úrok. Na konci byla většina z nás číselně zmožena (a to hlavně orgové, kteří museli na konci vyplácet velké množství zisků) a po třech nebo více hodinách ocenila konec. Ale fakt parádní hra.
Po večeři nám orgové sehráli scénku o ztraceném králi, kterého jsme se vydali po jednom hledat na krátký okruh kolem vesnice. Tuto aktivitu jsem nejdřív nepochopil, protože všechny ostatní věci byly založené na tom, že velká sranda nebo nějaká dedukce/logika, běhání, cvičení a tak, a otázky typu: Co by měl dělat správný Král, aby se na něj nezapomnělo? Na koho se může Král spolehnout? (Znělo to trochu jinak, ale zhruba), do toho úplně neseděly. Takže mi chvilku trvalo pochopit, že myšlenka tohohle programu je trochu jiná, nechává nás se zahloubat do sebe. Zároveň, když jsem po dvou dnech neustálého obklopení lidmi vyrazil sám do tmy a do ticha, moje samotářské já radostně poskočilo z takového kontrastu. Byla to příjemná hodinka. Pak jsme se postupně vraceli do chaty a po jednom jsme chodili do horního patra, vždy se slovy organizátora Davida “král tě očekává”. Nikdo tam na nás ale nečekal, stálo tam zrcadlo. Přiznám se, že mi to chvíli trvalo než jsem pochopil, že tím králem mám být já, prolejzal jsem tam kolem zrcadla, koukal se do pokojů a rozbil jsem tam jednu ze svíček, které byly kolem zrcadla rozestavěné. Pak jsme si sedli do kruhu a pár lidí promluvilo o tom, nad čím přemýšleli a co byla zhruba jejich odpověď na otázky o králi. Tenhle večer jsem dost ocenil, protože jsem tam cítil, že kromě legrace a her si organizátoři připravili i něco hlubšího, nechali nás to prožít a nechat si “výsledek” toho večera každý pro sebe, pokud jsme chtěli. Upřímně jsem se trochu děsil toho, že až se vrátíme do chaty, tak bude následovat nějaká debata o těch věcech a nebyl jsem si jistý co bych vlastně o sobě chtěl říct a byl pro mě zajímavý výsledek toho večera i vidět že jsem právě z tohohle měl obavu. Hlodalo mi to pak nějakou dobu hlavou.
Když se za programem ohlížím zpětně, tak oceňuju že byl hezky vyvážený. Dopoledne jsme si dali fyzicky do těla, po obědě jsme se vyřádili analyticky ve hře s továrnami a večer k tomu přibyl nějaký prostor pro zamyšlení. Od každého trochu, za mě super.
Sobota
“Guten Morgen, Guten Morgen,…” (Ta písnička je vlastně hrozně otravná, ještě když vás vzbudí po nedostatečně dlouhé noci, ale mě se nějak zalíbila). Budíček, rozcvička, snídaně. Po snídani běhací hra.
Měli jsme napsat paní šéfové Sylvii z reklamní agentury, pro kterou jsme ten víkend pracovali SMS o neodolatelné obchodní příležitosti s určenou délkou alespoň 160 znaků. Každý znak měl nějaké bodové ohodnocení a každý ze členů týmu měl nějakou množinu znaků, kterou běhal zapisovat, vždy po jednom. Z části hra sestávala z vymyšlení zprávy, o co nejdražších znacích a z velké části o běhání. Zase jsem si připadal jako na táboře :D. A byla to taky celkem dřina.
Po tom jsme dostali výborný banana bread. (Tahle informace si zaslouží vlastní odstavec.)
Po obědě jsme byli rozděleni do skupinek po pěti, až na naší, která byla po třech. Postupně jsme obcházeli stanoviště na chatě a kolem. Většinou to byly odpočinkové aktivity; pití čaje, zdobení větvičky nebo obličejová maska. Až na stanoviště s Ondrou, kde nás čekala “lehká” rozcvička. Moje břišní svaly dostaly hrozně zabrat (a dobře jim tak).! Před naším posledním stanovištěm, což mělo být pití čaje, přišel organizátor Vašek a řekl nám, abychom se rychle oblékli a že za tři minuty odcházíme, mobily nechte na chatě (v tu chvíli nám docvaklo, že jsme byli jako jediný tým pouze o třech členech ne náhodou). Vyrazili jsme tedy a došli za pár minut ke vzdálenému kostelu, kde si nás každého vzal jeden organizátor, dostali jsme papír na poznámky a měli jsme si zapamatovat trasu. Šli jsme zhruba dvacet minut, kolem vesnice, po louce, přes cesty a zpátky do vsi a pak zase do lesa, kde mě Vašek nechal u pařezu a měl jsem namluvit cestu, po které jsme šli. Zároveň jsem dostal osmisměrku, kterou jsem luštil během následující hoďky, než mě kluci našli, a v ní se nacházel klíč k šifře, kterou zase dostali oni. Šlo o inverzní Vigenérovu šifru, což by pro mě byl docela oříšek vyluštit, kdybychom se o tom neučili ve škole. Došli jsme na kopec na sjezdovku nad chatou a tam na nás čekala paní Sylvie s jídlem v kufru. Dali jsme si véču a čekali na další týmy. Čekali jsme tam celkem dlouho a pěkně jsme promrzli, když jsme se všichni sešli a napapali, o kousek dál v lese jsme objevili paní Sylvii v posteli se zaměstnancem Emilem. 😮
Po této vtipné scénce jsme se vrátili na chatu. Pak jsme se připravovali na galavečer, kde jsme každá skupinka měli stylisticky v rámci kultury vybrané země udělat módní přehlídku. Tahle aktivita mě tolik nezaujala, ale naštěstí se u nás v týmu našli odvážlivci, kteří to vzali na sebe. Pak nás čekali deskovky, hraní na kytaru. Spát jsme šli asi kolem čtvrté.
Neděle
Budíček, snídaně. Rozcvička naštěstí ne, po těch čtyřech hodinách spánku. Najedli jsme se, pobalili, uklidili a pak si v posledním čase před odjezdem navzájem psali vzkazíky. To bylo hezké.
Následovalo loučení, po dojezdu na nádraží další loučení, pak jsme dorazili do Prahy a tam poslední loučení. Rozpustili jsme se a vydali se domů dospat ten víkend plný zážitků.
Řeka mě unášela celý víkend příjemně. Napoprvé to byla fajn zkušenost, takže klidně pojedu i příště. 😉 . Moc díky všem!
