Sobotní oběd jsme již snědli a pro nás začala doba pro volný čas, i když už jsme si ho zaplnili pravidelným setkáním. Po příchodu, příjezdu i příletu všech účastníků jsme se vydali vstříc povídání na téma Volný čas. Naším útočištěm se tentokrát stala budova v srdci Lužáneckého parku, Centrum volného času. Po zahřívací žehličce a příchodu posledních opozdilců jsme se pustili do akce.
Bylo zajímavé poslouchat, co volný čas znamená pro jednotlivce. Někdo to definoval jasnou definicí „Můžu, ale nemusím“, další to trochu zabalili do vět. Pro některé dokonce volný čas v pravém slova smyslu neexistuje, protože si ho vždy něčím zaplní a tím pádem už přece není volný. Musím uznat, že se sešly rozmanité činnosti, které se dají podniknout, když máme všechny své povinnosti splněny a je čas pro nás. Nemůžu Vás ochudit o příklady, takže tady jsou: čtení zajímavé knížky, vlastní pisatelská tvorba, kreslení, tanec, poslouchání hudby, kino, procházky, věnování se práci, vzdělávání se, trávení času s kamarády a přítelem, sport a taky nic nedělání. 🙂 Tím jsme si udělali představu o současnosti.
Naším dalším úkolem bylo představit si sebe v důchodu, v době, kdy máme už vydělanou hromadu peněz, nemusíme se honit za prací a tím pádem máme více času na sebe a svůj volný čas. Dostali jsme tužky spolu s papírem a vrhli jsme se na sepsání všeho, co bychom chtěli dělat, až nám začnou řídnout kosti. Jakmile jsme měli hotovo, zkusili jsme poznávat, co kdo sesmolil a vyjadřovali jsme sympatie těm volnočasovým aktivitám, které bychom byli ochotni provozovat s ním. Hezky jsme se pospojovali, někteří i vícekrát.
Často naše volné chvilky netrávíme sami, ale je to spíše naopak. Spoustu věcí raději děláme ve společnosti druhých. Abychom zvládli druhé, musíme nejdřív zvládnout sebe. Proto jsme byli rozděleni do dvojic a několikrát jsme se ptali na tu samou otázkou. Otázky zněla jednoduše – „Kdo jsi?“ Naším úkolem bylo druhému vykládat o sobě tři minuty bez toho, aby nám on do toho zasahoval. Po uplynutí limitu se role vyměnily. To samé se opakovalo ještě dvakrát, úplně ve stejném duchu. Někteří z toho nejprve nebyli moc nadšeni, ale po menším rozebrání našich pocitů si uvědomili, že to nemusela být zas až taková hloupost, jak si z počátku mysleli. Z vlastní zkušenosti musím říct, že to ve mně zanechalo docela silné pocity a donutilo mě to trochu se nad sebou zamyslet (na druhou stranu ne zas tak moc).
Ne vždy je volný čas možností nechat se bavit. Někdy musíme stát i na té druhé straně a bavit ostatní. Proto naší poslední činností bylo ve skupince připravit pro druhé krátkou aktivitu, kde budou nuceni použít to, co má tvořivá skupinka nejraději. Zapojili jsme mozek, protože jsme hráli imaginární slovní fotbal, kdy se slova neřeknou přímo, ale jen se musí nějak opsat. Umělecké cítění jsme projevovali při pantomimickém znázornění běžných činností. No a svaly nám zahřál běh kolem zeleného parku.
Tímto způsobem jsme strávili náš vlastní sobotní volný čas.
Vašek
