Víkendu v Rýmařově jsem se zúčastnil z popudu Jirky (PŘEROVAN). Několikrát mě ujistil, že se této akce mohu zúčastnit, a tuto skutečnost jsem si několikrát ověřil ve velmi komplikované e-mailové „rozpravě“ s DEPONYM.
S Jirkou jsme si dali sraz v Přerově a měli jsme svůj vlastní program. Poté jsem se přesunuli vlakem z vlakového nádraží v Přerově do Olomouce hl.n., kde jsme po několika minutách zmateného bloudění po nádražní hale byli odchyceni BAZIM a zanedlouho jsme zahlédli i nepřehlédnutelnou postavu DEPONYHO, zvláštního mužíka s dlouhou kuželovitou čepicí, které k dokonalé iluzi kašpárka chyběly jen rolničky (nic ve zlém).
Hned zpočátku jsme byli pokáráni DEPONYM za to, že jsme si dovolili zakoupit jízdenku z Přerova přímo do Rýmařova. Měli jsme oba Z kartu, a tak jsme ji využili. Nebyli jsme si totiž jisti, zda si skupina nezakoupila skupinovou jízdenku již z Brna hl.n., a skutečnost, že k nákupu skupinové jízdenky dojde až na hlavním nádraží v Olomouci, jsme nemohli předvídat. V podstatě se ale nic nestalo a nikdo tímto naším společným nákupem jízdenky Přerov-Rýmařov neutrpěl žádnou finanční, fyzickou ani psychickou újmu.
Poté následovala cesta motoráčkem do Valšova, během níž se uskutečnilo seznamování, jehož řízení se ujal DEPONY. Možná se nás taky mohl zeptat, odkud jsme, ale to ho bohužel nenapadlo, a já jsem se po předchozích rozporuplných zkušenostech raději zdržel komentáře. Poté jsem byl DEPONYM dotázán, zda se chci nebo nechci představit, a tak jsem nemohl odpovědět jinak, než že nechci, jak mi velí můj „instinkt originality“, který se někomu může a zase jinému nemusí líbit, čehož jsem si plně vědom. V případě, že bych tuto zvláštní otázku nedostal, samozřejmě bych se bez váhání a rád představil. Vlastně jsem ani nepočítal s jinou variantou, ale DEPONYHO dotaz jsem chápal jako další mírnou provokaci, a tak jsem na ni musel zareagovat tím, že jsem se zdržel představování. DEPONY poté prokázal, že je opravdu „muž“ na svém místě, jelikož uvedl všechny údaje o mé osobě s precizností, kterou bych od něj ani neočekával. Jen v jedné věci se zmýlil, a sice v tom, že mě označil za 24letého. Nemohl ovšem v té chvíli tušit, že mně už zhruba 25 minut bylo 25 let. Toto tajemství jsem si však po dobu tohoto víkendu nechal pro sebe.
Poté následoval přestup ve Valšově z „našeho“ motoráčku do ještě menšího „jednovozového“ motoráčku, který nás drkotavým, hlemýždím tempem dovezl do Rýmařova, kde nás již čekali místní členové „klubu“. Následovala zajímavá procházka k „naší“ chatě, kde nás již čekal velmi sympatický majitel o berlích, který nám řekl první důležité instrukce o našem ubytování. To proběhlo bez problémů, pokoje byly rychle rozděleny a lůžka bleskově obsazena.
Pak přišla večeře v podobě velmi chutných palačinek, na které jsme si několika noži roztírali výbornou ovocnou marmeládu. Někteří samozřejmě zvolili variantu bez marmelády, zkrátka každý tak, jak mu to chutná. Jirka, já a „naše“ část strávníků se uvelebila u stolu v „našem“ dolním sedmilůžkovém pokoji s televizí a vesele a s chutí konzumovala. Z pohody nás vytrhl až „výpad“ DEPONYHO, který si s křížkem po funusu vzpomněl, že na každého účastníka zájezdu připadají tři palačinky. Naštěstí nás nenutil, abychom palačinky „nad plán“ vyzvraceli a poskytli je ostatním členům zájezdu ke konzumaci. Nakonec se vše vysvětlilo díky inteligentnímu přístupu BAZIHO a navíc se ukázalo, že nikomu palačinky nechybí, ba naopak ještě zbylo dostatečné množství na talířích připravených pro pár lidí, kteří měli ještě dorazit.
Poté přišel návrh DEPONYHO hrát jakousi hru o mafii, se kterým nesouhlasila zhruba pětice lidí, včetně mě a Jirky, která dostala po dlouhém vyjednávání od DEPONYHO svolení zařídit si vlastní program v podobě večerní procházky. Pětice „revolucionářů“ se tedy společně vydala na procházku večerním Rýmařovem. Po chvilce jsme se já a Jirka, věrni svému individualistickému přístupu, oddělili od zbylých tří osob a jali se prozkoumávat noční Rýmařov. Rozhodli jsme se najít autobusové nádraží, což se nám nakonec podařil díky radě jednoho ze tří kluků, kteří se od nás před chvílí oddělili, a také díky tomu, že jsme se řídili ukazatelem směru, který jsme objevili na rýmařovském náměstí. Došli jsme i na úplný konec Rýmařova a poté jsme se přes vlakové nádraží vrátili zpět do chaty a do „našeho“ pokoje, kde mezitím probíhala hluboká filozofická diskuse na téma, které už jsem bohužel zapomněl. Pak už jen hygiena a šupky dupky do postýlek.
Tak to byl tedy pátek, ale teď už na dveře klepala sobota, která byla neméně zajímavá. Snídaně proběhla tentokrát bez problémů. Raději jsem se DEPONYHO zeptal, na co mám nárok, aby bylo zabráněno možným nedorozuměním. Do hry vstoupila nová osoba, a sice Katka, autorka předchozího zásadního příspěvku, která na mě od prvopočátku působila velmi příjemným dojmem. Ujala se organizace a za chvíli už všichni bez remcání stáli teple oblečeni a stoprocentně připraveni na túru do 6 km vzdálené chaty (nebo spíše restaurace) s podivným názvem ANENSKÁ HUŤ (spíš jsem si myslel, že jim na začátku upadlo písmeno P, ale z omylu mě vyvedl jídelní lístek). Každý si objednal, na co měl chuť a peníze. 🙂 Já jsem ihned musel uhasit žízeň čtyřmi sklenkami KOFOLY. Bohužel jiní neměli takové štěstí a na svou první KOFOLU museli čekat mnohem déle než já, a tak jsem poskytl „první pomoc“ sousedovi, který už umíral žízní, v podobě možnosti delšího usrknutí. Jeho sousedka, původem z Opavy, mu posloužila stejným způsobem, takže bylo zabráněno nejhoršímu, a sice ztrátám na lidských životech, které by jistě byly velkou kaňkou na jinak velmi vydařeném víkendu v Rýmařově. Jirka si objednal smažený sýr a já smažený hermelín. Shodli jsme se v přílohách v podobě hranolek/hranolků a tatarské omáčky. Patřili jsme však k těm šťastnějším jedincům, kteří se svého jídla dočkali v dohledné době. Někteří museli své objednávky reklamovat nebo se dokonce svého pokrmu ani nedočkali. Nejhůře byl postižen opět můj sympatický soused, už jednou málem podlehnuvší žízni, který se s místním „pikolíkem“ dokonce vážněji pohádal. Výsledkem tohoto mírně emotivního sporu bylo to, že se své vytoužené krmě nakonec přece jen dočkal a podařilo se mu rovněž získat slevu ve výši 6 nebo 7 Kč. A to se mu rozhodně vyplatilo ! 🙂
Při zpáteční cestě do chaty se od méně fyzicky zdatných jedinců, kteří se rozhodli vrátit „domů“ stejnou cestou, oddělila asi desítka „dobrodruhů“, kteří si podle místní podrobné mapy naplánovali delší túru, kterou se oklikou vrátí do svých příbytků v chatě. Samozřejmě jsme se přidali i my, Jirka a já. Zpočátku se celá skupinka držela pohromadě a Jirka a já jsme se drželi ve předu. Chvíli jsme naslouchali další prudce intelektuální diskuzi, tentokrát ze sféry přírodních veď, po chvíli jsme se trochu utrhli a šli s mírným předstihem, abychom měli více soukromí na naši „intelektuální“ diskusi, a nakonec jsme vzhledem k pomalému tempu ostatních „dobrodruhů“ přestali brzdit a šli svým ideálně rychlým tempem. Pozorovali jsme nádhernou zasněženou krajinu se sněhem obtěžkanými jehličnatými stromy a naslouchali zurčení potůčku vinoucího se podél lesní stezky. Nakonec nás náš orientační smysl dovedl na cestu, po které jsme už šli na cestě z chaty, a tak už jsme mohli vypnout naše vnitřní kompasy a věnovali jsme se podnětné „intelektuální“ diskusi. Za chvíli už jsme byli u chaty, ale nechtělo se nám ještě jít dovnitř, a tak jsme ještě obcházeli okolí, včetně hřbitova, který nás velmi zaujal. Když jsme se zhruba po hodinovém „poflakování“ po okolí vrátili na chatu, zbytek „dobrodruhů“, který jsme nechali za sebou, byl už několik minut „doma“.
Následovala večeře v podobě na dvě várky vařeného rizota, které bylo podobně chutné jako palačinky z předchozího dne. Čekání na rizoto jsme si s Jirkou zpestřovali sledováním televize. Pak jsme ještě vyrazili na naši tradiční večerní procházku, kterou jsme tentokrát orientovali na jiná místa než v předchozím případě. Po návratu na pokoj opět následovala hygiena a ulehnutí do postýlek. Jirka za chvíli spal jako dřevo, ale já jsme nemohl usnout, částečně kvůli své zvědavosti, protože nad mou postelí probíhal hra „flaška“, kterou jsem nikdy předtím nezažil z takové blízky. Výhled jsem sice měl špatný, ale slyšel jsem bez problémů všechno. Bylo to celkem zajímavé. Zdálo se mi, jako by ti těžcí intelektuálové konečně začali být trochu otevřenější. Zajímaly je totiž úplně jiné věci než kvantová fyzika nebo skleníkový efekt. Jistě si to všichni dovedete domyslet. A ti, co tam byli, vědí.
V době, kdy řady účastníků „flašky“ výrazně prořídly, se u mě konečně dostavil kýžený spánek. S Jirkou jsme totiž následujícího dne museli vstávat o něco dříve, protože Jirka musel odjet „domů“ z rodinných důvodu (nejednalo se o pohřeb nebo jinou smutnou událost, ba naopak), a tak jsem se ho rozhodl doprovodit do Olomouce a odtud pak odcestovat vlakem přes Přerov do Ostravy, kde bydlím.
V neděli ráno jsme tedy rychle vstali, sbalili se, nasnídali se a rozloučili se s ostatními. Pak už jsme se vydali na nádraží a nasedli na motoráček, ze kterého jsme ve Valšově přestoupili do většího a delšího motoráčku, který nás dovezl do stanice, jejíž název si nepamatuji, ve které jsme už jednou čekali na autobusový přípoj na naší páteční cestě do Rýmařova. Průvodčí nám oznámil, že dál vlak nejede, a že do Moravského Berouna pojedeme autobusem. Po zhruba půlhodinovém čekání si nás opravdu vyzvedl autobus a odvezl nás do Moravského Berouna, kde už byl přistaven další motoráček, který nás asi s hodinovým zpožděním dovezl do Olomouce hl.n. Díky našim hbitým údům jsme se stihli včas přesunout z vlakového nádraží na autobusové nádraží, a tak Jirka stihl svůj autobus domů. Jinak by musel dlouho čekat, což by bylo nemilé. Já jsem tedy zůstal sám a následoval můj přesun vlakem z Olomouce hl.n. přes Přerov do Ostravy-Svinova a pak jen cesta tramvají domů, do Ostravy-Poruby.
Celkově hodnotím celý víkend velmi pozitivně, neboť mi přinesl nevšední zážitky, poznal jsem velmi zajímavé lidi a celé se to navíc odehrálo v krásném, zdravém prostředí. Pokud byly nějaké problémy, tak se vždy daly vyřešit nebo byly malicherné a spíše se „ve zpětném zrcátku“ dají hodnotit jako škádlení. Zkrátka slovy Editte Piaf : „ničeho nelituji“.
Jirka z Ostravy
