Pondělí 18. 8., v 11:20 sraz na hlaváku pod hodinama. Vstávám okolo osmé, musím ještě dobalit krosnu, batoh a skočit dokoupit pár věcí. Všechno na poslední chvíli samozřejmě, jako vždycky, protože přes víkend jsem měl prostě na práci hrozně moc nicnedělání. V hlavě se mi mixuje nervozita, nedočkavost a taky spousta otázek, které asi napadají každého, kdo na akci jede poprvé: co tam bude za lidi? Co se bude dít? Nebude to hrozná pruda? A tak dále…
Vychází mi to ale pěkně na čas a cca 11:18 dorazím na hlavák, kde už pod hodinama najdu skupinu kluků s podobně zabalenýma krosnama, tak si jen ověřím, jestli jsem správně na srazu na cestě na prázdninovku a postavím se poblíž. Ve skupinkách vládne čilá konverzace, lidi se mezi sebou evidentně už znají, což mě trochu překvapilo, ale vlastně ani nevím proč, čekat, že nikdo na GaTe nejezdí opakovaně i přes nadšené ohlasy bylo asi trochu hloupé. Každopádně vyrážíme o chvíli později směrem do Zábřehu na Moravě, kde máme potkat skupinu z Prahy. Po cestě se mi podařilo alespoň zběžně seznámit s pár lidmi a dokonce si zapamatovat i jména. „To se Ti bude hodit při těch seznamovačkách“ bylo mi řečeno a je fakt, že se to docela hodilo. V Zábřehu jsme se srazili s pražskou skupinou, která teda pro mě na první dojem obsahovala dost divná individua, se kterými jsem ale ironicky o pár hodin později skončil na pokoji. Ze Zábřehu jsme tedy už všichni pokračovali směrem do Jeseníků, Horní Lipové. Tuhle cestu jsem víceméně prospal. Po příjezdu na místo jsme byli přivítáni organizátory a pro začátek se hrála série seznamovacích her. Hry byly sice super, nicméně 3O nových kluků je opravdu na zapamatování během asi hodiny přece jen trochu moc. S tím, že jsem měl trochu náskok z vlaku, jsem si po začátku zapamatoval tak 8-10 lidí a považoval jsem to docela za úspěch. Každopádně okamžitě od vyskočení z vlaku a rozestupu do kruhu na mě udělala dojem hrozně pozitivní a pohodová atmosféra, všichni vysmátí, veselí a v klidu. V ten moment, asi po deseti minutách, jsem věděl, že tento týden se mi bude líbit.
Během několika úvodních her jsme byli postupně rozdělováni do týmů po čtyřech a vyráželi jsme s mapou hledat cestu na chatu. Cesta spočívala v chození k různým bodům, kde jsme se rozhodovali, k jakým bodům půjdeme dál. Ze začátku docela zábava, nicméně když jsme šli vesnicí asi po čtvrté tam a zpátky, začalo to být trochu stereotypní. Na druhou jsem odhadoval, že jeden ze záměrů této aktivity bylo, abychom spolu strávili nějaký čas v menších skupinkách a měli šanci někoho alespoň trochu poznat, což se pro mě jako nováčka se určitě splnilo. Po tom co jsme tedy dorazili večer na chatu, byl můj seznam zapamatovaných jmen zase o trošku delší. Na chatě nás přivítal průvodce celým týdnem, doktor Hů a bylo nám rámcově vysvětleno, co se bude během týdne dít a jak to bude celé fungovat. Říkal jsem si, že jsem sem jel hlavně poznávat lidi, takže jsem se určitě nechtěl moc stranit a přestože se všude kolem tvářily zavedené skupinky, tak jsem se obratem pokusil (úspěšně) přifařit ke stolu, kde jsem alespoň u dvou kluků věděl, jak jmenují. Po nějakém úvodu a docela zajímavé večeři už následovalo rozebrání pokojů a na zbytek prvního večera volná zábava. Domluvil jsem se teda s klukama u stolu, jestli mě přiberou do pokoje. Těžko říct, jak by to celé dopadlo, kdybych bydlel jinde, nicméně některé večerní pokojové diskuze a blbosti co se dělaly ve volných chvílích přes den, určitě dost přispěly k celkovému pozitivnímu dojmu z celé prázdninovky.
Po prvním dnu plném cestování jsme dost unavení a plní dojmů (nebo alespoň já) zalehli odhadem někdy před druhou. V 8 ráno už nás ale slušně nahlas budí nějaká divná hudba (asi znělka ze seriálu Dr. Who), kluci na pokoji sice nadávali, co je to za hroznou hudbu, mě přišla celkem v pohodě (rozhodně lepší, než co gayové poslouchají v barech a na akcích) a vylítli jsme ven na krátkou rozcvičku. Pro někoho možná nepříjemné, nicméně já jsem polo dobrovolnou možnost se ráno trochu rozhýbat určitě uvítal. Když nebylo kafe, bylo potřeba se dát do provozu něčím jiným. Každopádně abych to trochu zrychlil, následoval týden plný všemožných aktivit, z nichž mě jednak překvapila pestrost – sportovní (variace na fotbal a softbal), zručnostní, strategické, psychologické, atd… a také to, že často byla za danou aktivitou nějaká myšlenka, která nemusela být na první pohled vůbec zřejmá. Aktivity na sebe navazovaly docela plynule, někdy bez pauz, někdy s krátkou pauzou, jídlem a tak, ale ve výsledku bylo času vždycky tak akorát, na co bylo potřeba (hygiena, nebo jen krátký „šlofík“) a přitom ho nebylo ani nějak moc, aby se někdo začal nudit a vymýšlet co dál. Nebudu tady popisovat co se podrobně dělo den za dnem, jednak by pak report byl hrozně dlouhý a beztak by se to nikomu nechtělo číst a také to ani není účelem do detailu popsat akci. Já si to zažil, bylo to super a tohle píšu proto, aby potencionální zájemce o další akci dostal rámcový pohled, do toho, co se to tam vlastně všechno děje a hlavně aby mu reportáž pomohla při rozhodování jet/nejet.
Rozhodně ale je několik aktivit, o kterých bych se trochu rozepsal, protože prostě byly o něco víc cool než ostatní. Například hned druhý den nám bylo řečeno, že někde na chatě se našlo cosi rozlitého, blbě se to uklízelo, a tudíž máme hrnky nechat v jídelně a nechodit s nimi po chatě. Okej, trochu to smysl dává. Stejný den večer nám bylo řečeno, že se v chatě topí, aby bylo teplo, jenomže když všichni mají všude otevřená okna, tak se chata nevytopí nikdy. Takže nemáme v pokojích větrat. Opět to trochu dávalo smysl, ale na druhou stranu, 5 kluků na cca 5 metrech čtverečních a nevětrat? Tenhle zákaz jsme se tedy rozhodli na pokoji ignorovat. Nicméně pokračujeme – další den nám bylo řečeno, že se porouchal jeden z boilerů a tedy, aby na všechny vyšlo, budou sprchy na příděl, 5 minut na osobu. Když u sprch opravdu stál jeden z organizátorů a pouštěl nás dovnitř na 5 min, tak jsem si říkal, že tohle už je celkem dost teda. Po tomto dni jsme sešli dohromady, bylo nám promítnuto video všech těchto zákazů a řečeno, že to celé byla jen jedna z aktivit – zkouška toho, co jsou lidi ochotní snést a nakolik se nechat omezovat. Po tomhle mi teda „spadla čelist“ z překvapení, že organizátoři hrají s námi i takové hry. V lehce podobném duchu se nesl i vojenský dril, aktivita zahrnující armádní buzeraci, trochu cvičení a pár soutěží, to vše docela v pohodě, co ale bylo zajímavé, že jedna z možností, jak hra mohla skončit, byla revolta. Opět tak trochu zkouška co člověk snese. Tady ještě můžu dodat, že k revoltě teda opravdu došlo, ale až na konci po příchodu k chatě, kde jsme generála svázali získaným lanem.
Z úplně jiného soudku byla aktivita natočení fotofilmu. Bylo určeno několik režisérů, k nim scénárista, kameraman (fotograf) a ti si k sobě následně vybírali čtyři herce. Účelem bylo v omezeném čase napsat scénář, kostýmy, nafotit film a posléze poskládat dohromady v počítači a ozvučit. Výsledek měl sloužit jako dárek pro baronku (kamarádku od doktora Hů), na jejíž oslavu jsme byli večer pozváni. Přestože náš film byl trochu kontroverzní a místy možná pro někoho nechutný (tvořili jsme parodovaný videoklip na Wrecking Ball od Miley Cyrus), skvěle jsme se bavili, jak během psaní scénáře, tvorby kostýmů, tak samotném focení. Tak hodně, až mě bolela bránice, jsem se už dlouho nenasmál. Nutno dodat, že baronka náš výtvor úplně neocenila.
Oslava barončiných narozenin byla také docela zajímavá aktivita, kdy jsme seděli v jídelně, od asi půl desáté večer, čekali na večeři a cíleně! se měli nudit. Neustále jsme poslouchali, že „večeře bude za 5 minut“, do toho barončino časté „To je nuda“ anebo „Já mám hlad“, prokládané ještě „Váš hluk baronku ruší“, kdykoliv se někde u stolu rozjela trocha konverzace. Takhle se organizátorům dařilo nás držet a prudit přes 2h!, než na oslavu vlítla banda hippies a odtáhli nás na pořádnou párty jinam. Nakonec i na tu večeři došlo, ale v průběhu jsem teda neměl vůbec tušení, co si o tomhle mám sakra myslet. Poté už se nějak promíchalo osazenstvo a párty probíhala asi do 3 ráno. Další den jsem dokonce začal i oceňovat zákaz alkoholu na celé akci, na noční párty by se sice určitě hodil, ale s chozením spát každý den okolo druhé nebo později a vstávat následně v 8 mě to 3. nebo 4. den začalo docela zmáhat a říkal jsem si, že s kocovinou bych byl už totálně nepoužitelný, což by byla určitě škoda.
Následující den, tuším, že to byl čtvrtek, přišel minimálně pro mě, naprostý vrchol celého týdne. Měli jsme se sami (na většinu aktivit jsme do skupin byli rozděleni organizátory) rozdělit do skupin po 6-7 lidech, dostali jsme mapu, zásoby a úkolem bylo obejít co nejvíce bodů v přírodě, vyfotit se (byla také možnost získat body navíc, za místa, kde nebyl nikdo jiný, fotku s turistou, atd…) přespat venku a další den dorazit na 9 ráno na místo srazu, s tím, že jsme dostali naprostou volnost a možnost volby kam jít, jak jít, co obejít, kde přespat a podobně. Na mapě byl také vyznačen hlavní cíl Keprník, který byl za 100 bodů. Byl jsem ve skupině, kde jsme si řekli, že si výlet sice chceme hlavně užít, ale že to na ten Keprník zkusíme a uvidíme, jak to půjde a taky podle počasí (bylo polojasno a celý týden nás provázely bouřky, takže jedna intenzivní bouřka mohla náš pochod velice rychle ukončit). Bouřka sice brzy přišla, ale měli jsme štěstí, že jsme zrovna našli krytou boudu, kde jsme v klidu počkali, až se to přežene. Dál jsme tedy pokračovali za ideálního horského počasí (bez deště, ne moc horko) v pohodě, až na pár momentů, například výšlap z Obřích skal na Šerák, kde jsme museli na kilometru vylézt asi 300 převýšení, byl dost intenzivní, nebo když nás po cestě z Keprníku chytil docela nepříjemný déšť. Nicméně se nám podařilo dostat se do Branné a odtamtud zpátky do Horní Lipové, snažili jsme dojít co nejblíže místu srazu, ať to ráno nějak v pohodě stihneme. V noci se nám podařilo naštěstí aspoň na chvíli rozdělat oheň, což hodně zpříjemnilo noc a aspoň jsme se trochu zahřáli před spaním. Nocleh byl, co si budeme nalhávat, hrozný. Byla zima, vlhko, spali jsme v kopci, takže neustále sjížděli dolů, nalepení na sebe ať totálně nevymrzneme, takže se zase nešlo ani moc hýbat a jako bonus, když už to vypadalo, že na chvíli konečně usnu, tak se mi o čelo rozplácla obrovská kapka ze stromu nade mnou. Nějak jsme to ale teda přežili a vyrazili na místo srazu, které jak jsme zjistili ke značné nelibosti, bylo na vrcholu nedalekého kopce. Závěrečné stoupání mě po pochodu z předchozího dne a noci, kdy jsme si skoro neodpočinuli, opravdu zmáhalo, ale nakonec jsme se tam přece jen všichni úspěšně vydrápali, dokonce jako první a přiznám, že ten pocit nahoře opravdu stál za to. I když mi pochod chvílemi přišel opravdu hodně náročný, byl jsem ve výsledku neuvěřitelně nadšený z krásné přírody a pohodové atmosféry co jsme ve skupině celou dobu měli, i přes chvilkovou nepřízeň počasí a ne úplně pohodlné spaní.
V sobotu přes den nás čekal LARP z antického Říma, který měl taky pár zajímavých nebo také hodně vtipných momentů, ale hlavně v podvečer byla aktivita cestování v čase do různých období v české historii. V každém období byla krátká projekce, která nás do daného období uvedla (jednalo se tuším o roky 1942, 1948 a 1968), následována krátkou sehranou scénkou, která nás postavila před rozhodnutí, na jehož základě jsme byli rozdělení do skupin a prožili si další scénku z daného období s dopadem našeho předchozího rozhodnutí. Společně s dvoudenním pochodem tuto aktivitu hodnotím jako jednoznačně nejlepší z celého týdne, protože byla velice dobře připravená a pokud měl někdo alespoň trochu znalosti kontextu navštívených období, nebo k nim měl nějaký vztah, byl to chvílemi opravdu hodně silný zážitek. Poté co jsme se sešli venku u ohně, bylo vidět, že několik kluků aktivita docela rozhodila, ale udělali jsme si krátké zhodnocení, jak aktivit posledního dne, tak celého týdne a poté už následovaly přípravy na závěrečnou párty, během nichž většina na nepříjemné pocity z historie zapomněla.
Zbývala už jen závěrečná párty, která se docela protáhla, asi do 5 ráno, další den úklid, balení psaní vzkazů – každý poslal papír se svým jménem, který koloval mezi všemi lidmi a měli jsme každému napsat něco hezkého z tohoto týdne, moc pěkná věc na památku. Bohužel se nestihlo projet celé kolečko, museli jsme spěchat na vlak, kde už začalo loučení – s organizátory, kteří s námi vlakem zpátky nejeli.
Druhé kolo loučení proběhlo v Zábřehu s pražskou skupinou a nakonec v Brně na nádraží se zbytkem.
Najednou jsem byl sám, zpátky ve skutečném světě. Chvíli mi trvalo se srovnat s tím, že to byl jen jeden týden a většinu kluků nějakou chvíli neuvidím, protože jsme toho spolu zažili tolik, že i po týdnu mi přišlo, jako bychom se už vlastně opravdu dobře znali. Nicméně všechno hezké jednou končí, tak jsem pomalu vyrazil domů, třídil si vzpomínky a těšil se, až se zase někde všichni, nebo alespoň většina potkáme.
Filip
PS: Pokud jsi tohle celé přečetl, anebo jen skočil na závěr, protože uvažuješ, zda se na nějakou takovou akci vydat, neuvažuj. Prostě se přihlas, jeď a prožiješ skvělý týden se skvělými lidmi, jaký se jen tak nepodaří. Popravdě jsem po téhle akci byl opravdu rád, že jsem teplej, jinak bych si totiž něco takového nemohl zažít.
PPS: Obrovský dík všem organizátorům, z toho jak to „celé mají promakané“ mi nejednou spadla čelist a druhý obrovský dík všem účastníkům, za skvělou atmosféru a spoustu zábavy.
