Říká se, že nuda donutí člověka dělat šílené věci. Nejspíš na tom něco bude, alespoň mě tedy nuda v poslední době donutila udělat šílené věci. Minimálně dvě. Tou první bylo vytvoření účtu na NaKluky.cz, tou druhou bylo přihlášení se na akci, kterou zde někdo inzeroval. A i když první z těchto dvou věcí toho do mého života skutečně mnoho pěkného nepřinesla, myslím mohu říct, že týden, který jsem díky tomu zažil, za to opravdu stál.
Na akci jsem se hlásil s tím, že v létě stejně nebudu mít co dělat, že budu rád, že mi někdo na týden zařídí program a ještě tam třeba někoho fajn potkám. Nebudu lhát, když opravdu přišel čas odjezdu, nepřál jsem si nic víc než to, abych mohl zůstat doma. Představa seznamování se s novými lidmi je pro mě vždy děsivá a ani vědomí, že budeme mít minimálně jednu věc společnou, moji nervozitu nijak nesnižovalo. Nicméně zvědavost a možná hlavně vědomí, že už jsem za akci zaplatil, mě přimělo nasadit si krosnu a vydat se na hlavní nádraží.
Po příjezdu na místo srazu následovalo několik minut okukování dalších kluků, co tu stáli. Tenhle má velkou krosnu, třeba jede taky. Ale nevypadá moc jako gay… Nebo? Nakonec jsem se nikoho oslovit neodvážil, ale naštěstí další z účastníků měl více odvahy a zanedlouho se mu podařilo shromáždit celou naši brněnskou skupinku. Nasedáme na vlak a ten se s námi po pár minutách rozjíždí – už není cesty zpět. Mám před sebou týden plný nervozity, překonávání sebe sama, ale taky zábavy, zajímavých lidí a příjemné atmosféry.
V kupé je ze začátku chvíli ticho, ale postupně se naše skupina víc rozpovídá, přijde i na karty a cesta probíhá příjemně. Až dokud…
…Kde to jsem? Kdo jsou všichni ti lidi? A támhle v tom černém plášti, to je snad smrt? Blíží se ke mně, jsem ale podivně klidný. Najednou mi něco podává. Natáhnu ruku po malém papírku, jen tak ho ale nedostanu, osoba (nebo bytost) ucukává, a já následuji, zkouším to znovu, a nakonec kus papíru – jízdenku s mým jménem – polapím…
Teď už jsme opět všichni spolu. Přidala se k nám druhá skupina kluků, která jela z jiného místa a je o hodně početnější, než ta naše. Spolu s organizátory se každý, s krosnou na zádech, vydáváme neznámo kam a jenom se modlíme, že před sebou nemáme moc dlouhou cestu. Na místo nakonec dorazíme poměrně brzy, nicméně nejedná se o místo ubytování. Jedná se o malý plac mezi garážemi, kde kromě možnosti naložit si krosny do auta (díky Bohu) přichází taky první aktivita – seznamovací hry. Nejsem nadšený, protože tato aktivita vyžaduje dovednosti, jako je například vymýšlení zajímavostí o sobě nebo zapamatovávání jmen. Jinými slovy vyžaduje schopnosti, kterými mě Bůh opravdu neobdařil. Ze začátku se cítím dosti ztracen, ale následuje jedna seznamovací aktivita za druhou a na konci jsem sám překvapen tím, kolik jmen si pamatuji. Večer už si je pamatovat nebudu, ale to teď ještě nevím.
Poté, co jsme se v rámci možností poznali, je čas opět se vydat na cestu. Jsme rozděleni do skupin. Dostáváme papír s první šifrou, s telefonním číslem pro nejhorší případy a organizátoři nás opouští. Teď je to už na nás.
Nejhorší případ však nastává poměrně brzy, a to hned u druhé šifry. A potom u té třetí, té čtvrté… S malou nápovědou na telefonu se nám nakonec podaří všechny šifry rozlousknout, setkáme se s ostatními skupinami a společně se konečně dostáváme na chatu, která se na následující týden stane naším domovem.
Přivítáni jsme, po drobných komplikacích s deštěm, příjemnou dvojicí úřednic a konečně se nám dostává vysvětlení naší situace. Tedy, vlak, ve kterém jsme jeli, havaroval. Příjemné zjištění. Jsme v kómatu. Ještě lepší. NAŠTĚSTÍ jsou tu strážci kmene, kteří nás tímto snovým světem mohou provést a pomoct nám na cestě zpět do světa živých, a to vše pouze za cenu naší jízdenky, kterou jsme dříve ten den obdrželi. Volba je jasná a jeden po druhém jízdenky odevzdáváme.
Následně nás vítají i sami strážci, atmosféra je až obřadní a ta zůstává až do další aktivity, při které popíjíme čaj a dostáváme ještě jednu možnost se lépe seznámit skrz pokládání otázek na různá témata a jejich zodpovídání. Už teď tuším, že mého rozhodnutí opravdu litovat nebudu a do postele odcházím s příjemným pocitem a zvědavostí, co mě čeká zítra.
...Kde to jsem? Kdo jsou všichni ti lidi? A támhle v tom černém plášti, to je snad smrt? Blíží se ke mně, jsem ale podivně klidný. Najednou mi něco podává. Natáhnu ruku po malém papírku, jen tak ho ale nedostanu, osoba (nebo bytost) ucukává, a já následuji, zkouším to znovu, a nakonec kus papíru – jízdenku s mým jménem – polapím...
…Kde to jsem? Kdo jsou všichni ti lidi? A támhle v tom černém plášti, to je snad smrt? Blíží se ke mně, jsem ale podivně klidný. Najednou mi něco podává. Natáhnu ruku po malém papírku, jen tak ho ale nedostanu, osoba (nebo bytost) ucukává, a já následuji, zkouším to znovu, a nakonec kus papíru – jízdenku s mým jménem – polapím…
Úterý
Hned první den pobytu je plný aktivit a ta první přichází hned po rozcvičce a snídani. Jedná se o zvláštní verzi hry scrabble, jsme rozdělení do týmů a místo tahání náhodných písmen z pytlíčku musíme pro písmena běhat na stanoviště různě rozmístěná po louce. Cestou zpět do chaty ještě máme krátkou zastávku u lomu a dostáváme za úkol vybrat si kámen, který svou velikostí reprezentuje naše problémy. Vybrat ten pravý kámen se ukazuje jako nelehký úkol. Nakonec jsou však všichni, pokud možno, spokojeni. Někteří s kamínky, někteří s šutry v ruce, se vracíme včas na oběd.
Po zhruba hodině a půl strávené běháním jsem rád, že další aktivita je klidná. Dostáváme papíry, pastelky a jednoduchý povel – nakreslit strom. Někteří mají hotovo za chvíli, jiní si dávají záležet, ale nakonec všichni máme svůj strom. Není to ale ledajaký strom. Je to pozitivní strom, na který si můžeme v průběhu celého týdne zapisovat naše pozitivní zážitky a pocity z akce, nebo sami ze sebe. Pro mě se jedná o výzvu, pochválit sám sebe pro mě není zrovna jednoduché. Na konci týdne ale tuto výzvu, tak jako spoustu dalších výzev, překonám. Odpočinková je i další ‘aktivita’, ve které si pouze povídáme o čase, který zatím uběhl a dáváme organizátorům zpětnou vazbu. Takový feedback probíhá každý den a všem se dostává možnosti se k čemukoliv vyjádřit.
Poslední aktivitou dne, kterou bych vyzdvihl, byl LARP, live action role-play. Hned po konci předchozí diskuze dostáváme papírky s popisem naší postavy, několik krabic plných převleků a čas na přípravu. Já, i když mě to mrzí, jsem nakonec usoudil, že na tohle divadlo si netroufnu, a proto jsem se z aktivity omluvil. Bylo mi ale umožněno sledovat a možná jsem se bavil i víc, než kdybych se účastnil. Nemohu asi říct nic jiného, než jen že něco takového jsem ještě neviděl :). Hra se táhla poměrně dlouho do večera a po ní už se všichni postupně odebrali do pokojů.
Z klidného spánku mě nebudí očekávaná hudba a svolání k rozcvičce, nýbrž tichý hlas, který mi říká, abych se teple oblékl, vzal si šátek, baterku, pití a přišel dolů. Překvapivě se necítím tolik unaveně a instrukce plním poměrně rychle. Šátek v mém batohu přichází na řadu vzápětí – dostávám za úkol nastoupit do auta a omotat si ho kolem očí. I tyto instrukce plním, šátek přes oči situaci činí mnohem zajímavější a sedím v autě pln očekávání. Po chvíli dostávám do ruky poměrně velký, chladný objekt – kámen. Není to ale ten, co jsem ráno sebral u lomu a vtiskl do něj to, co mě trápí. Jedná se o kámen, o problém někoho dalšího z nás.
Po krátké cestě autem vystupujeme. S šátkem stále na očích jsme pomalu vedeni lesem a poté je každý postupně vyslán na svou vlastní cestu, při které nese trable někoho jiného doslova na zádech. Nakonec přijde řada i na mě. Konečně dostanu pokyn sundat si z očí šátek a ocitám se ve tmavém lese. Jediné, co svítí do tmy je má baterka a bílé papírky, které následuji. Ticho nočního lesa a samota mi dává spoustu prostoru přemýšlet a věcí, na které mohu myslet, je víc než dost. Skoro ani nezaregistruji, že za stromy už vychází slunce. Na konec cesty dorazím už za světla. Cílem je vrchol onoho lomu, kde na mě čekají dva z organizátorů, dva ze strážců kmene. Z batohu vytahuji kámen, na jehož tíhu jsem si už zvykl, a je mi dána osvobozující možnost toto břemeno zahodit do propasti pode mnou. Stojím na okraji lomu a po chvíli kámen v mé ruce odhazuji a sleduji, jak padá. Doufám, že i ten, kdo kámen včera ráno zvedl, pocítil to odlehčení, že jejich problém zůstane ležet na dně lomu a už ho nebudou muset vláčet s sebou, tak jako dnes v noci já.
Středa
Po včerejší noční aktivitě jsem byl opravdu rád, že dnešní budíček byl až kolem jedenácté hodiny a většina aktivit byla poměrně klidných. Vyzdvihl bych stavění soch z přírodních materiálů. Stavěli jsme sochy inspirované různými emocemi a pro mě to byl krásný způsob, jak nechat mé tělo odpočinout a zapojit mou fantazii a kreativitu.
S večerem se zapalují svíčky, vonné tyčinky a všichni usedáme do kruhu. Místnost je zaplněna příjemnou atmosférou a je nám představena další aktivita. Je poměrně jednoduchá. Každý dostáváme kartičky, na kterých je napsáno ANO a NE. Následně nám jsou pokládány otázky, pomocí kartiček všichni odpovídáme a následně je i možnost se někoho na jeho odpověď doptat. Otázky jsou z počátku jednoduché, postupně se ale stávají více a více osobní. Nikdy se však nedojde do extrému, za což jsem rád. Bylo velmi zajímavé se takto poznat trochu blíže a za mě se jednalo o perfektní zakončení pohodového dne.
Nikomu se nechce odcházet z příjemně naladěného kolektivu, a tak se vaří čaj, vytahuje kytara, a ještě nějakou dobu si povídáme a zpíváme. Bohužel večer nakonec končí, a protože jsem poměrně unavený, odcházím do postele.
Čtvrtek
Hlavní aktivitou dneška je túra. Teď jsem ještě radši za včerejší klid, jinak nevím, jestli bych v sobě našel energii na to vůbec opustit chatu s vědomím, že se nemáme vracet před desátou hodinou. Takto jsem ale odpočatý a na výlet se i těším. Odcházíme po obědě, a zatímco na chatě se něco chystá, my ve skupinkách objevujeme krásy Jeseníků. A že jich je. Na každém místě, které navštívíme, se fotíme, výlet je totiž obohacen o bodování. Volíme taktiku navštívit co nejvíce vrcholů, za které jsou poměrně slušné body, a i když vylézt až nahoru nám vždy dá zabrat, výsledný výhled za to stojí. Naše skupina se na chatu vrátila jako první, přesně ve 22:00, i přesto jsem ale vyčerpaný a nezmůžu se na nic víc, než sníst talíř polévky od oběda a jít si lehnout. Usínám ale s pocitem příjemné únavy a vzpomínkami na krásná místa a příjemné konverzace.
Pátek
První aktivitou dne je debatní kroužek. Na přemýšlení nad tématy jsme měli včera na výletě spoustu času, protože aktivita nám byla oznámena předem ještě před odchodem. Nyní je čas své nápady napsat na papírky, hodit do krabice a debata může začít. Objevují se jak lehčí témata, tak i témata závažnější, na některé mám poměrně vyhraněný názor. U jiných si nejsem jist a do debaty se příliš nezapojuji, raději poslouchám. Padají i velmi přesvědčivé argumenty, ale debata je klidná a pro mě je velmi zajímavé vyslechnout si názory ostatních.
Tak, jako tomu bylo zatím každý den, i dnešek přináší perfektní kombinaci pohybových a ‘přemýšlecích’ aktivit. Po tomto psychicky vyčerpávajícím bloku je tedy čas na nějakou fyzickou aktivitu a zábavu. Na řadu přichází bílá trička, která byla v seznamu věcí s sebou a o kterých od začátku akce přemýšlím, na co je asi použijeme. Moje otázka je teď konečně zodpovězena. Aktivita se nazývá válka barev a musím říct, že to byla jedna z aktivit, kterou jsem si užil nejvíc. Vše, co je pro hru potřeba, jsou bílá trička, potravinářské barvivo a stříkačky na vodu. Víc už snad ani říkat nemusím. Po bitvě (té plánované a ještě jedné, spontánní a o hodně víc intenzivní – řeknu jenom, že stříkačky na vodu už byly slabý kalibr) se vracíme zpět na chatu, promočení, uřícení, ale ve skvělé náladě.
Vracím se do pokoje, abych se usušil a své na posteli nacházím papírek.
Zvu tě na můj večírek, který začíná ve 20:00 v jídelně. Těším se na příjemný večer!
Ďábel
Večírek s ďáblem jsem od této akce opravdu nečekal. A nemůžu si stěžovat. Osmá hodina přichází rychle a přípravy jsou v plném proudu. Všichni se oblékají, nasazují masky a míří směrem do jídelny. Nechybí tu nic. Hazardní hry, bar, občerstvení, hudba, skvělý kolektiv, zábava, ani další zajímavé překvapení. To by se ale nakonec dalo říct o celé akci.
Sobota
I dnešek je vyplněn zábavnými aktivitami. Běháme po venku, hrajeme deskové hry, navzájem si prezentujeme své stromy, které se za týden zaplnily papírky s pozitivními poznámkami. Po večeři však následuje aktivita, která se nepodobá ničemu, co jsme zatím dělali. Opět se setkáváme se strážci kmene a po jednom nás vysílají do lesa na cestu, na které budeme sami se svými myšlenkami. Cestou jsou nám kladeny otázky, nad kterými se opravdu zamýšlím. Snažím se vyjasnit si, kdo jsem, co mě definuje a co je pro mě důležité a k chatě se vracím stále zamyšlen. Na přemýšlení však není moc času, sesedáme se kolem ohně, strážci kmene se scházejí a přichází vrchol celé akce.
Ve snovém světě jsme prošli nejednou těžkou zkouškou a nyní jsme připraveni vrátit se mezi živé. Postupně vstáváme a předstupujeme před strážce kmene, abychom se stali jedním z nich. Hřeje nás jak oheň, tak i pouto, které zde mezi námi stihlo za ten krátký čas vzniknout, a které všichni cítíme. Pod září hvězd, za zvuku kytary a zpěvu zakončujeme akci. S vědomím, že zítra se probudíme a budeme se muset vrátit do reality, oddalujeme večerku až do pozdních hodin.
Neděle
Týden je u konce a jediné, co zbývá, je zpětná vazba. Sedáme si všichni do jídelny a dostáváme papír, na který píšeme svá jména. Poté papíry necháváme kolovat a ostatním píšeme pozitivní vzkazy. Nejprve si říkám, že bude těžké něco vymyslet, nakonec jsem ale sám překvapen, jak skvělý je každý člověk, kterého jsem zde potkal, a kolik hezkého se toho o něm dá říct. A ještě o něco víc jsem překvapen, když se i mně vrací papír zaplněn krásnými vzkazy. Prozatím ho schovávám do batohu, ve zmatku balíme poslední věci, všichni se loučíme a objímáme a mně dochází, že akce je opravdu u konce. Na jednu stranu se těším na svou vlastní postel a další každodenní pohodlí. Na druhou stranu vím, že tolik zábavy, jako jsem zažil tento týden, už jen tak někde nezažiju, a že mi bude chybět být obklopen tolika super lidmi. Nedá se ale nic dělat, vlak brzy odjíždí, musíme opustit chatu a vydat se na cestu domů.
Ve vlaku sedíme v tichu. Všichni jsme unavení a trávíme tento čas přemýšlením a vzpomínáním na vše, co jsme tu zažili. Těžko můžu popsat všechny pocity, které ve mně tahle akce, místo, aktivity a hlavně lidi vyvolali. Jediné, co můžu říct je, že rozhodnutí mého znuděného já z minulosti, které bezcílně brouzdalo na NaKluky.cz, rozhodně nelituji.
