Obavy a strachy rodičů nebo kamarádů souvisí s už zmiňovanými předsudky a mýty, které na sebe homosexualita nabaluje. Gayové a lesby (ty ale míň) jsou stále ještě v médiích často představováni jako směšné bytosti trávící svůj život v barech a klubech, jako promiskuitní lidé, kteří předčasně umírají na AIDS, každopádně jako lidé, kteří v dospělosti nemohou a snad ani nechtějí žít tradičním rodinným životem.
Tady je na místě otázka, jestli je rodina něčím, po čem touží všichni heterosexuálové. Když se podíváme okolo sebe, uvidíme, že to tak není. Prostě sexuální orientace a způsob života spolu nějak přímo nesouvisejí. Homosexualita není životní styl. Mezi gayi a lesbami najdeme jak rodinné typy, žijící v dlouholetém partnerském vztahu, kde vychovávají děti, tak samotáře, nebo i „přelétavky“ zkoušející dobrodružství nebo štěstí v jednom vztahu za druhým.
Naši rodiče si po našem coming outu často v duchu nebo i nahlas postesknou, že nikdy nebudou mít vnoučata. Zase v tom nebudou sami, protože spousta heterosexuálů odkládá rodičovství do pozdějšího věku a nebo je nemá vůbec. Na druhé straně mnoho gayů a leseb po dětech nejen touží, ale taky je vychovává. Cesty k rodičovství můžou být přitom různé: děti z předchozího heterosexuálního manželství, umělé oplodnění (kdy třeba otcem může být blízký gay kamarád), adopce. Jednodušší to v tomhle mají určitě holky.
Být gayem nebo lesbou není prokletím a břemenem, se kterým bychom se museli nadosmrti prát. Sexuální orientace, když ji přijmeme a jsme s ní vyrovnaní, není ničím, co by nám bránilo žít život takový, jaký ho chceme mít. Můžeme mít partnera, rodinu, školu, zaměstnání, koníčky, všechno to záleží jen na nás samotných a na tom, co je pro nás důležité.
Když pracujeme nebo studujeme, nejsme na prvním místě studující nebo pracující gayové nebo lesby, ale jsme to my, my se vším všudy. Rozhodneme-li se odpovědět našim kolegům nebo spolužákům na otázky o partnerovi/partnerce nebo manželovi/manželce po pravdě, nebo se z toho budeme různě vymlouvat, je to jenom naše rozhodnutí. Ani tady není možné všeobecně poradit: „Řekni to všem“ nebo naopak „Zatloukej“. Nejlepší zase je řídit se vlastním pocitem.
Naše ochota nebo neochota svěřit se okolí může taky souviset s naším povědomím o tom, jak se společnost k homosexualitě, lesbám a gayům staví. Co se týká výzkumů postojů k homosexualitě, česká společnost v nich vychází jako poměrně hodně tolerantní (například ve srovnání se Slovenskem, Maďarskem nebo Polskem). To ale neznamená, že u nás neexistuje diskriminace nebo že se nesetkáme s homofobií.
Jeli jsme s přáteli na víkend na Šumavu, přes noc jsme se tam chtěli ubytovat v rodinném penzionu. S přítelem jsme chtěli společný pokoj, ale odmítli nám ho dát s vysvětlením, že nejsme manželé, a proto nás na jednom pokoji společně neubytují. Chviličku po nás se ubytovávali naši přátelé – nesezdaný heterosexuální pár a společný pokoj dostali. Zdálo se mi to divné, ale nic jsem jim na recepci neřekl. Jo a taky nás to stálo víc peněz, protože jsme s přítelem museli zaplatit dva jednolůžkové pokoje. (Mirek 25 let)
V našich zákonech je poměrně dobře zajištěná ochrana proti diskriminaci zatím aspoň v oblasti pracovních vztahů. Zákoník práce a zákon o zaměstnání zakazují diskriminaci jak v práci, tak i při hledání zaměstnání. Zaměstnavatel nesmí znevýhodňovat uchazeče o místo jenom kvůli jejich sexuální orientaci, nesmí zaměstnancům na stejných pozicích dávat různý plat nebo je omezovat v povýšení jenom proto, že jsou homosexuální nebo heterosexuální. Zákon, který by výslovně zakazoval diskriminaci i v ostatních oblastech života, jako je například vzdělávání, bydlení, poskytování služeb, zdravotní péče, nám ale zatím chybí.
Při obraně proti diskriminaci je dobré znát svá práva a umět se jich domáhat, když je to potřeba. Jestli jsme pro svoji sexuální orientaci znevýhodňovaní v práci, ve škole, v restauraci a podobně, můžeme podat stížnost k příslušným státním orgánům (úřady práce, inspektoráty práce, Česká obchodní inspekce) nebo taky podat žalobu k soudu. Stejně můžeme postupovat i v situacích, kdy jsme opakovaně vystavovaní ze strany kolegů, nadřízených, spolužáků a dalších homofobním nadávkám nebo urážkám – i takové obtěžování se považuje za diskriminaci. V takových případech se můžeme obrátit i na vhodné autority, třeba na učitele nebo ředitele školy, vychovatele na internátu, šéfa v práci. A neměli bychom zapomínat (nebo se ostýchat) hledat v takových situacích oporu i u rodičů.
Jestli jde ale jenom třeba o nějaké nahodilé pubertální použití hanlivých oslovení na ulici, tak je lepší si o tom člověku pomyslet svoje, mávnout nad tím rukou a ignorovat to. Přehnanou nebo dokonce agresivní reakcí jenom poskytneme dotyčnému uspokojující pocit, že nás zasáhl na citlivém místě.
Vyšli jsme z diskotéky, bylo to pozdě v noci, nebo spíš ráno, byla ještě tma. Šli za náma nějací kluci a pokřikovali něco o buzerantech. Nejdřív jsme si jich nevšímali, ale pak to kamarád nevydržel a poslal je někam. Jeden z nich mu vrazil pěstí. Chvíli jsme se všichni strkali a oni pak utekli. Zavolali jsme policii, která přijela docela rychle. (Matouš, 19 let)
Mohlo by se nám zdát, že nejsnazší způsob jak se vyhnout negativním reakcím a diskriminaci je svou orientaci skrývat. Může to být snazší před cizími lidmi, ale můžeme se tím zamotat do spirály lží a polopravd a může se taky stát, že pak na nás tu informaci vytáhne někdo v okamžiku, kdy se nám to vůbec nebude hodit. Zároveň tím můžeme vytvářet dojem, že samotná naše sexualita je něco, za co máme důvod se stydět nebo co považujeme za hodné skrývání. Ostatní nemusejí rozumět tomu, že ji skrýváme, abychom se vyvarovali negativních reakcí a diskriminace, a ne proto, že je to něco špatného.
Když ale naopak budeme přirození a svoji homosexualitu ani svůj partnerský život nebudeme skrývat – ale samozřejmě je nebudeme ani nijak přehnaně nebo extravagantně dávat najevo – naše okolí je pak pravděpodobně bude vnímat jako jednu z přirozených součástí naší osoby. A snížíme tím taky riziko, že by se ji někdo ze zlého úmyslu pokusil jako slabinu využít.
Právě proto, že být gayem nebo lesbou ještě pořád není stoprocentně přijímanou věcí a ve společnosti se s tím pojí celá řada už zmiňovaných předsudků, existuje gay a lesbická komunita. Jsou to místa, kde gayové a lesby tráví společně čas. Na těchto místech je homosexualita většinová a je vnímaná normálně. Jedná se obvykle o kavárny, bary, kluby, diskotéky, které jsou hlavně v Praze a Brně a sem tam i v krajských městech, jen výjimečně i v městech menších. V západních zemích fungují taky cestovní kanceláře pro gaye, penziony nebo turistická zařízení specializovaná na gay klientelu a postupně tyto služby přicházejí i k nám.
Gay a lesbická komunita jsou ale taky různé aktivity, které pro sebe nebo pro veřejnost gayové a lesby pořádají. Jsou to například diskuzní setkání, na kterých se povídá o tématech volně souvisejících s homosexualitou, výlety, plavání, sportování nebo taky gay a lesbické festivaly. Takové akce pořádají většinou organizace nebo neformální skupiny, které uvádíme v adresáři na konci. Jak je vidět, tato komunita může mít velice různé podoby, které vyhovují různým lidem a jsou i gayové, kteří místa gay komunity vůbec navštěvovat nechtějí a omezují se na svůj soukromý život nebo společensky žijí se svými heterosexuálními přáteli mimo gay komunitu.
Homofobie | Strach nebo odpor k homosexualitě a jejím nositelům, tedy lesbám a gayům.
Diskriminace | Znevýhodňování příslušníků nějaké společenské skupiny. Diskriminace na základě sexuální orientace znamená znevýhodňování gaye nebo lesby v jejich právech a nárocích ve srovnání s někým jiným, kdo není gay nebo lesba. Ukázkou je následující situace.
