No tak jak začít (začátky mi nikdy moc nešly). Tak tedy, pokusím se vám tu vylíčit, jak asi probíhal můj coming out a co všechno se během něho událo. To že jsem gay jsem si uvědomil, když jsem chodil myslím do osmé třídy.
Tehdy jsem to nějak zvláště neřešil (připadalo mi to, že je to jakýsi vliv dospívání, a že je to nejspíše jen takové chvilkové a běžné), zdálo se mi to skoro normální, ale až během času jsem zjistil, jak jsem vlastně odlišný.Skutečnost, že jsem opravdu homosexuál jsem si uvědomil o rok později, tedy v deváté třídě. Samozřejmě jsem to nikomu neříkal, ostatně jsem ani neměl komu, protože kamarády jsem neměl skoro žádné. Za nějaký čas jsem se se svojí orientací smířil a žil jsem jako by se ani nic nedělo.
Můj, tak říkajíc „životní zlom“ přišel až v prvním ročníku na střední škole, tady jsem si nějak začal uvědomovat, že bych chtěl něco víc, že v mém životě cosi chybí, ale nebyl jsem schopný přijít na to, co to je. Našel jsem si tu i kamarády (což bylo vzhledem k mé introvertní povaze skoro zázrak), i učení mě začalo opravdu bavit, ale co mi naopak začínalo vadit, bylo to, jak se mě najednou všichni začali vyptávat, jestli už mám nějakou holku a podobně, ptali se kamarádi, ptali se i doma. Tak jsem prostě vždy odpověděl „ne“. Je to skoro k nevíře, že ještě v té době mi přišlo pomyšlení na přiznání mé orientace ostatním téměř absurdní. Nedokázal jsem si představit, jaké následky by to mělo. A tak jsem vše tajil a cokoliv na mě neobvyklého jsem schovával za lži a přetvářku (ale nedělalo mi to nijak zvlášť radost). A tak uběhl další školní rok.
A už tu byl druhák, tenhle školní rok byl pro mě obzvláště těžký. V jednom kuse jsem byl ve stresu nebo jsem měl deprese (měl jsem mnoho učení, ale taky hodně pocitů, se kterými jsem se nedokázal nějakým způsobem vypořádat). Snažil jsem se najít odpovědi na mé otázky na různých stránkách o homosexualitě, ale nikam to nevedlo. A ač jsem měl kamarády, tak jsem si stále připadal dost sám, nebyl tu nikdo stejně orientovaný (ne nikdo o kom bych věděl), s kým bych si mohl popovídat a podobně. V lednu tohoto roku jsem se i pokusil navázat určitý citový vztah s jedním klukem, ale bohužel neúspěšně. Potom to se mnou bylo stále horší, hádal jsem se už i s rodiči (teda spíše s mámou, se kterou se hádám do dneška), jediné co mi opravdu dělalo radost a co mi moc pomáhalo, byl můj prospěch ve škole a na praxi, který jsem se snažil za každou cenu udržet.
A tak ubíhaly pomalu týdny, až jsem se jednou dostal úplně náhodně na stránky GaTe. Trochu jsem si pročetl a odhodlal jsem se a zkusil jsem napsat na jeden z uvedených e-mailů. Brzy na to mi přišel e-mail od Marka s pozváním na jednu víkendovou akci. Po telefonátu s Tomem jsem se rozhodl, že se jí zúčastním. Ale bohužel to nakonec nevyšlo. Rodiče mě odmítali pustit, popravdě jsem byl i naštvaný, že mě nechtějí pustit, ale nemohl jsem nic dělat. Tak jsem šel na procházku do lesa (chodím tam rád přemýšlet, někdy tam najdu spousty řešení), kde mě napadla jediná věc, přiznat rodičům že jsem homosexuál, onehdy mi blesklo hlavou: „to je ono, když jim to řeknu, tak jim budu moct ukázat i stránky GaTe a oni mě určitě pustí“. Věděl jsem, že by to nemuseli pochopit, ale v hlouby duše jsem opravdu cítil, že už je ten čas, že už by to měli vědět. Když jsem přišel domů, ukázal jsem taťkovi ty internetové stránky, když si je chvíli četl tak se mě najednou zeptal: „ty jsi gay“? Čekal jsem, že se zeptá, neměl jsem dost odvahy mu to říct sám, tak jsem použil internet jako prostředníka. Odpověděl jsem mu, že ano, že je to tak, že jsem gay. Táta mi potom jen řekl, že si ten můj výlet ještě rozmyslí. Už jsem se začínal radovat, připadalo mi to, že je všechno v pohodě, že to táta vzal, ale události druhého dne mě přesvědčili o opaku. Když jsem přišel večer ze školy, tak za mnou přišel táta do pokoje, kde mi řekl, že by bylo dobré, kdybych zatím nikam nejezdil a chvilku počkal, mluvil i o tom, že mě budou mít stále rádi, ať jsem, jaký jsem, bylo mi jasné, že jsem tátu zklamal, vzhledem k tomu že i brečel. Tak jsem akceptoval rozhodnutí, že zůstanu doma.
Brzy nato se mi naskytla možnost jet na setkání GaTe do Brna. Hned jsem té příležitosti chytil, i rodiče mě pustili. Měl jsem ten den hrozný strach, jak jsem vystupoval na hlavním nádraží v Brně, ale nakonec bylo všechno bezvadné, strávil jsem s klukama úžasné odpoledne a hlavně mi to ukázalo jednu věc. Že nejsem sám.
Pak se konalo další setkání, které bylo samozřejmě také moc fajn. A jak jsem tak seděl v tom vlaku z Brna, tak jsem opět přemýšlel a napadlo mě, že bych mohl svojí orientaci přiznat i ostatním. I když jsem se tomu stále trochu zdráhal, řekl jsem si, že to řeknu alespoň svým kamarádům a to dokonce tohoto školního roku. A tak v poslední týden školy jsem to řekl svým dvěma kamarádkám, které to vzaly docela dobře a v den vysvědčení jsem to řekl i svým dvěma kamarádům. Pak se to najednou nějak rozneslo a já jsem si řekl, že už vlastně nemám co skrývat a tak jsem se vyoutoval úplně.
Moji přátelé a známí to docela vzali a zatím jsem se kupodivu nesetkal s žádným odporem (kromě babičky a dědy, kteří se mnou nemluví a ani k nám už nechodí). Ale uvidíme, co přinese nový školní rok.
Každopádně musím hodně poděkovat klukům z GaTe, protože právě oni mi moc pomohli a dali mi sílu k tomu, abych přiznal svojí orientaci.
Mirek
