Ahoj, jmenuju se Michal a chtěl bych se podělit o svůj coming out. Tedy o to jak probíhal. Snad vždycky jsem byl jiný, ale až s pubertou jsem si začal svoji odlišnost uvědomovat.
Místo abych se koukal po holkách, zajímal jsem se o kluky. S touto skutečností jsem se dlouho vyrovnával. Snažil jsem se mít vztah s holkami, ale vždy to skončilo pouze přátelstvím. Prostě jsem k nim nedokázal nic cítit a ani se na ně dívat tak, jak na některé své kamarády a spolužáky. Po těchto pokusech a dlouhém přemýšlení jsem se nakonec smířil s tím, že jsem gay, ale před svým okolím jsem to tajil.
Bylo mi 15 a nastoupil jsem na střední školu. Doufal jsem, že se snad něco změní, ale v kolektivu jednatřiceti chlapců a jedné dívky se toho moc nezměnilo. Narážky a slovní šikanu na moji „možnou“ odlišnou sexuální orientaci jsem odrážel historkami o své „přítelkyni“ Daniele, se kterou mě párkrát viděli. Ve skutečnosti šlo o moji nejlepší kamarádku, která v té době o tom, že jsem na kluky, vůbec nevěděla.
V 17 jsem prožil jedny nejhezčí prázdniny se skvělými přáteli. Pomalu se blížil začátek školního roku a já měl být zase někdo jiný a tak jsem si při jednom táboráku připustil možnost, že bych se někomu svěřil se svým „tajemstvím“. Ale komu? Osud to vyřešil za mě. Všichni postupně odcházeli, až jsme zůstali jen já a Danča. Lehce posilněn vínem jsem do ticha řekl „Chtěl bych ti něco říct. Líbí se mi kluci – jsem gay.“ Její reakce mě trochu zaskočila, „A seš si jistej? Měl si vůbec sex s holkou? Nechceš se semnou vyspat, abys měl jistotu?“ Hned jak jsem popadl dech, jsem její nabídku slušně odmítl, se slovy, že si nebudeme naše přátelství kazit sexem. Zasmáli jsme se a pak jsme si dlouho povídali. Danča chtěla vědět vše a tak sem jí to řekl. Ten večer se naše přátelství ještě zesílilo.
Nadšen Dančinou reakcí jsem se postupně svěřoval i ostatním kamarádům. Jedna z hezkých reakcí byla reakce „tety“ Jiřinky, je to známá mých rodičů a naše rodiny si jsou dosti blízké. S jejím nejmladším synem Honzou jsem v podstatě vyrostl a jsme nejlepší kamarádi, stejně jako naši tátové. Zareagovala asi nějak takto: „ Tím se leccos vysvětluje, ale neboj se, kdo jsi. Jsi náš Míša a my tě budeme mít pořád rádi. A co vaši, vědí to? Nemám jim to říct já?“ Její návrh jsem odmítl, protože svým rodičům jsem to chtěl říct sám. Myslím si totiž, že je lepší, když se takovou věc rodiče dozví od svého dítěte než od někoho jiného.
Jako prvnímu z rodiny jsem to řekl svému staršímu bratrovi, avšak jeho reakce mě přinutila na další 3 roky tajin svoji sexuální orientaci před rodinou. Jak reagoval? Dosti vážným a agresivním hlasem řekl: „Doufám, že si děláš srandu. Jinak tě zabiju! Já přeci nemám bráchu buzeranta!“ Tak jsem začal předstírat smích, se slovy, že je naivní, když mi na to skočil a dál jsme se na toto téma už nebavili.
Takže jsem žil dva životy. Ve škole a doma jsem byl ten, komu se líbí holky a v přítomnosti opravdových přátel jsem to byl skutečný já.
Momentálně mi je 20 a jsem studentem prvního ročníku na vysoké. Letos před Vánoci jsem naznal, že je ten pravý čas konečně našim sdělit pravdu. Ale i přes svoje odhodlání jsem cítil strach z toho, jak zareagují. Nakonec jsem to udělal následovně. Než jsem odjel do Brna do školy, vytiskl jsem brožuru Láska je láska a nechal ji doma našim tak, aby ji nepřehlídli. Když jsem se pak v pátek vrátil domů, brožura byla v mém pokoji na mém psacím stole. Tak sem ji vzal a šel za mámou. Náš rozhovor se udál následovně. „Četla si to?“ „Jo četla. Chceš mi tím snad něco naznačit?“ „Jo, tak trochu.“ „Tak to prosím tě řekni.“ Podíval jsem se jí do očí a řekl sem jí „Líbí se mi kluci, jsem gay!“ „Já to tušila. Proč si mi nic neřekl už dřív?“ Zeptala se mě s úsměvem ve tváři. To jsem už dál nemohl a rozbrečel se. Máma mě objala a donutila mě, abych se jí koukal do očí. „Jsi můj syn a vždy tě budu mít ráda.“ Objala mě a s pláčem dodala: „Jen to budeš mít v životě těžší a to mě mrzí.“
Připadalo mi, že se objímáme a společně brečíme snad hodinu, když v tom přišel můj bratr. „Co se stalo? Proč oba brečíte?“ Jen jsem dál brečel, tak mě máma pobídla „Tak to bráchovy řekni, má taky právo to vědět.“ „Co mám vědět?“ Se vzlyky jsem mu to řekl. „Je to pravda?“ Přikývl jsem „No tak to je hustý. Teď prosím tě se mnou nemluv a nech mě na pokoji. Tak sem to nemyslel, ježiš jen mi dej čas se s tím vyrovnat.“ a odešel.
Druhý den, v sobotu, jsem to za podpory mámy řekl i tátovy. Ten jen řekl, že je rád, že jsem mu to sdělil. Že to bere na vědomí a že uvidíme, co nám časem osud přinese.
Teď jsem rád, že mám svůj coming out za sebou. Jsem pyšný na to, kdo jsem, a už se se svojí orientací netajím. Jsem vděčný za své přátele a rodinu, kteří mě berou takového, jaký jsem. I brácha je už v pohodě a dělá si z toho všeho občas legraci.
Dnes už žiju svůj život beze lží a beze strachu. A to je pro mě nejdůležitější.
