Žili, byli, jednou dva obyčejní kluci. Říkejme jim Aleš a Jirka. Bydleli v malé vesnici, domy jejich rodičů stáli nedaleko od sebe. Aleš a Jirka chodili společně do stejné školky a později i do stejné školy. V šesté třídě , opět spolu, přešli na školu se sportovní třídou v nedalekém okresním městě. A tady začíná náš příběh.
V tomto roce prožívá Aleš šťastný a spokojený klukovský život. Kamarádi ve třídě jsou fajn, školní trenér rozumí své práci a kluky dokáže nadchnout. A v lavici s ním sedí Jirka, nejmilejší kamarád. Všechna klukovská dobrodružství a lumpárny prožívají spolu. Aleš je veselý, bezstarostný a plný chuti do života . Ještě nic netuší, touhu být Jirkovi stále nablízku, považuje za normální klukovské kamarádství.
1.září – nový školní rok a další ročník školy. Již sedmý. Puberta se blíží tichými, plíživými kroky. Nepozvána, nepozorována, dospěláky zatracována je náhle tady. Ve třídě je vše ve varu, spolužáci zkouší první nesmělé kontakty s holkama ve třídě i mimo školu. První rande a první pusy, jsou tématem klukovského chlubení. Aleš kluky moc nechápe, vždyť co na těch uchichotanej a bláznivejch holkách viděj. Pro něho svět klukovských dobrodružství a výprav je nejdůležitější věcí pod sluncem. Stále víc času tráví s Jirkou, spolu sedí v jedné lavici, spolu jezdí do školy a ze školy, spolu tráví i volný čas po škole. A že Alešův pohled ve školních sprchách stále více bloudí po ostatních spolužácích ? A který kluk v tomto věku se nechce srovnávat s ostatníma. To je přece normální, ujišťuje sám sebe.
Poslední školní den je konečně tady. Vytoužené prázdniny začínají. Jen Alešovi kazí náladu, pomyšlení na loučení. Opět totiž bude celé prázdniny bez Jirky, který odjíždí na dva měsíce pryč. Slunce, voda, koupání to vše patří k létu. A u vody spousta lidí opalujících a koupajících se v plavkách. Alešovu pozornost přitahují opálená těla kluků dovádějících ve vodě. A protože „paní Puberta“ má ve své moci i jeho, nejsou tyto pohledy ponechány bez odezvy v Alešových plavkách. Stydí se sám před sebou a před celým světem. Bojí se že všichni koukají jen na něho a jeho vzrušení. Ale co je komu do třináctiletýho kluka.
Osmý ročník. Všichni se přes prázdniny náhle změnili, vyrostli, z holek jsou téměř dospělé slečny, kluci zmužněli. A také projevy náklonnosti ke druhému pohlaví nabrali obrátek. Kolik jsi jich sbalil přes prázdniny ? Už jsi se líbal ? To jsou nejčastější dotazy kamarádů na prožité léto. Ale co, hlavně že Jirka je tu, vedle Aleše v lavici. Opět společně tráví volný čas. Aleš již tuší, že jeho zájem o kluky není jen o kamarádství. Jeho kamarádství k Jirkovi se změnilo v beznadějnou platonickou lásku. Také stále častější sny, ve kterých se mu zdá o NĚM, nezůstávají bez ranních „následků“. Září je teplé, slunné, přeje klukovským výpravám a tak může být své lásce stále nablízku i mimo školu. Už se tak často z legrace neperou a nebojují. Aleš to odmítá. Ví že by takový blízký kontakt s Jirkou, vykonal své a bojí se posměchu, prozrazení.
Přichází mlhavý a deštivý podzim. A s ním také první „smutné nálady“ a deprese. To zná každý zamilovaný, Aleš se však trápí dvojnásobně. Proč ? Vždyť láska a zamilovanost je tak nádherná věc. Alešovi se v hlavě honí slova z písně Lucie Bílé „…když choděj kluci s klukama, …“. Té se to zpívá. Ale co mám proboha dělat já ? Co když to někdo na mě pozná ? Trápí Aleše stále víc podobné otázky. Ale také neuskutečněné touhy a představy jej tíží stále víc. Moci jej tak vzít za ruku a jít spolu jen tak dlouhou cestou. Smát se a povídat si, okusit první pusu. Palčivost těchto muk je stále větší a větší.
Myšlenkami je stále někde mimo, v jiném , pro něho lepším světě. Přichází první větší konflikty doma. Reaguje podrážděně, přestává si s rodiči rozumět. Co také jim může říkat ? Může jim vyprávět o svých snech, touhách ? O tom co jej opravdu trápí a bolí ?
Stále jen přetvářka, výmluvy, lhaní. Doma , ve škole, v parku se spolužáky. Výčitky svědomí, odsuzování sama sebe. Alešovi připadá že se pohybuje v začarovaném kruhu. První kontakt s drogou, první útěky za školu. Vždyť už je jaro, lesy, vzduch i hlína tak nádherně voní a lákají zamilované dvojice k procházkách po parku. Aleš to však raději nevidí, utíká pryč od všeho reálného, palčivého. Zarputile odmítá nabízenou pomoc rodičů. To přece nemůže nikdo pochopit ! Vždyť je to tak nepochopitelné a neskutečné i jemu samému.
Průšvihy ve škole se stupňují. Doma začíná být nesnesitelně. Pokolikáté již láká Aleše otevřené okno jeho podkrovního pokoje. Je to dost vysoko ? Naštěstí nenahází odvahu k dokonání svých chmurných myšlenek. V jádru svého JÁ miluje život a tak snadno se ho nevzdá. Ale výbuch ke kterému došlo, nešel již odvrátit. Ředitelská důtka za neomluvené hodiny, hrozící propadnutí ze dvou předmětů. Několika hodinová debata s otcem končí návštěvou u dětského psychologa, kterému se Aleš s rozmazanýma slzama po obličeji svěřuje se svým trápením . S pomocí stále ještě nevědoucích a netušících rodičů a kamarádů pak Aleš dohání školu i rodinné vztahy. Vysvědčení není na pochvalu, v deváté třídě bude co dohánět. A tak začínají další prázdniny.
Tady naše pohádka končí. Životní příběh jednoho obyčejnýho kluka je však teprve na začátku. Zajímá vás jak to dopadne ? Pak pokračujte zde
Napsáno pro slohovou práci v prosinci 2000
PS : za ten sloh jsem dostal za jedna 🙂
Jirku s Alešem jsme opustili na začátku prázdnin. Jirka odjíždí k příbuzným do zahraničí a Aleš na letní tábor. Příroda okolo řeky Jizery, bohatý táborový program a spousta nových kamarádů, to vše pomáhá Alešovi zapomenout na čas na jeho smutek po Jirkovi.
Rodinná dovolená v chalupě na okraji adršpašských skal – to jsou cyklistické výlety po okolí, koupání v jezírku a hlavně výstupy na pískovcové věže skalního města, pro které se maminka trochu zlobí . To když zjistí, že tatínek nechává Aleše lézt jako prvního. „Už je velkej kluk.“, brání jej táta. Aleš se opět sbližuje s rodiči a sestrou . Nedávné Alešovi průšvihy jsou odpuštěny a zapomenu a opět vládne rodinná pohoda.
Aleš také koněčně dostává svůj vysněný počítač. Není to žádné „dělo“, ale pro připojení na internet bude stačit. Po pár dnech bezcílného bloudění po různých stránkách, objevuje Xchat. Ano to je to co hledal. Brzy získává nové kamarády, ale také prožije zklamání , když kamarád, na kterého každý večer čekal, se náhle odmlčí a neodpovídá ani na dopisy ani se již neukáže na chatu. Také pozná co dokáže pomluva a hloupě jí sám podlehne. A tak se na čas odvrátí od jednoho z nejlepších přátel na xku. Když si vše uvědomí, hrozně se stydí za své chování, ale trvá mu ještě dlouho než se zachová správně a kamarádovi se omluví.
Anonymita internetu umožní Alešovi naučit se mluvit o svých problémech a tajných přání. Jaké je jeho překvapení, když zjistí že většina kamarádů jej kvůli tomu neodsuzuje ani se k němu neobrátí zády. Berou Aleše jako kamaráda dál a nic mu nevyčítají . A tak Aleš opět přemýšlí, že vše o sobě poví Jirkovi jen co se vrátí domů z cest.
A je tu poslední týden prázdnin, konečně přijíždí i Jirka. Zase jsou spolu venku, prohání kola , nebo jen tak klabosí o prázdninových zážitcích. Leží v lese na mechu, slunce příjemně hřeje a oni hledí do korun stromů. Jirka vypráví o Pyrenejích , které s rodiči navštívil, ale Jirka vnímá jen na půl ucha. Nemůže od Jirky odtrhnout oči. Jak přes prázdniny vyrost a dokonce i hlas má jiný, hlubší. Aleš úplně ztrácí odvahu a nic z toho co si po večerech tolikrát opakoval, Jirkovi neřekne.
Týden rychle uběhne a zvonek zahájí poslední Alešův a Jirkův školní rok na základní škole. Počasí na počátku září je slunečné a teplé a tak kluci mohou o víkendech navštěvovat své oblíbené skály na Ostaši nebo Dračí skaly v Českém ráji. Co se při takovém výletě do skal může přihodit se dočtete někdy dále…
Je krásný podzimní den, ale zde u nástupu cesty na skalní masiv nazvaný Milenci, je chlad a stín . Výstup začíná ve vnitřních komínech a spárách. Poslední kontrola úvazků, lana, smyček, karabin a jdem na to. Pravidelně se střídeme s Petrem ve vyvádění výstupu. Komíny ani spáry se nám moc nelíbí, ale ta věž za to stojí . Varovali nás sice, že to je dřina, ale tohle jsme nečekali. Konečně máme poslední délku za sebou. Odření, unavení, ale šťastní sedíme na vytouženém vrcholku. Za zády máme plechovou státní vlajku a před sebou nádherný pohled na adršpašké skalní město, které nám leží u nohou. Mlčky si podáváme ruce a usmíváme se na sebe. Ani jeden z nás nechce pustit ruku toho druhého. Oba cítíme to zvláštní npětí, které je mezi námi. Ještě stále nic neříkáme, ale v skrytu duše již vím že dnes je konečně DEN, kdy najdu odvahu vyřknout to co jsem dosud přísně tajil. Než však stačím promluvit, bere mě Petr okolo ramen a tiskne mě k sobě. Je dál ticho, jen začínám mít rozmazaný pohled na okolní krajinu. Náhle jsou pryč ty dny a týdny nejistoty a strachu z prozrazení a případného nepohopení a výsměchu. Pokládám hlavu na Péťovo rameno a hlavou mi víří kolotoč myšlenek na uplynulý rok. Co vše se nemuselo stát co se naopak stát mohlo. Ale co, vždyť konečně je tu se mnou ON, můj nejlepší kamarád. Vlastně už ne jen kamarád . Kolikrát jsem tohle viděl vn oci ve svých snech…. Dnes již nedokážu odhadnout jak dlouho jsme tam seděli, drželi se za ruce a s přihmouřenýma očima hleděli střídavě na sebe a na oblohu s kroužícím kánětem nad námi. Slaňovat jsme museli na dvakrát a u kruhu se nám oběma motali ruce a tak jsme na pevné zemi stáli až za šera. Vlak , kterým jsme měli přijet domů nám ujel a tak návrat dalším vlakem znamenal „slušný“ průšvih doma. Co ještě dodat ? Snad jen že jsme si oba za pozdní večerní návrat domů vysloužily trest v podobě domácího vězení. Ale mohlo nám ten večer cokoli zkazit náladu ?! A pak je tu přece internet a xko. Tak Péťo ahoj v naší A! 13-17 . Věnováno Péťovi do daleké Francie. I kdybych někdy ve své věrnosti polevil, Ty jsi a vždy zůstaneš můj přítel nejvěrnější. To slibuji a přísahám.
