John Wyndham by jistě žasl, že se mimo celuloidového pásku v Anglii jeho nejslavnější román objevil i v českých končinách. Kromě dvou filmových zpracováních, z nichž to druhé mimochodem nestojí za nic, zajistili organizátoři na celé dopoledne dobrodružnou hru na motivy knihy „Den triffidů“ od právě zmíněného anglického spisovatele.
Začátek této akce se držel té základní myšlenky. Na Zemi přistanou mimozemská kvítka, velká téměř jako dospělý člověk a nazvaná triffidi, která sice nevidí, ale zato slyší každý pohyb a snaží se zlikvidovat lidstvo popálením svými dlouhými a jedovatými žahadly. Tento plevel se mezi sebou sám dorozumívá jakýmsi klepáním na vysoké okvětí. Jejich přistání však provází velmi zvláštní jev, který má za následek ztrátu zraku. Zdravých jedinců však zůstalo žalostně málo, takže se skupina čtyř slepých v naší hře musela spolehnout na jediného člověka-průvodce složitým terénem. Triffidi ovšem přišli do našeho pokoje zcela nečekaně s neuvěřitelným rámusem a probudili nás v 5:45. Po otevření očí jsme, přesně jako v románu, do jednoho oslepli. Podle určitého klíče pak byli vybráni jedinci, kteří následně vedli skupinku čtyř slepců celé dopoledne. Hra měla skončit v 10:30. Během celého procesu probírání se z polospánku si organizátoři jistě vyslechli mnoho nepříjemného, kdy si každý od plic ulevil, co si o takové akci v časných ranních hodinách myslí. Ostatně to sám jeden z nich také přiznal. Mimoto bylo nutné si vzít jen nejnutnější věci, především pak náhradní oblečení včetně spodního prádla. V 6:00 se moje skupinka s průvodcem Honzou D. a slepými Matějem, Kubou a Martinem B. vydala vstříc neviditelnému nebezpečí. Veškerou důvěru jsme tak vkládali do Honzy, na jehož hlas jsem si postupem času příjemně zvyknul. Na tomto místě bych tedy chtěl jako třetímu poděkovat jemu za jeho neuvěřitelnou trpělivost a nelehkou úlohu v této hře. Prvním z mnoha úkolů různé obtížnosti bylo nejdříve zapálit oheň a přepálit provaz. V naší skupině se to narozdíl od ostatních nepovedlo, obtížně jsme hledali nejdříve hořlavý materiál, kterého se na louce za ranní rosy příliš nevyskytovalo, a díky slabému větru jsme ani nezažehli ohniště. Náhodným losováním tedy ze hry první vypadl Matěj, i když měl oběť vybírat průvodce. Ihned na aktuálním stanovišti jsme všichni na jedničku absolvovali druhý úkol, který spočíval v nalezení zdroje zvuku píšťaly. Dá se říci, že jsem se podle sluchu orientoval poměrně spolehlivě, protože jsem k Martinově píšťale téměř doběhl. Byli jsme ostatně na volném prostranství, kde nehrozilo žádné nebezpečí. Na třetím stanovišti nastal zákaz mluvení. Jen jsme se předem domluvili na vhodných zvukových signálech a povelech, aby se dal úkol splnit. Tato úloha byla přetlumočena tak, že jsme ztratili věci, které v batohu byly a v ohraničeném kruhu jsme museli my zbylí tři slepí za pomocí signálů průvodce všechny najít. Prakticky se jednalo o hledání několika kostek stavebnice v kruhu o průměru 5 metrů v časovém limitu a sestavit z nich daný předmět. Zde jsem nečekaně selhal, nepodařilo se mi najít ani jeden díl skládačky a ve výsledku pak ani sestavit zadaný objekt. Jako další se tedy na rady ostatních obětoval Martin. Další z úloh totiž byla fyzicky namáhavá a se svými zraněními by Martin nejspíše neuspěl. Zbyli jsme já a Kuba. Pokračovali jsme k dalšímu místu, které střežil Olda. Na prolezení překážkové dráhy nám třem dal půl hodiny. Ovšem dráha to byla zapeklitá, provazy v různých výškách byly mezi stromy kolikrát nataženy moc nízko anebo v ne právě nejlepší poloze mezi sebou, žádného z nich se nikdo nesměl ani dotknout. Fyzicky by se sice nestalo vůbec nic, ale přišli bychom o půl minuty z časového limitu. A právě zde se nejvíce ukázal Honza. Musím vážně ocenit jeho vedení a trpělivost, projít tímhle labyrintem nebylo právě jednoduché, i co se týká terénu, kde s každým krokem hrozilo zakopnutí. Ale celý úkol jsme s přehledem zvládli a měli ještě dostatek časové rezervy. Předposledním úkolem, kterým jsme museli odvrátit triffidí hrozbu, bylo přenést našeho zraněného průvodce zadanou trasou. Nešťastník si zlomil nohu právě v tu nejnevhodnější chvíli, kdy jsme se skoro blížili k cíli. I když jsme se snažili ve dvou přijít na nejlepší možný způsob přenosu, nebylo to nic platné a další z nás musel opustit slepecké řady. Tentokrát jsem byl na řadě já, pro mě hra skončila a zůstal jsem na stanovišti. Ale přiřítil se Tomáš C. a nabídl mi kompromis. Mohl bych zůstat zde a bez snídaně, anebo pokračovat v posledním úkolu s ním a zůstat bez snídaně, pokud bych poslední úkol nezvládl. Řekl jsem si, že horší to být nemůže a souhlasil jsem s pokračováním. Mýlil jsem se. Podle Tomášovy instrukce byl před námi rybník, který bylo nutno přebrodit v oblečení. Samozřejmě bez bot a ponožek, ty jsme odevzdali před vstupem do vody. Přiznám se, že jsem z tohoto nápadu nebyl nadšený, šlo mi o to, aby mi nějaké oblečení zbylo na horší počasí. Dokonce jsem se nemohl ani svléct. Nezbylo mi nic jiného než za hlasitého spílání rybníkem projít do cíle. Dohnal jsem však svou původní skupinu a Honza mě s Kubou dotáhli k cíli. Voda po ránu byla ještě chladná, někomu nedělalo dobře ani bláto na dně rybníka. Nebyl to právě příjemný pocit, když nikdo neví, kam ve vodě šlape a kdo ho kam táhne. Nepomohlo mi bohužel ani to, že jsem si vyhrnul nohavice, abych kalhoty aspoň trochu ušetřil. V tom jsem se dostal do vody po prsa. Raději nebudu popisovat, co se mi v tu dobu honilo hlavou, myslím, že Gandalfovi jsem vše vysvětlil dostatečně. V cíli nás pak čekala sladká odměna, ale především dar znovu vidět světlo světa. I když jsem klel a měl nemístné poznámky, za které bych se chtěl organizátorům omluvit, v duchu jsem si gratuloval, že jsem to zvládl a překonal se. Po několika hodinách hladovění přišla snídaně a s neusušenými věcmi jsem se se všemi vrátil na chatu.
Po dlouhé a zasloužené pauze, kterou někteří věnovali snížení spánkového deficitu, nás organizátoři vzali na oběd, dnes na hovězí kostky s knedlíkem a se zelím. Ti více vyhladovělí zkusili i pokrmy pro vegetariány, což obsahovalo především omeletu se zeleninou a s bramborami a brokolicí navíc.
Během poledního, nebo spíše poobědového klidu, připravovali organizátoři další akci. Dnešní den se odehrával od rána v Evropě, triffidi napadli celý svět, především Spojené království, a my jsme se mezitím kosmickou lodí přesunuli na bezpečné místo, do své milované vlasti, ovšem v kontroverzním tématu, o kterém nikdo moc nechtěl slyšet, zejména jeho zarytí odpůrci. Všichni chápeme politickou situaci v Česku, a proto se vedoucí rozhodli tuto situaci, alespoň zde na chatě na Vysočině, vyřešit pěti novými politickými stranami. Ale to je jen prozatím takový nástin. Abychom věděli, co přesně se po nás chce, pustili nám vedoucí předvolební spot nechvalně známého Ing. Jiřího Paroubka, v internetových diskuzích přezdívaného „Jyrka“. Přísahal bych, že jsem křečovitější úsměv jinde neviděl, mnohým se při pohledu na něj obracely žaludky nebo otvíraly kudly v kapse. Nebudu si lámat hlavu s názvy stran, pro mnohé byla těžko zapamatovatelná i vlastní jména partaje. Ale schémata pěti stran se v podstatě odrážela od těch současných. Nechybělo zastoupení pravice a levice, jako například křesťanská strana nebo typicky levicová strana představující tolik nenáviděný komunismus. V této hře mi byla souzena stejně jako Otakarovi, Lukášovi H., Lukášovi V. a Jirkovi a jmenovala se „Strana levých demokratů“, jakožto představitelka krajní levice. Na hodinu jsme se měli všichni rozejít do určených skupin a vymyslet si podrobný program strany. Součástí toho měla být scénka pro volební šot, kterou jsme v rychlosti nacvičili v poslední čtvrthodině. Jelikož náš program obsahoval téměř samé regulace, nechali jsme vzniknout instituci NÚR (Národní úřad regulační) s jednotlivými odbory. Cílem toho programu bylo zacházet s NÚR tak sugestivně, aby všichni věřili, že skutečně existuje. Na konci celé akce o tom už nikdo nepochyboval. Dokonce jsme si vybrali i logo. Komunisté se skrývají za trsem třešniček, my jsme měli po ruce jeřabiny. Při nacvičování volebního šotu mi zněl výkřik „jeřabinová“ jako nová příchuť limonády. Takovými nápady jiskřil především Lukáš H., kterého jsme také zvolili za předsedu strany. Přejmenoval se na Klementa Husáka a jako budoucí právník měl v těchto věcech velmi jasno, i když se takovému politickému vyznání bránil jako čert kříži. Program této hry byl pevně daný časovým harmonogramem, který se v průběhu hry dodržoval na minutu přesně. Abychom všechno stihli včas, akce se odehrávala především z kapacitních důvodů ve dvou místnostech. Přesně v 18:20 začal běžet čas. Začalo se nejdříve tiskovými konferencemi všech pěti stran, ve kterých se naši přátelé proměnili ve více či méně seriózní politiky. Měli za úkol obhajovat svůj program a reagovat na případné dotazy publika. Poté udělali novináři interview s předsedy každé strany a vybranými reportážemi o plánech těchto stran informovaly po hodině Televizní noviny ryze komerční televizní stanice KOLENO, v čele s redaktory Romanem Frkem a Ďumou Sobyaninem. Po tomto zpravodajství následovala jednotlivá sezení s předsedy stran zvané brífinky, kde se probíraly excesy a skandály předsedů vůči potenciálním voličům. Naprosto nezapomenutelným zážitkem se stal brífink Radka, předsedou konkurenční strany, kdy vyšlo najevo, že si to rozdával s koněm. Od té doby to měl na talíři pořád a z tohoto obcování se již nevyvlékl. Volebními šoty, které se samozřejmě natáčely, jelikož by bylo škoda takové nápady nezaznamenat, jsme měli přilákat co nejvíce voličů. A některé scénky byly zvláště vydařené. Podle nich se pak měli voliči rozhodnout. Další části byla panelová diskuze, kterou vedl Ďuma v podání Oldy. Měla trvat 15 minut a byla ekvivalentem pravidelných nedělních debat. Chvílemi to vypadalo velice profesionálně, výběr předsedů se zdál vynikající, jsou to navzájem rovnocenní konkurenti, až na Radka, který se pořád skrýval v pozadí a mlčel. Zkrátka jak to na takových debatách chodí, všichni se hádají a překřikují a během té hodiny ve výsledku nevyřeší vůbec nic. Jeden z předsedů se do svých vět zamotal tak, asi jako kdysi Kateřina Jacques v problematice biomasy. Moderátor jej pak usadil větou: „Ano, mluvíte, nevíte o čem, prosím, předávám slovo vašemu soupeři“. Po politické hádce jsme se opět přesunuli do prvního sálu a vyslechli si druhé zpravodajství, kde se prezentovaly zbylé reportáže a také skrytá kamera namířená na našeho předsedu Husáka. Musím tedy složit poklonu moderátorům, kteří důvtipně využili všech prostředků a složili program svých zpráv v takové podobě, v jaké jsme ho měli možnost vidět. Posledním bodem byl kulatý stůl, kde se seřadili všichni členové stran, tentokrát v civilu, s Romanem Frkem v podání Tomáše K. Nebylo to tak strohé jako panelová diskuze, protože bylo dovoleno se bavit téměř o všem. Dodnes si matně vzpomínám na předělovou znělku, která kolikrát rušila samotný rozhovor. Během této diskuze se chodilo volit za plentu a věřte – nevěřte, celou hru vyhrála strana, která měla v názvu svobodu a kterou vedl Kuba A., což je další z elitních právníků. Jen našemu předsedovi bylo ke konci líto, že jsme se svým komoušským programem nevyhráli. Začala se mu líbit a dokonce i on sám uvěřil v NÚR s jeřabinovou příchutí. Ale s vítězem se domluvili na pozdější koalici. V tuto chvíli bych mohl říct, že to byla nejvydařenější a nejzábavnější hra, která se dosud uskutečnila.
Po večeři, kdy jsme si dali domácí lečo s chlebem, pro nás byla připravena další oddechová akce. Kavárna, bar, nebo chcete-li tančírna, byla takovým ohlédnutím za uplynulá léta v české zemi. A každý z účastníků zde měl svou přidělenou roli, mnohdy napsanou na tělo. Ti, co mě znají, ví, že mi ta role padla jako ulitá, měl jsem představovat staršího učitele – patriota, který je obrozenecky hrdý na svou vlast. Podle toho také mělo vypadat i oblečení, ale ve skutečnosti jsem si připadal jako lektor latinskoamerických tanců. Pokud si vzpomínám, začalo se 30. léty, pro mě dobou velmi vybraného chování a archivních filmů, které si dodnes připomínáme. Celkovou atmosféru doplňovala hudba a zčásti také bar. Do kavárny jsme vstoupili několikrát, prošli jsme druhou světovou válkou, rokem 1968, kdy na naše území vpadla vojska Varšavské smlouvy. Toto období je potřeba zmínit zvláště, protože se odehrál incident, kdy byl jeden režimu nepohodlný člověk uvězněn. Prošli jsme dále sametovou revolucí a pádem železné opony. Někteří z nás toto období nezažili, ono to tady v podstatě už bylo řečeno, ale právě z nás se v tuto chvíli stali ti studenti, kteří nasadili kolikrát i vlastní život na Václavském náměstí za neustálého zvonění klíčů. Pomyslný konec všech peripetií vyobrazilo rozdělení Československé socialistické republiky, které bylo provedeno velice symbolicky. Zábava nakonec mohla volně probíhat do nočních hodin, ale někteří nevydrželi a usnuli po dalším na zážitky velice bohatém dni.
