Jak napsal Tokan v pozvánce, tak jsme si nestihli ani přeprat ponožky po Plumlově a už tu byl další výlet. Tentokrát na Pernštejn. Všechno začalo nevinně srazem na hlavním nádraží v 8:40. Sešli jsme se v docela hojném počtu (10 lidí) a dokonce s námi jela i jedna pěkná slečna, která dělala doprovod svému bratrovi, návštěva to byla až z Olomouce.
Všichni dorazili zhruba o půl deváté a čekalo se už jen na hlavního organizátora. Nebyl by to snad ani Tokan, kdyby nepřišel pozdě a kvůli němu nám málem ujel vlak, protože musel jít koupit lístky a všechny je pak na nástupišti označit. 😀 Byl to docela adrenalin. Všichni jsme byli ve vlaku, dveře zavřené, průvodčí pískala a Tokan ještě cvakal jízdenky. Nakonec to naštěstí stihl a mohli jsme se vydat na cestu. Z Brna do Tišnova a od tam do Nedvědice, odkud nás čekala pěší část.
Nevím čím to, skoro bych to až nazval jako nemožné a odporující fyzikálním zákonům, ale všechny Tokanovy cesty vedou do kopce.První zastávka v našem putování byl Pernštejn. Údajně jsme tu měli mít domluvenou prohlídku, ale nakonec jsme se dozvěděli, že buď můžeme jít na malý okruh, kde není nic moc vidět, za 50 Kč nebo na velký za 200 Kč a to se nikomu moc platit nechtělo, tak se demokraticky rozhodlo, že si prohlídku interiéru necháme ujít. Všichni jsme se rozprchli po nádvoří hradu. Kdo chtěl, koupil si suvenýr nebo navštívil hradní kapli či hladomornu. Abych nezapomněl, tak ještě než jsme vstoupili na nádvoří hradu, tak jsme pod ním dělali seznamovací kolečko a zkoušeli pár zábavných her.
Galerie z ruky Když se všichni hradu dostatečně nabažili, tak jsme se vydali do Černvíru, kde jsme shlédli unikátní dřevěný most, odtud byl původní plán jít do Doubravníku, ale ten jsme pro nedostatek času vynechali, protože byl stejně vidět z vlaku. Během cesty jsme se stavili na oběd a další zastávka byla v Křížovicích, kde jsme vyhlásili pauzu a lenošili jsme pod stromem. Najednou kolem nás projelo auto, zaparkovalo o kousek dál a vyskočil z něj Dafne. Všichni jsme byli docela v šoku, protože nás v první chvíli napadlo, že jde o náhodu, ale pak nám vysvětlil, že si z pozvánky vypočítal, kde v tu dobu zhruba budeme a kamarád ho tam přivezl. Tím se náš počet rozšířil na jedenáct a šli jsme si prohlédnout Galerii z ruky. Možná by stálo za zmínku, co je pro Dafneho minimum k přežití. Pokud čekáte zásoby pití, jídla nebo snad obrovský batoh na zádech, tak jste opravdu na omylu. Dafne přišel na lehko, měl sebou spacák, houpací síť, nůž a nakonec to nejdůležitější – tři krabičky cigaret 😀 Na tom je vidět, že každý prostě máme v životě jiné priority a potřeby.
Po prohlídce galerie vymyslel Tokan bojový úkol. Odvykládal nám životní příběh popeláře, který se prý může týkat nás všech a naše úloha byla vymyslet zlepšení, které by usnadnilo život popelářům. Musím, že fantazie našim výletníkům rozhodně nechybí. Nejzajímavější nápad zplodili asi Dafne s Lubošem. Vymysleli přístroj, který by byl v každé domácnosti. Vhazovaly by se do něj odpadky a přístroj by je lisoval. Po každém vhození by přehrál písničku z iTunes 😀 Nápad to byl opravdu promyšlený do posledního detailu. Kdo ví, třeba ho jednou zrealizují a ještě se stanou opravdu bohatými popeláři.
Dál jsme se vydali načerpat zásoby vody do jedné z mnoha Tokanových nemovitostí a už nám nezbývalo nic jiného než najít místo, kde složíme hlavy. Po cestě účastníkům docházely síly , ale zvládli jsme to a vhodné místo našli. Tady se ukázalo, kdo je správný zálesák a kluci dokázali během opravdu krátké chvíle vytvořit úplně krásné ohniště, okolo kterého jsme naskládali karimatky a spacáky a tím se připravili na spaní. Samozřejmě kromě Mischela, který se opět ukázal jako tele roku a nechal spacák doma 😀 Jeho minimum k přežití tedy byly párky, foťák a mikina. Jak vidíte, tak někteří účastníci šli opravdu nalehko. To naopak naši hosti z Olomouce si sebou táhli stan, ale protože se nechtěli od nás separovat, tak ho nakonec ani nestavěli. Kolem ohně se děla spousta neuvěřitelných věcí a probíhaly hovory naprosto o všem. Většina z toho jsou ovšem informace, které nepotřebujete vědět a věci, které se vlastně ani nestaly 😀 Účastníci tuhle větu pochopí a zbytek si musí uvědomit, že nemohu psát o tom, co se nestalo, takže nemůžu říct víc 😉
Za zmínku rozhodně stojí podivný masážní vlak, který se slovy popsat nedá – mrkněte na fotku, já bych jen doplnil, že nakonec se rozšířil asi na 6 vagónů. Až proběhly všechny věci, co se vlastně ani nestaly, tak šli všichni spát. Mischel se nakonec utábořil ve spacáku, kterým mu obětavě nabídl Dafne a ten sám sebe jmenoval strážcem ohně. Udržoval ho až do šesti ráno, kdy mu začala být zima, tak se s Mischelem prohodil. Míša udržel oheň asi deset minut a pak mu pohasl :-D, přitulil se k Tokanovi, vytlačil ho z jeho karimatky a všichni spokojeně spali až do devíti ráno. Pak jsme se najedli, napili, někteří si dokonce vyčistili zuby, uhasili jsme oheň, uklidili po sobě les a vydali se na cestu.
První zastávka byla opět Tokonava chata, kde jsme doplnili zásoby vody a Tomáš si na hlavu nainstaloval péro, které po cestě našel. Nikdo neví, jestli tím chtěl ukázat, že je náš náčelník nebo si tím chtěl kompenzovat nějaké mindráky 😀 To už nechám na Vaší fantazii. Bylo asi jedenáct hodin a my se chtěli stavit někam do obchodu. V první obci měli otevřeno pouze do 10:00 a v druhé pro změnu do 9:30. 😀 Je vidět, že nepočítali s návalem turistů zrovna v pondělí. Celí utahaní jsme dorazili do Lomnice, kde jsme se chtěli najíst. Já vybral hospůdku hned na náměstí, ale Tokan prohlásil, že je to pajzl a vedl nás o velký kus dál, kam jsme si spokojeně sedli, dali si grenu a bylo nám řečeno, že se vaří pouze do jedné, takže si můžeme dát jenom nějaké meníčko. To se nám nelíbilo, tak jsme nakonec šli zpátky do toho „pajzlu“, což je mimochodem krásná restaurace s příjemnou obsluhou.
Zde probíhalo něco, co až podezřele připomínalo svatební hostinu. Dosyta jsme se najedli a napili a čekal nás další úsek cesty, který vedl po stopách Járy Cimrmana až k jeho Pohlaví. Ještě před odchodem šokoval všechny Michal, který při placení sdělil servírce, že je levná. 😀 Ji to očividně zaskočilo taky, ale brala to sportovně a přešla to jenom rozpačitým zasmáním. Potom proběhla malá revoluce a z účastníků se odštěpila odbojná frakce, která se rozhodla, že nepotřebuje vidět všechno a zůstala v hospůdce, kde si všichni dali kafíčko a do Synalova jsme se vydali autobusem, kde jsme počkali na zbytek týmu, který zvládl trasu pěšky.
Odtud nás už čekala poslední část cesty. Autobusem ze Synalova do Tišnova. Po cestě jsme se bavili takovým způsobem, že na nás řidič a spolucestující budou určitě ještě dlouho vzpomínat 😀 V Tišnově jsme udělali skupinové foto a vydali se do Brna. Tam jsme udělali oficiální ukončení výletu, který je znám pod přezdívkou „Výlet nepotřebných informací a věcí, které se nestaly“ a ti, co jim to bylo ještě málo, pokračovali do Áčka. I tam z nás měli obrovskou radost, protože humor nás nepřecházel a dokázali jsme se bavit opravdu hlasitým způsobem. Po desáté hodině večerní jsme se přesunuli na hlavní nádraží pod hodiny a tam, kde výlet začal, jsme ho také ukončili a rozpustili jsme i poslední skupinku. Myslím, že zážitků bylo opravdu hodně a do reportu jsem jich dokázal umístit jen mizivé procento. Venku je krásně a je hloupost sedět doma a ničit si páteř za počítačem. Pojďte se bavit, pojďte si užívat a vyražte s námi na další výlet, který bude koncem srpna pod vedením Baziho. Rozhodně nebudete litovat a aspoň nepřijdete o věci, které se nestaly a tudíž se nedají publikovat ;-).
Olda
