Milý Deníčku!
Tož sem býl zase na setkání. V sobotu 24. května sem sa zebrál, nasedl na vlak a cupity dupity do hlavního města naší krásnéj Moravy – do Brna. S galánem sme cárali po městě, potkál sem pár jeho suprových kámošů a kámošek, šli sme na byt a připálili oběd. Ale furt mě to chutnalo. Pak sme vyrazili na setkání.
Sraz býl zase na hlavním nádraží ve 13 hodin mezi ostrůvkama šalin. Došli sme tam neco málo před jednů. Kluci už tam samozřejmě byli. Většinu z nich sem znál z minulých setkání, ale bylo tu aj pár nových tváří, které asi přivédla víkendovka z Vysočiny.
Po akademickéj čtvrthodince zkrácenéj na 10 minut hlavní séf tohoto setkání Mišel zavelél „Na Kraví horu!“ a šlo sa. No mě to bylo divné – nebe sa mračilo, až sem sa bál, že zmoknem, ale říkál sem si Nekecaj mu do toho, šak on je študovaný.
Po cestě sa k nám přidala hafanica Anita se svojím věrným páníčkem Lukášem, kerý pak určovál směr cesty.
Říkám si Už tam asi budem, protože sme najednů začali stůpat do většího kopečka. Vyšli sme navrch a pokračovali dál kolem „brněnskýho koupaliště“ až na tamní park.
Deníčku, tos nevidél, jaký tam býl pěkný výhled na celé Brno! A tych polí všade vzadu! Nekde v prostředku lůky stál veliký strom a vedle něho umělé jezírko s trochů vody na dně, kde „určitě nebyli krokodýli, protože je sežraly piraně“.
Utábořili sme sa kůsek od toho stromu. Zakřiknutá Anitka nám pučila tři deky a jednu misku na vodu. O petky s pitím sme už moseli prosit Lukáša. Nakonec podléhl. Zdlouhavější bylo přesvědčit Mildu, že když tů deku nebude přelóžat na půl, tak sa nás tam vejde víc a bude to tak lepší. I ten si dál řéct.
Všeci sme si (ne)pohodlně posedali a Mišel začál. Nejdřív bylo seznamovací kolečko. Každý o sobě neco málo řekl: jak sa menuje, kolik mu je, co studuje, co ho baví, co má rád, a protože bylo toto setkání zaměřené na muziku, tak sme nakonec našého prologu měli réct pár informací o naší oblůbenéj kapele nebo interpretovi a počkat, kdo to uhodne. A když to nikdo neuhodl, tak přišla nejaká nápověda.
Z oblůbených zpěvaček nechyběla Madona, Sarah Konorová, Lucie Bílá, Hana Zagorová, Kristýna Agilerová a ze zpěváků Robí Vilijems, Fredi Merkury, dýdžej Dži-dži (asi Japonec) a Lukáš, kerého nejvíc poslouchá Anitka.
Pak si nás Mišel zpětně přezkůšál jak ve škole: „Luboši, co poslouchá Vašek?“ Sa ukázalo, že néni až takovým oříškem CO poslůchá Vašek, ale spíš KDO je Vašek. Pak už to bylo všecko v pohodě. Enom si vzpomenůt na ty krkolomné názvy oblůbených kapel, jako třeba ej-tý-sí a iné.
Když už byli všeci dostatečně zmatení tým, kdo co poslůchá, vytáhl Lukáš noutbůk a Mišel kopu cédéček. Kluci nám začali půšťat písničky, které „určitě budete všichni znát“. Zase sme měli hádat autora. Deníčku, přiznám sa, nepoznál sem skoro nic. Neco málo sem uhodl, ale ostatní kluci toho znali o moc víc.
Přišla přestávka. Šél sem sa podívat na to kulaté jezírko a zjistíl sem, že v něm žádné piraně nejsů. Asi sa utopily a sežrali jich supi. Mezitím sa v nekerých účastníkoch probudili přirozené pudy. Po čas první poloviny setkání sa docela vyjasnilo, tak sa šli kluci schovat pod košatý strom v prostředku lůky. Nebyl by to Milda, kdyby sa na něho okamžitě nepokusíl vylézt a nebyli by to typičtí kluci, kdyby sa o to samé nepokusili taky. Přesto býl Milda jediný, kerému sa to podařilo. Člověk je z opice, to sa nezapře.
Začátkem druhé části setkání sme si od Lukáša opětovně a po jednom vypůjčovali petku s pitím, až nás Anitka laskavým pohledem poprosila, jestli bysme mu tam nejaků vodu přeca enom mohli nechat. Prý by na nás mohl byt nevrlý jak pes, kdyby sme mu to všecko vypili.
Mišel pokračovál v půšťání dalších písniček, teď už ale na Míšově noutbůku. Cédečka Helenky Vondráčkové a Božského Káji nahradíl písničkama z různých známých filmů. Tady sem sa už chytál víc. Zajímavé byly momenty, když sa půšťál song, který prakticky všeci znali, ale nikdo si honem nemohl vzpomnět z kama.
Na řadu sa dostaly filmy jako Indiána Džouns, Láska nebeská, Amélie z Montmártru nebo Čelisti (vůbec hudba od Džona Vilijemsa).
Mezi jednotlivýma skladbama sme sa vrátili do první půlky setkání a zapřemýšlali sme, proč je u gejů tolik oblíbená třeba právě tá Madona nebo Lucie Bílá s Vondráčkovů. A teď Deníčku poslůchaj! Kluci došli k názoru, že sme mnohem víc citlivější a radši si pustíme nejaků slečnu, kerá zpívá o tom, jak ju nechál kluk nebo jak chce nekerého sbalit. Teorií bylo víc, ale já sem si zapamatovál enom tůto, protože byla první.
Debata sa přesunula na hudební styly, aneb lesti sů pro geje nejaké žánry typičtější než iné. Kdyby sa to mělo určovat enom podle naši skupiny, tak by jednoznačně vyhrál „popík“, poprok a rok. Na druhů stranu totálně důle by sa umístíl tvrdý metal a moja oblíbená cimbálovka. Menší polovičce z nás sa eště líbila orchestriální a vážná muzika. Maličko hůř to dopadlo s repem, hipem aj hopem, ár-en-bí nebo tvrdým rokem.
Já si myslím, že by tyto výsledky odpovídaly aj u větší skupiny lidí. Ale nedá sa řéct, že by gejové prostě neposlůchali třeba ten tvrdý metal nebo pank.
Už sa těším na příští setkání. Snad bude dobré minimálně jak toto. Jediné, co mě chybělo, byli kamarádi z minulých setkání, na které sem vzpomínál celý měsíc.
Deníčku už půjdu. Za chvílu bude večeřa a to sem měl eště vyházat kravám.
Tvůj Rychard
