Vstávání před 5 ráno nebylo úplně příjemné, ale povedlo se. V Brně na nádraží vládla příjemná sobotní pohoda a tak jsem se batohem na zádech, čerstvě vytištěnou jízdenkou v ruce a věčným úsměvem na tváři prodral kolem divně vanoucích lidí spících na lavičkách k vlaku do Prahy. Těšil jsem se jako „malej“. Cesta ku Praze byla pohodová.
Sešli jsme se na „hlaváku“ a bylo nás tu celkem dost. Tom C., Zdenda a Jimmy z pražského GaTe, českou kotlinu zastupoval Matěj, Patrik a Tom T. Michal a já jsme zase byli Velkomoravská posila. Potřesení rukou, nákup jízdenek a jelo se. Cílem našeho výletu byla západočeská města – Mariánské Lázně a Plzeň. Sotva jsme se ve vlaku usadili už tu byl Jimmy se svým Bang! balíčkem (karetní hra). Hra nás všechny rozproudila a rozesmála a tak cesta rychle ubíhala. Bang! a smích nás už neopustil po celý zbytek výletu. Česká dráha byla tentokrát mimořádně přesná, takže jsme se do Mariánek dostali něco po poledni. Oběd v příjemné hospodě jsme si nejprve museli vybojovat. Proti nám stála nebezpečná a zákeřná banda vos. Naštěstí pomohly pivní tácky a prázdné skleničky. A pak už to začalo. Zdenda s Tomem C. nám rozdali několik otázek a my se pokusili zjistit odpovědi. Naprostý poprask způsobil dotaz na počet fofrholí a tak jsme místo nasávání atmosféry nádherného lázeňského města počítali důchodce a jejich podpěry. Stav 14 fofrholí: důchodců je tu opravdu mnoho. Stav 37 fofrholí: zpívající fontána je bezvadná věc, ale počet lidí okolo výrazně převyšoval počet jejich funkčních dolních končetin. Stav 56 fofrholí: U Maruščina erektivního pramene se nám nic nezvedlo, ale okolní návštěvníci zahazovali kolečková křesla a volali zázrak (kecám). Stav 57 fofrholí: důchodci asi nejsou na sladké – čerstvé lázeňské oplatky jsou výborné. Stav 57 fofrholí: lanovka jim asi taky nevoní.
Tak se nějak počítání fofrholí vytratilo a my se začali věnovat krásám okolí. V muzeu miniatur nám, pro Matěje naprosto nepochopitelně bez zálohy, zapůjčili deštníky, abychom na prohlídce nezmokli. Miniatury byly opravdu povedené, jen měřítko trochu nesedělo. Tom T. nás potěšil odbornými glosami a tak jsme se na závěr prohlídky všichni postříkali čerpadýlkem v parníčku. Socha Krakonoše měla splnit přání. Nedodrželi jsme ale stanovený postup, takže se nevyplnilo nic (alespoň mě ne :-)). Procházku po okolí jsme zakončili výstupem na rozhlednu, zajímavým focením a šiškovou bitvou při sestupu.
A opět vlak a opět Bang! Naše pouť dnes končila ve Stodu. U Zdendy doma. Zážitek z cesty nám okořenil vlak plný pivem smrdících lidí a jedním neuvěřitelně objemným, opilým a neovladatelným pánem. Zdendova maminka je neuvěřitelná paní. Přesně takhle si představuju poctivou západočeskou matku. Milá, usměvavá velmi upovídaná a hodně starostlivá žena. Z kuchyně jsme nesměli odejít, dokud jsme každý nesnědli alespoň 2 talíře výborného guláše. A po pohádce na dobrou noc se šlo spát.
Ráno nás probudil Zdenda s Tomem C. neuvěřitelně nudně faktickým textem o Plzni, krása. Ale švédský snídaňový stůl z dílny Zdendy a jeho maminky byl famózní. Jen jsme se modlili, abychom nemuseli opět vše sníst. To by asi nešlo. A hurá do plzeňské ZOO. Je hezká a velká. Mají tu spoustu zvířátek. V ZOO se k nám přidal plzeňák Gandalf a dostali jsme várku otázek pro další den. Dlouhá prohlídka skončila společně s vydatným deštěm a nám už svoji náruč otevíralo plzeňské centrum, náměstí a podzemí. Kromě toho, že jsme se měli cítit jako blbci při obcházení katedrály a zjistit co na náměstí přináší štěstí, tak nám paní průvodkyně u vstupu do podzemí sdělila, že se jmenuje Lucie a následujících 800 metrů půjde s námi. Na cestu jsme dostali novou hračku. Byly to síťky na hlavu a my vypadali jako kuchařky. Já byl rád, že se mi díky nim konečně od Toma C. vrátila má sobí čepice. V podzemí to bylo fajn. Čisto, vlhko a nízké stropy. Skoro všichni jsme to přežili ve zdraví, jen s občasným škrondnutím helmou o strop. Kvůli své výšce se ale chudák Míša musel skoro plazit. Doufám, že už ho bolest šíje přešla. Ale to už rychle zpět na vzduch, přivítat Hafana, poslední rozchod po městě, zastávka na polívku a vzhůru na vlak.
Loučení s kluky plzeňskýmy bylo opravdu velkolepé. Slzy tekly proudem, síťky na hlavu vlály z oken a srdce pukala. Lidé okolo sice nevěděli, která bije, ale divadlo jsme pro ně udělali pompézní. A jelo se. Bang! Bang! (Konečně jsem vyhrál). Praha hlavní nádraží. Zvládli jsme to – jsme dobří. S blaženým úsměvem na tváři odcházíme na závěrečné neformální posezení zakončené trochou tance.
Když jsem se unavený, ale spokojený vracel půlnočním vlakem do Brna a přemítal o uplynulých dvou dnech, napadlo mě, že takhle skvěle jsem si o letošních prázdninách ještě neodpočinul. Proto moc děkuji klukům z pražského týmu za perfektně a pohodově zorganizovaný výlet a všem účastníkům za spoustu smíchu, kopec zábavy a velmi přátelskou atmosféru. Jste fajn. V Brně jsem ještě musel jemně odsunout slečnu v kupé, která mi v České Třebové ve spánku přistála na rameni, najít taxíka a dostat se do postele. Juch.
