Neuplynuly ani tři měsíce a dostal jsem se na další akci STUDu pro náctileté. Řekli mi o něm skoro najednou Míra a Depony. V pátek, tedy v den, kdy jsme odjížděli z Brna do Mušova jsem jako prvního na brněnském nádraží potkal Míru. Ten se pak začal poohlížet po ostatních, kteří měli teoreticky taky jet. Našel je naštěstí před budovou, a tak jsme vyrazili na autobusové nádraží. Tam začal čilý informační tok mezi vedením zájezdu (Mírou) a Michalem coby jediným přítomným člověkem, který se zúčastnil stejné akce před rokem. Prostě se ujasňovalo, kam se vlastně pojede.
Nakonec tedy bylo určeno, kdy a kam přesně se jede, což jako plán v následující chvíli padlo, protože námi vybraný autobus byl naprosto plný a my se spokojili s autobusem, který jel asi deset minut po něm. Při nastupování bylo třeba znovu s řidičovou pomocí ujasnit, kam že to jedeme (zastávku, kterou jsme si před chvílí úspěšně vytipovali v jízdním řádu samozřejmě neměl), ale byl to dobrák od kosti a jedinou dobře položenou otázkou zjistil, kam přesně jedeme a řekl nám, že staví přímo u našeho kempu (ta druhá zastávka je rozhodně o dost dál, ale na ty kilometry ještě dojde). A pak jsme vyjeli směrem na Mikulov, k Novým Mlýnům.
Od zastávky jsme tedy po několika málo metrech dorazili do kempu, kde se nás ujal Radek, naše místní spojka :-). Ukázal nám naše dvě chatičky, radost pohledět. Trochu jsme se zabydleli a vyrazili jsme na obhlídku vodní nádrže. Nedošli jsme moc daleko, byla to opravdu jen zběžná prohlídka. Po dobré večeři jsme si začali hrát – Bazi vytáhl z kapsy hru s tajemným názvem UNO. Po zhruba deseti minutách … kdy nám vysvětloval pravidla a kdy jsme z něho mimo jiné dostali přiznání, že nás tu hru učí kvůli tomu, že ji sám umí a hodlá nad námi vyhrávat, jsme pochopili, že jde o hodně barevnější, ale jen o kousek složitější variantu na hru prší … se začala otáčet kola hráčského štěstí, s nimi se (díky pravidlům UNA) točilo i pořadí, v jakém hráči vynášeli a slovo „uno“, které je spojeno se zakončením hry způsobem, který pochopí jen někdo, kdo měl s touhle hrou už zkušenosti, si na následující dva dny našlo cestu mezi naše nejpoužívanější slova.
Tuhle karetní hru jsme začali ještě v Radkově stánku, kde jsme povečeřeli a po tom, co se venkovní večerní pohoda změnila na nepříjemnou zimu jsme se přesunuli do jedné z chatek, kde ovšem nebylo zrovna ideální osvětlení – a rozlišovat v kartách mezi modrou a zelenou se ukázalo jako tvrdý oříšek. Tímto způsobem jsme si užívali noc až do půlnoci, kdy naše řady rozšířila očekávaná návštěva (očekávaná původně na deset, později na deset třicet, ještě později na půl dvanáctou). Když tito další tři kluci dojeli a usadili se v chatce, kterou jsme jim rezervovali, padli jsme unavení do postelí.
V sobotu ráno jsme ti, kdo tak ještě neudělali, pozdravili nové příchozí a po rozcvičce, snídani a několika partičkách UNA jsme se vydali hrát zábavnou hru. Byla to hra na průjem a vylíčení jejich pravidel poněkud přesahuje mé možnosti. Snad pro utvoření té správné představy postačí, že jsme dostali tři kousky toaletního papíru a začali jsme se neuspořádaně pohybovat po kempu, kde po nás šel průjem (Míra) a my zase šli po zácpě (to byl Bazi). Zrada nastala ve chvíli, kdy se ze zácpy stal průjem (stále jen v rámci hry) a náš pohyb, i když zůstal, se stal ještě neuspořádanějším, ale hlavně rychlejším. A pak jsme se šli vykoupat. Vyrazili jsme směrem do levé části zdejší Velké laguny a hledali jsme místečko na koupání. Postupem „To je hezké místo,“ „Tady je špinavo,“ „Jdeme dál“ jsme se z levé části laguny dostali do její spíše pravé časti, přibližně do míst, kde jsme den před tím zakončili její předběžnou prohlídku :-). Ke koupání samotnému není co říct, snad jen, že zelenému vodnímu porostu se dařilo v laguně i v její pravé části, a tak jím odvážlivci, kteří vyrazili do vody, museli nejprve prolézt.
Odpoledne jsme sehráli ještě jednu dvě masové hry vyčerpávajícího charakteru a po nich jsme vyrazili na šlapacích lodičkách na volnou vodní plochu přehrady. Za hodinu, na kterou jsme je měli pronajaté, jsme stihli přeplout vlastně na druhý břeh, pěkně kolem sudu, který podle své barvy klidně mohl znamenat „zákaz proplouvání“ nebo „plavební dráha při pravém břehu“. Když pak už na řadu přicházel večer, hráli jsme na místním hřišti minigolf a bavili jsme se tím, jak nám to nešlo. A po večeři a mnoha hrách UNA se na řadu pro jednou dostala hra Carcassonne a pak spaní.
A v neděli ráno jsme si pronajali hřiště a plácali jsme volejbal (dobrá, přiznávám, já jsem plácal, ostatním to na rozdíl ode mne šlo) a ještě jsme byli spláchnout písek ve Velké laguně. A samozřejmě jsme hráli UNO. A neděle nám rychle uběhla a už jsme (po pohledu na hodinky dost rychle) po rozloučení s Radkem opouštěli kemp. A v tuhle chvíli jsme se právě seznámili s těmi asi třemi kilometry, kterým jsme se naším výběrem autobusu na začátku vyhnuli. Bazi v tuhle chvíli poněkud zaostával a doběhl nás až něco kolem kilometru před autobusovou zastávkou, jistěže jen díky jeho včerejšímu tréninku, když nás coby průjem honil po kempu. Došli jsme tak akorát na autobus, rozloučili jsme se s kluky, co přijeli v pátek večer a víceméně s námi byli celou dobu a k autobusu nám dovezli batohy. A protože tam už se naše původní skupinka začala různě trhat, byl to vlastně už konec jednoho krásného výletu.
Lukáš
