Každý člověk touží být milován a snad i touží milovat. Ale i samotná láska může působit druhým bolest, a proto je také důležité pochopení a přijetí. Po besedě, pořádané na naší škole GATEm, jsem se rozhodl, že vyrazím 19. lednového dne na diskuzi s tématem: „Pokecání o dětech a rodičích.“
Byl jsem celý nesvůj. Šel jsem tam, věříc, že tento den mě donutí k tomu, abych svým rodičům řekl, že chci milovat. Ale přirozně, tak, jak to cítím. A povedlo se. 🙂 Mimo jiné jsem se tam dozvěděl i pro mě věci nové, či dospěl jsem k některým závěrům, po vyslechnutí názorů ostatních.
Je toto období pro mě těžké, nechtíc mi ho též ztěžuje Římskokatolická církev, poněvadž jsem věřící. Ale v sobotu jsem konečně našel pochopení… Potřeboval jsem slyšet, že to, co cítím, je úplně v pořádku. A stalo se tak.
Musím se přiznat, ne k tomu, že nechci být sám – to asi nikdo. Ale hledal jsem tam i spřízněnou duši mému srdci… K tomu se nechci vyjadřovat, jestli mé hledání dosáhlo onoho konce. Ve skutečnosti to není vůbec důležité vědět. Nejdříve jsem musel, po dlouhých chvílích trápení, najít sám sebe a přijmout se. A k tomu mi pomohlo právě sobotní setkání.
A pokud se tak ještě nestalo, žes i Tys přijal sebe sama, tak Ti to přeji, čtenáři těchto řádků, i všem ostatním, neboť jedině potom budeš šťasten, stejně jako jsem i já. Kéž máš dostatek odvahy ke skutečné lásce, ale bez přetvářky. Takový jaký jsi! Nechť se tak stane také u každého člověka
Sebastian Dejmek
