Jarní akce GaTe se nesla v duchu cestovatelském. Prošli jsme mnoho časových horizontů od naší hektické doby, až po poklidné žití První Republiky. Začaly jsme na nádraží v Brně a Praze cesta byla poklidná, až na občasné zaburácení vozů Českých drah, které se jako skalní obr postupně následky koroze rozpadají v prach. Když jsme konečně po vysilujícím postupu směrem Jihozápad dorazily do Kardašovi řečice naše cesty se konečně protnuly.
Vznikla skupina zhruba třiceti lidí, která se po zmatečném seznámení, kde vzniklo mnoho duplicitních alter eg některých členů výpravy, vydala kupředu směr Vávrovka. Po nenáročném pochodu krajinou jižních Čech jsme došly k cíli, znaveně jsme složily svá vyčerpaná těla a jaly se večeře. Poté nám byl slavnostně odhalen Časo-stroj, který nám umožnil tento zájezd do minulosti. V krátkosti nám též byl představen náš hostitelský tým a stručná 50 let trvající historie vývoje cestovní kanceláře.
Ve večerních hodinách prvního dne se nám však stala i jedna nemilá událost. Byla nám zcizena jedna z nejdůležitějších součástek našeho Časo-stroje a to řídící mechanizmus. Při této události byl také raněn nejdůležitější pracovník týmu cestovní agentury pan Tesla. Zároveň byl i nekontrolovatelně použit Časo-stroj, což mělo v dalších dnech fatální následky.
To jsme ještě nevěděly, co nás čeká a proto jsme bezstarostně usnuli. Ráno jsme však uzřeli změnu historie, probudili jsme se do zcela neznámého roku 2017, tento nebyl ovlivněn převratem v listopady 1989. Byl zde stále silný vliv komunistické myšlenky a jejich dalších pochybných idejí. Po probuzení nám bylo oznámeno, že nás svojí návštěvou obšťastní národní „vysloužilá“ umělkyně Helena Von Dráčková. Proto jsme byly pověřeni důležitým úkolem, secvičit spartakiádní výstup na její uvítání. Tohoto zadání se naše expedice v čase zhostila na výbornou. Byl secvičen krásný slet Sokolu, kde bylo těly psáno jméno této nadpřirozené Divy.
Dále nás čekaly nelehké úkoly, které měly jasně dokázat nadřazenost socialistického člověka, který se jak známo s minimem zkušeností a prostředků dokáže zhostit sebetěžšího úkolu.
Tak vznikl například portrét našeho prezidenta pana Zemana, který je letitým přítelem EMERITNÍ umělkyně Helenky Von Dráčkové, nebo povoz na kterém měla slavnostně projet naší ubikací. Ale jak tomu bývá, soudruzi z NDR dodali nekvalitní materiál, a proto byl vytvořen pouze prototyp tohoto vozu. V našich textilních dílnách byla vytvořena pohledná kolekce socialistického spodního prádla pro muže i ženy. A naši vědečtí pracovníci úspěšně předváděly své pokusy.
Taktéž náš delegát, který úspěšně tajil naši časovou příslušnost a neloajalitu k politickému zřízení. Díky své letité praxi zloděje dokázal odcizit naše osobní spisy a tak jsme byli alespoň částečně schopni se připravit na nastávající výslech na detektoru lži.
Při tomto výslechu byla naneštěstí naše identita vyzrazena a tak jsme museli prchnout. Naštěstí se podařilo zachytit zprávu adresovanou Heleně Von Dráčkové i s místem jejího tajného sídla.
Po náročném nočním pochodu se nám podařilo Dorazit k místu jejího pobytu. Avšak stála před námi překážka v podobě minového pole, které se nám i přes ztrátu několika životů podařilo projít. Naštěstí i na takovéto věci vynálezci myslely a do nastavení Časo-stroje zakomponovali životní smyčku, která po ukončení životních funkcí některého ze zákazníků agentury, posunula skupinu v čase o deset minut, čímž byl nešťastník zachráněn od smrti explozí. Poté jsme dorazily do sídla umělkyně, kde jsme zjistili, že zlodějem který odcizil ovládací páku Časo-stroje, byla ona sama. Po nenásilném přesvědčení zcela dobrovolně vydala chybějící díl. Po návratu jsme tajně páku nainstalovali a vrátili se v čase zpět do naší doby. Netušili jsme, že jsme stroj použili špatně a tak pro nás bylo překvapením, když jsme zjistili v jaké době, že to jsme.
Ocitli jsme se v období první republiky. Ráno nás čekala luxusní snídaně s plným servisem v podobě anglické snídaně. V tento den nás čekala aktivita veskrze zocelující. Kterou tehdejší lidé nazývali HUTUTU došlo sice k pár menším zraněním, ale jinak jsme ji ve zdraví přežili. Poté jsme byly vysláni do okolí chaty sehnat ingredience na dezert. Obyvatelstvo bylo nadmíru přátelské a ochotné s čímkoliv poutníkům pomoci. Někteří z nás dokonce při slíbili svoji pomoc i na další rok. Po návratu nás čekalo milé překvapení v podobě tiramisu zdobeného jahodami. Dalším velkým úkolem bylo napsání a prezentování vlastních skladeb v cylindrech vlastní výroby. Zazněly písně jako Palačinky, Jednou mě svět bude znát a další. Tyto písně na večerní rozlučkovém plese přezpívala božská Helena.
Výlet to byl ve skrze úspěšný nikdo se nezabil, neztratil, nezhmoždil, nezesměšnil no zkrátka na vojnu a na dvacet let. Poslední den nás čekal úklid chaty a odchod na vlak zpět k domovům. Loučení nebylo snadné, ale všichni ho ustáli bez slz s vědomím, že se mohou vrátit. Zpáteční cesta se nesla v duchu podobném jako cesta první, až na množství emocí a zážitků, které nás zpět provázely.
Každopádně všem mohu jen a jen doporučit další akce této bandy. 🙂
Pepa účastník cesty časem
