„Otoč to a nedělej to, jsi již příliš stár na takové věci, tak proč sedíš s tím velkým těžkým batohem ve vlaku a nezůstal jsi raději doma? Je tam větší pohodlí a více civilizace!“
Podobným myšlenkám se člověk zvyklý na určitý životní stereotyp neubrání a neubrání se jim tím spíše, když na akci GaTe jede se zpožděním a poskytl tak všem účastníkům taktickou výhodou ve vzájemném poznávání se. Leč toto nemilé zpoždění se ukázalo býti zpožděním velice prozřetelným, neboť jsem se vyhnul aktivitám a hrám, které zahrnovaly převážně věci, které souvisely s pohybem. Můj příjezd uvozoval čas oběda, což bylo tak nějak správnější. Protože Cikháj patří k těm místům, o kterých jste v první řadě nevěděli, že vůbec existují, takže se mi nemohlo dostat lepšího uvítání v kouzelné neexistující zemi než tak, že se mi dalo napřed najíst.
Když se člověk jako já rozkoukává, přemýšlí o spoustě věcech. Především, jak co nejrychleji prolomit ledy a/nebo jak nějakým nenápadným způsobem prchnout do lesů a nechat se tam zabít věcmi. Ale než jsem tuhle myšlenku dokončil, měl jsem před sebou nastoupené kompletní osazenstvo celé chaty a já jim najednou všem potřásal rukou. GaTe vás naučí bourat komunikační bariéry. Já boural bariéry rychlostí dva tucty za vteřinu.
Někdo by mohl nabýti dojmu, že tábor, kterého se účastní výhradně gayové, musí být úžasnou procházkou růžovou zahradou, kde se v zásadě nic neděje, protože, chápejte, někdo by se mohl pořezat o trávník, když si na něj nechtěně sedne. Omyl!
Prázdninovka měla především obrovský „drajv“ a energii, která dovedla strhnout a infikovat i takového opozdilého nováčka. Sotva se člověk rozkouká, už je vržen společně s ostatními do víru akce. A že ta stála za to. Každý den měl svůj motiv a téma. A den mého příjezdu byl ve znamení západní kultury a konzumního způsobu života. S tím musí být člověk zadobře, protože se stravuje výhradně hamburgery. Ale ty jsou také tím, co člověku nezpříjemní horké chvilky, které následně zažije u takové simulace burzy. Kde se navíc podávalo moje oblíbené občerstvení – chudoba. I na toto musí být člověk připraven, protože ne každá hra byla nutně sportovního charakteru a mnohé byly i značným náporem na psychiku. Avšak pozor, nikoliv jen v negativním slova smyslu! Mnoho her mělo výrazný emocionální podtext a nutily člověka, aby napínal všechny smysly. Zejména takové, na které člověk není zvyklý příliš spoléhat. Každý teď známe příběh Helleny Kellerové. A pro všechny doufám bylo toto setkání stejně inspirujícím zážitkem. Den za mnou, příliš mnoho informací, přiliš mnoho jmen která budu druhý den neúspěšně loviti v paměti, proto nabírám kurz ke spacáku, natáhnout kolem sebe ostnatý drát, rozmístit automatické střelné věže a spát.
Co bych udělal, kdyby zemi napadly velké agresivní rostliny z románu Johna Wyndhama Den Triffidů? Dalšího dne se mi dostalo odpovědi. V první řadě žádného Triffida vůbec nepotkám. Pak vezmu partu oslepených lidí a vyrazím s nimi na adrenalinovou cestu lesem, kde s nimi budu tu vesele vrážet do věcí, tu se válet v bahně na zemi, tu něco podpalovat. Sen každého dobrodruha! Den byl tentokráte ve znamení země České a po dopolední akci k nám zavítala politika. Politické strany, volební programy, zákulisní intriky, volební spoty a volby samotné, vše, co si člověk může jen představit. Někteří se do této aktivity zabrali natolik, že upřímně doufám, že budou politiku dělat i reálně. A také že někteří se od ní budou držet co nejdál, protože byli až nebezpečně přesvědčiví.
Další den a nás čekala cesta za východní kulturou. A východní země jsou podle všeho dost záludným místem pro život, neboť náš první úkol byl přečkat několik hodin v protiatomovém krytu, činit složitá rozhodnutí a nakonec z bunkru předčasně vyjít a umřít. Ano, přesně takhle drsná je Asie. Nejezděte tam. Lekce udělena.
Prokousáváme se dnem a najednou to přijde. Obrovský stůl a na něm hromada součástek ze stavebnic. Může vám být kolik chce, ale ani přibývající léta z vás nevysají toho malého kluka, co chtěl v mládí postavit ze stavebnice fungující model města a bydlet v něm. Postavit ze stavebnice bojového robota? Netřeba říkati dvakrát! Bylo krásné sledovat, jak kostičku po kostičce vzrůstá náš maličkatý Asimo, který to zaručeně natře všemu a všem. A k čemu takový robot? No přeci na robotí války! Aneb několik hodin posilování na čerstvém vzduchu a taktizování za běhu. Nic pro bábovky!
Hra skončila, tělo zmožené a unavené. Když jsem nabíral hůlkami nudle, honily se mi hlavou hlavně otázky jako „čím nás dorazí?“. Tipoval jsem hromadné harakiri. Byla by to stylová tečka za orientálním dnem. Ale kdepak. Chatou zavoněla omamná vůně purpury. A přišla doba uvolnění, relaxace a dobré zábavy nad šálkem dobrého čaje v improvizované čajovně. Možná to bylo tou purpurou, možná tím čajem, ale v takový moment člověk chce, aby se čas zastavil. Báječný den, báječná tečka.
Poslední den a přemisťujeme se tematicky přímo do Jižní Ameriky. A co je Jižní Amerika, než jeden velký fotbalový tým? Fotbalové utkání s týmem složeným z gayů je výborné pozorovati, neboť, a nemá cenu si namlouvat něco jiného, my hrajeme fotbal tak trochu jako když pyrotechnici likvidují bombu. Úplně všichni koukají na ten míč a čekají, že každou chvíli vybuchne a utrhne jim nohu. Je poslední den, jsme v Jižní Americe, takže jak oslavit tento pozoruhodný výlet? Přeci švédským stolem! A také tancem. Ale hlavně tím švédským stolem! Tanec na plážové party byla veselá a milá tečka, kterou bylo těžké opouštět směrem k posteli. Neboť ta symbolizovala pomyslný konec celého dobrodružství.
Šestý den prázdninovky, balení, odjezd a jedno velké loučení se se vším, čím nám ono krásné místo a všichni přítomní lidé ten krátký čas byli. A nebylo to snadné loučení, protože na tak bezva partu si člověk zvykne velice rychle a velice snadno. A člověk by musel být velký cynik, aby si tohle vše nepřiznal. Ale melancholie není na místě, není důležité, co skončilo, ale co to v člověku nastartovalo. GaTe je o poznávání, o poznání sebe sama, poznání nových nevšedních zážitků, poznání nových lidí, se kterými ho něco spojuje. A tohle poznání je mnohem důležitější, než ta nostalgická slza.
Michal
