Pro mnohé z přihlášených účastníků letní prázdninové akce pořádané organizací GaTe je dnešní den pomyslným dnem „D“. Někteří podobnou akci navštíví poprvé, další už vědí, co je zhruba ve Žďárských vrších čeká. Zcela jistě je to náročná akce pro organizátory, kteří podobnou akci ještě nezajišťovali.
Prázdninovka, jak se tento název mezi zúčastněnými vžil do povědomí, bude trvat šest dní téměř mimo civilizaci strávených na chatě v obci Blatiny poblíž Žďáru nad Sázavou. V následujících řádcích, které mi s velkou důvěrou organizátorů byly svěřeny, budu ze začátku popisovat cestu pražské větve a následně pak celé výpravy, která nese název „Porta Coeli“ neboli česky nebeská brána. Celý pobyt se zakládá na legendě, že právě na Vysočině byla objevena další z mnoha pyramid. Ti, kteří sledují sdělovací prostředky, vědí, že na toto téma skutečně vyšel článek. Nebeskou bránou tedy procestujeme celý svět od západu na východ, poznáme odlišné kultury a zvyky a podíváme se i do krajů, kam obyčejný smrtelník těžko zavítá. Letmým ohlédnutím vás v tomto článku bude provázet Broněk.
23. srpna 2011 – den první
Pražský den začal na hlavním nádraží, kde jsme se měli sejít už v 9:30. Někteří nedočkavci dorazili o hodinu dříve, zbylí jedinci si se setkáním nelámali hlavu a dorazili před odjezdem, který byl naplánován na dvě minuty po desáté hodině. Omluvil se jen jeden z účastníků. Na poslední chvíli se ještě sháněl opalovací krém, repelent a snad i něco k jídlu. S Tomášem Tichavou jsem poté koupil jízdenku pro 13 osob do Žďáru nad Sázavou, kam jsme měli dorazit zhruba o půl jedné.
V cílové stanici měl každý z nás možnost poznat brněnský oddíl 13 lidí včetně fotografa Baziho, který po celou dobu monitoroval dění a průběh celé akce. Na tomto místě bych mu tedy chtěl poděkovat jako prvnímu za vynikající práci s obrazovým materiálem. Přesně ve 13 hodin se do autobusu „nasáčkovala“ výprava 26 gayů, ze kterých řidič neměl evidentně příliš radost, nejspíše z důvodu, že jsme zdrželi jeho spoj asi o 15 minut. Na konečném místě setkání v obci Cikháj nás přišla uvítat delegace osmi organizátorů, jmenovitě Martin, Zdeněk, Marek, Tomáš C., Jimmy, Gandalf, Tomáš K. a Olda. Vyvedli celou skupinu do lesa, nám bylo nakázáno, abychom si s sebou vzali oblečení do lesa včetně vhodné obuvi. A tady už někteří narazili na špatnou informovanost ze stran organizátorů. Téměř všichni předpokládali, že nejdříve proběhne ubytovací procedura a poté se rozeběhneme do okolí. Nebylo výjimkou, že někteří při lovení svých bot na samotném dně krosny nadávali. Třeba já jsem byl nucen přeskládat celý batoh. Zmíním i přibalenou svítilnu, která se nám prý bude hodit. Bylo totiž krátce po poledni a v účastnících to vyvolalo údiv.
Na kraji lesa proběhla první akce, která měla za úkol představit si všechny členy výpravy. Nových jmen bylo vskutku mnoho, ale měli jsme šest dní na to, abychom si každého dobře zapamatovali. Vtipná situace ovšem nastala hned na začátku. Jimmy nechal kolovat roli toaletního papíru s poznámkou, že chata je od civilizace dost daleko a každý si má uzmout papír na 3 dny. Když se mu vrátila do ruky jen tvrdá rolička, na jeho pokyn jsme o sobě měli říct tolik vět, kolik si kdo odtrhnul útržků. Většina z nás byla v rozpacích, ale tento první úkol jsme zvládli výborně. Na závěr seznamky nám byli představeni sami organizátoři, včetně vzácného a sympatického hosta Martina, který k nám přijel ze Slovenska.
A nyní mohla začít ta pravá akce dne, ke své náročnosti a délce si dovolím poznamenat, že se jednalo o zlatý hřeb večera, byť bylo 14:00. Organizátoři rozdali dvěma skupinám mapu a měli jsme se dostupnými prostředky kromě moderních technologií dostat k prvnímu cílovému bodu. Zde ale opět trochu přestřelili, protože ne každý pěstuje zábavu zvanou „geocashing“ a bez lidí, kteří se hledáním záchytných bodů zabývají, bychom byli v pasti. Cílem naší skupiny byl samotný pramen řeky Svratky, kde jsme si mimo jiné prohlédli pomník označující chráněnou krajinnou oblast, za kterou toto místo označil bývalý prezident Ludvík Svoboda. Pomocí vysílaček jsme se po nalezení prvního bodu trasy spojili s druhou skupinou, která během toho vysedávala na posedu kdesi v polích, a sešli jsme se na udaném místě. K prameni Svratky jsme se podívali ještě jednou, aby si i ostatní geocasheři zapsali svou návštěvu, a označená cesta nás dovedla k mnichovi a rychlému občerstvení ovocem a tatrankou.
Po desetiminutové pauze se osm trojic vydalo po fáborkami značených cestách do dalšího cíle. Cesta to však byla náročná především na koordinaci pohybu celé trojice. Byli jsme totiž svázání provazy do řetězu s tím, že článek byl pojištěn „pečetí“ z toaletního papíru. Pokud se pečeť přetrhla, musela se skupina vrátit zpět k mnichovi a ten jim uvázal novou pečeť. Cestou jsme potkali asi 4 vracející se trojice, takže jsme do cíle došli jako druzí.
Další úkol však v hladovějících a zpocených účastnících vyvolal trochu nejistoty. Prý jsme vyrušili stráže ze spánku a dokonce jsme šlápli na minu, takže si každý musel vylosovat papírek s postižením. Mohli jsme si vybrat mezi amputací jedné z končetin, slepotou a němotou. Cesta však stále nebrala konec. Během chůze k dalšímu bodu na trase do chaty se vyskytlo další nebezpečí, opět v podobě miny. Následovalo další losování. Naštěstí již nikdo bez jedné nohy nepřišel o tu druhou, zato tady však byly osoby téměř bez rukou. Já přišel o levou nohu. Ti šťastnější byli slepí a němí. Dalších 400 metrů (alespoň podle organizátorů) bylo pro některé vyloženým utrpením. Levé nebo pravé nohy, které musely nést celou váhu těla účastníků, začaly bolet čím dál více a nespravila to ani vhodná obuv. Pro jistotu nám jednu botu z páru sebrali, abychom nepodváděli. Po čtyřech stech metrech nás však vedoucí akce vyzvali k dalšímu losování. Že by zase nějaká mina? Jak jsme ke svému dalšímu postižení přišli, se už nikdo neptal. Slepí a němí přišli v nejlepším připadě o ruku. Někteří beznozí si bez průvodce sami neporadili, takže pokud někdo takový přišel ještě o zrak, asi by spáchal sebevraždu, která by byla vysvobozením. Kromě ztráty levé nohy a levé ruky jsem oněměl. Nemohl jsem tak nadávat na to, jak mě ta hra vysiluje. A myslím, že jsem nebyl sám. Se stejným problémem se mi svěřilo dalších pět lidí. Po chvíli fyzického živoření organizátoři vyhlásili konec. Úleva účastníků byla dlouhá a hlasitá. Konec akce, nikoli konec všech aktivit pro tento den.
Složitým způsobem těžko pochopitelného algoritmu a souhrou náhod jsme se rozdělili do čtyř skupin po šesti lidech. Aby to nebylo tak jednoduché, rozložili jsme se ještě na polovinu. Znovu každá obdržela mapu s vyznačenými body a hra představovala orientační běh v lese. Naštěstí jsem byl ve skupině s Martinem B., který podobný sport dělá profesionálně. Ale i mistr Tesař se jednou utne, a tak jsme si k záchytnému bodu trochu zašli a prodloužili si procházku asi o 10 minut. Ale neměli jsme mu to za zlé. Městští kluci rozvalení u počítače potřebují přece trochu pohybu, aby se jim nezkrátily žíly. Během hledání onoho místa nás potkala protější skupina, takže začala týmová práce. Začalo se stmívat a všichni v tento čas začali pochybovat, že se do chaty dostaneme ještě týž den. Ke slovu se přihlásily svítilny, které na některých místech našly své využití. Po chvíli pročesávání hustého lesa našel Martin zprvu těžce přístupný bod a donesl mapy s dalšími instrukcemi. Naše týmy se rozdělily a pokračovali jsme každý svou cestou. Minula 21. hodina a s nalezením posledního bodu na mapě a papíru s nicneříkajícím nápisem „MÁTE TO!“ jsme se vydali k cíli, kde nás čekala většina kluků. Po nás přišly ještě asi dvě trojice. Bloumání lesem bylo pro tento den ukončeno a Martin rodu slovenského nás odvedl na chatu.
Tím ovšem den ještě neskončil. Všichni vedoucí si pro nás nachystali po malé svačince vynikající scénku, která byla jako vyšitá z dokumentárního filmu o lovci tropických motýlů v deštném pralese. Musím prozradit, že Martin jako vášnivý biolog vypadal dokonale. O třech namaskovaných (na černo nalíčených (po celém těle)) organizátorech ani nemluvě. Ale protože šlo o kanibaly, našeho sympatického vědátora už jsme živého neviděli. Byl nám servírován na velkém podnose přikrášlený ovocem a posypaný čokoládou. Za dnešním dobrodružstvím to byla velmi sladká tečka. Zvláště pro ty, co jsou stejně závislí na jednoduchých cukrech jako já. Ovšem zábava pokračovala i poté. Někteří zjevně necítili po náročném dni únavu, a tak se v rámci nočního kina hlasovalo, který film si zbylí v noční dobu vysoce aktivní účastníci promítnou.
