Dnešní budíček byl stanoven na dobu před osmou hodinou. Část, která si zachovává určitý životní standard, si trochu přivstala a navštívila koupelnu. Ovšem nebyla to koupelna ledajaká.
Při stisknutí tlačítka se sprcha uvedla do provozu tím způsobem, že začala téct studená voda, a to ještě s malým průtokem. Ale jak říká známé úsloví, nemusí pršet, stačí, když kape. Během regulace kolečkem se teplota měnila jen pozvolna, takže člověk téměř nikdy netušil, která barva skrývá správnou teplotu vody. Naštěstí nám počasí přálo, takže jsme se rychle ohřáli venku na slunci. Organizátoři se však měli v plánu k vodě vrátit.
Během snídaňového švédského stolu, který představoval kukuřičné lupínky s mlékem, a chléb s marmeládou představili vedoucí hru, která se táhla celý pobyt na Vysočině. Šlo o vysoce progresivní a utajenou hru „Válka růží“, kdy mezi sebou bojovaly rody Lancasterů a Yorků. Nebyl čas lámat si hlavu, kdo byl kdo. Rozkaz zněl jasně: zneškodnit muže s koženou brašnou. Replika z filmu „Pelíšky“ Jana Hřebejka tak trochu prozrazuje účel hry. O identitě ostatních neměl člověk ani tušení. Instrukce byly stanoveny tak, aby ti, kteří již k nějakému rodu patří, naverbovali k sobě další lidi. Smělo se dokonce zneškodnit svého nepřítele. Ovšem v tom byl ten háček. Díky maximálnímu utajení mohl například York zcela neúmyslně popravit osobu ze svých řad. Rozuzlení a další úkoly přibývaly v následující dny.
Po snídani nás mnich vyzval ke krátké meditaci na trávě a zároveň jsme prošli portálem do zemí západního světa. Jelikož jsme jako Češi na pomezí východu a západu, tak nějak máme každý potuchy o tom, jak to na divokém západě chodí. Je třeba však k portálu poznamenat, že váhy, do kterých se házely kuličky, jež vyvolení dostávali za odměnu nebo dobrý skutek, musely být vyrovnány. Teprve pak bylo možné bránou vstoupit do jiného světa.
Nadešla chvíle na první dnešní hru. Hokej, který měl však k tomu pravému daleko jako dlaždič ke slušnému chování, se odehrával na vodě a puk nahradil kulatý nesmysl, ve fotbale zvaný balon. Všichni účastníci zájezdu se jako odpad roztřídili do čtyř družstev po šesti osobách. Každé družstvo dostalo dvě pramice obsazené po třech, přičemž jedna pramice hlídala „branku“ a druhá útočila. Strategii a manévry si určila každá trojice. Obvykle dva veslovali a jeden odpaloval. Ti zručnější veslovali sami a na přídi a zádi stál střelec s tím, že si „hokejku“ půjčovali. Na tomto místě bych chtěl jako druhému poděkovat Tomáši Tichavovi za jeho dokonalou koordinaci při veslování. Po prvním poločase se obě družstva prostřídala a mohlo se hrát dál. Několikrát se stalo, že při lítém boji hráči spadli do vody, ale v tomto počasí jakýkoliv styk s vodou přinášel jen osvěžení. Rozhodčím se stal Mareček a Olda s Tomášem střídavě veslovali jeho velitelskou loď. Ani on však nepřišel o vodní radovánky zkrátka. Při dalším utkání byla dvě družstva volná a toho času flákající se hráči bojkotovali zápas zneškodněním rozhodčího. Podporu během zápasu nám utvořila skupina mažoretek, v čele se slečnou Tomem, v pozadí pak brat Martin a Oto. O slečně však nemá smysl se nijak vyjadřovat, fotografie mluví za vše. Družstvo, které v semifinále prohrálo, samozřejmě do hlavní hry nepostoupilo. Ale protože šlo vážně o vyrovnané zápasy, muselo se losovat, který z týmů bude opět hrát jako první. Myslím, že není potřeba celý průběh hry popisovat, každý si jistě pamatuje, že jsme si vody užili do sytosti a zhruba okolo 13. hodiny jsme se vrátili na chatu s výsledkem výhry druhého týmu.
Západní svět si žádá západní stravu. Z naší malé jídelny se pro příští okamžiky stal Burger King s velice zvláštní obsluhou. I když se vás zřízenec zeptal, co si dáte, pokaždé vám byl donesen hamburger s porcí hranolků. Nabídka sice byla pestrá, ale pravděpodobně nás předběhl jiný zájezd, jelikož většina položek z menu byla nekompromisně vyškrtána. Někteří se tak vrátili do toho stereotypu, který ve velkoměstě s železnou pravidelností udržuje. Ovšem narozdíl od těch běžných fastfoodů byl tento mnohem lepší. Nejen díky své sympatické obsluze, ale především šetrnějšímu zacházení s jídlem. Měl jsem možnost na chvíli nahlédnout do kuchyně a vidět celý proces výroby. Následovala pauza, kterou někteří vyplnili spánkem najezeného člověka, opalováním se venku a různými hrami, jsme měli na stupnici psychometru a fyziometru vyjádřit, jak se cítíme po tělesné a duševní stránce. Během celého pobytu ve Žďárských vrších jsme se na této škále mohli posouvat, jak se kdo cítil.
Po příjemném obědě přišla další etapa, bez které se svět ekonomiky, zvláště té západní, neobejde. Šlo o burzu s cennými papíry, která však měla svůj skrytý smysl, jež bude vylíčen v průběhu dění. Shromáždili jsme se v předsíni před jídelnou, ta se mezitím transformovala na obchodní sál připomínající známou americkou Wall street. Makléř si nejdříve zval různé lidi po jménech, ale zbylých dvanáct nahnal do sálu všechny najednou. Tísnili jsme se na třech lavičkách u prázdného stolu a tehdy ještě nikomu nedocházelo, proč u dvou spojených stolů s ubrusem sedí jen pět lidí na svých židlích. Pravidla byla zpočátku jednoznačná. V rozdaných obálkách dostal každý několik barevných papírků, které představovaly akcie různých firem o určité hodnotě. Nebylo nikomu známo, kolik jich kdo měl. Účelem bylo na těchto akciích zbohatnout a navýšit svůj zisk. Ovšem během obchodu se obchodní partneři při podání ruky nesměli pustit a obchod se za každou cenu musel uskutečnit, i kdyby to měla být jen výměna stejných akcií. Na vše dohlížel burzovní makléř a policista Tomáš K., který zastával zvláštní úlohu. Do dneška si na toho nekompromisního despotického fízla vzpomínám. Obchodování v každém kole trvalo pět minut, celkem bylo naplánováno dvanáct kol a po skončení musel každý nahlásit, kolik si vydělal během toho krátkého směňování. Policista pak dohlížel na pořádek a dodržování stanovených pravidel. Několikrát mě po velmi nízkém výsledku napadlo, že bych záměrně uvedl vyšší výsledek, ale když po třetím kole začal kontrolovat obálky, rychle jsem od nápadu upustil. Už tehdy nám dvanácti u prázdného stolu bylo podezřelé, že zbylé dvě tabule se hemží obsluhou s jídlem a pitím. Ale pořád jsme dávali větší důraz na výdělek a vymýšleli taktiku. To vše se muselo dít za absolutního ticha, protože despotický dohlížitel nás pak několikrát napomenul za velký hluk. Během pauzy mezi koly se pár hráčů prohodilo. Po třetím kole, kdy jsem musel nutně zvednout telefon, mi výdělek nebyl přiznán a začal jsem mít stejně jako ostatní pochyby o regulích burzy. Nikdo totiž v pravidlech nezaslech, že by se nemohlo odejít ani třeba na záchod. V tuto chvíli došlo na první incident, když komunistický zelenáč vylil hrnek s vodou na hlavu jednomu z třetího stolu. Ten pak stůl opustil. V přestávce jsme si pak mohli vytvořit vlastní pravidlo nebo zrušit některé ze stávajících. Zrušení zeleného nervního estébáka mezi námi u třetího stolu neprošlo, a tak se nám podařilo se dohodnout na zrušení pravidla, že se obchod nutně musí uskutečnit. S tím ovšem musely souhlasit ostatní sloty, což se naštěstí podařilo. Makléř i fízl změnu akceptovali a pokračovalo se čtvrtým kolem. V tuto chvíli nás za špatné chování, které kromě fízla nikdo nezaznamenal, musel opustit jeden z našich řad u třetího stolu a dostal pětiminutové vyloučení z burzy. Však ještě než odešel, pokoušeli jsme se dohodnout na nějakém občerstvení. Po dlouhém přemlouvání dostalo jedenáct lidí u třetího stolu jediný šálek se studenou vodou. Jenže během dalšího vyostřeného konfliktu s policistou mu hrnek s vodou vylil na oplátku do obličeje s poznámkou „že by se měl taky zchladit“ a okamžitě opustil místnost. Naše řady řídly čím dál více a poprvé jsem rozšířil nápad o hromadné vzpouře mezi ostatní u třetího stolu. Zeleného komunisty, který členy našeho stolu několikrát bezdůvodně udeřil, se prostě musíme zbavit. Po pátém kole musela být burza pro závažný incident ukončena. Patrik totiž jako jediný sebral odvahu a vrátil fízlovi úder obuškem. Situace se okamžitě vyostřila do závratných rovin, protože jsem netušil, že to bude probíhat až tak vážně. Peroucí se dvojice skončila mimo místnost a Patrik se na burzu už nevrátil. Udýchaný zelenáč pak hru ukončil a po krátké pauze jsme se vrátili k diskuzi o této hře.
O přestávce jsem slyšel mnoho názorů na tuto hru, především na postavu zeleného policisty. Někteří namítali, že jeho reakce a zvláště pak četné používání obušku by mohl brát s rezervou a údery jen naznačovat. Jenže když se proti němu vzepřelo pár lidí, poznali jsme, že tady přestává legrace. A právě o to šlo v následující diskuzi. Tomáš sám se přiznal, že se téhle úlohy bál vůbec nejvíc (i když jak známo se záporné role hrají nejlépe), měl obavy, že někomu vážně ublíží. Jak jsem už poznamenal, hra měla svoje skryté téma. Osoby ke všem třem stolům totiž nebyly vybrány zcela náhodně. Celý systém tak představoval dřívější totalitní režim, kde existovala vyšší, střední a nižší třída. Vyšší třídu představovalo pět osob u dvojstolu s ubrusem, na který se každou chvíli donášelo občerstvení. Naopak tu nižší prezentovalo nás dvanáct osob, ti, kteří se mačkali na třech lavicích, ti, kterým byl donesen doušek vody. A ten maník v zeleném hávu? To byl prostý řadový občan s výjimkou. Ten představoval zákon a měl obušek. Takhle lidově řečeno vypadala totalita v tehdejším Československu. Organizátoři vyhrocené situace očekávali. Ale nikdo z nich netušil, že se alespoň malý náznak vzpoury objeví takhle brzy, zhruba hodinu a půl po začátku hry. Pokud by se k Patrikovi přidali i ostatní, šlo by v podstatě o malou rekonstrukci svržení totalitního režimu, které se stalo dne 17. listopadu 1989, tedy v době, kdy někteří z účastníků zájezdu ještě ani nebyli na světě. Tato akce tedy měla popisovat útrapy a bolesti dnes již historické doby. Nikdo z vyšší třídy se nezaobíral tou nižší nebo střední vrstvou, hrabali si na svém písečku a snažil se, aby se žádný z těchto řad nedostal níže. Střední třída měla stejné ambice, a sice zůstat na své pozici a nedostat se níže. Ale občas se vždy našel někdo, kdo mířil výše. Nižší vrstva, chudina, socani, jak chcete, ta záviděla bohatým a toužila se dostat na jejich místo. Ovšem tehdejší režim jim zabraňoval se na vyšší pozici vůbec dostat. Proto všichni byli naštvaní nikoli na ty bohatší, ale na ty, co jim bránili v úspěchu. Chtělo to pak hodně píle a odvahy, aby se vyšplhali alespoň o stupínek výš. Ale nebylo to nic platné. Všude platí, že jednotlivec nezmůže vůbec nic. Proto se do ulic centra Prahy vydalo tisíce lidí, kterým tento režim vadil, a společně porazili odpor veřejné bezpečnosti. Odpor těch, kteří tehdy tak neblaze zmasakrovali několik stovek studentů. Každá hra má svůj konec, a proto si Tomáš oddechl, že se té těžké úlohy zbavil a vrátil se zpět. Jako výprava do historie byla tato akce velmi poučná. A alespoň mně, který má o dřívější době matné představy jen z vyprávění, to pomohlo situaci lépe pochopit.
A na západě jsme zůstali celé pozdní odpoledne. Organizátoři totiž navázali na polední jídlo, kdy se v Burger Kingu podávaly hamburgery a hranolky s šumivým cukernatým nápojem. Jistě si každý dovede představit, jak vypadá konkurenční boj mezi těmito fastfoody. Jako první musí daná firma zaujmout reklamou. Proto byl náš první úkol v této hře vymyslet originální poutač, který by zákazníky přilákal. Vznikly dva týmy jménem dvou našich největších řetězců restaurací s rychlým občerstvením, tedy KFC a McDonald’s. Skupiny byly navíc rozděleny po čtyřech lidech. Olda jakožto nezávislý porotce měl podle specifických prvků do podrobna rozebrat každou reklamu a vítězem se stala ta, která ho upoutala, neboli ze které reklamy si toho zapamatoval nejvíc. Tady vyhrál McDonald’s. Každá firma si také musí vybrat vhodné místo, kam reklamu umístí. V našich podmínkách jsme neměli možnost na výběr, a tak se našimi billboardy nebo bigboardy stala dřevěná vrata naší chaty. Aby byl plakát dobře vidět, bylo potřeba ho připíchnout co nejvýše. Zde naopak vyhrálo KFC, kterým se podařilo reklamu přidělat na okraj střechy. Následně zde byl ryze sportovní díl celé akce, a sice nošení kamenů na místo určení. Organizátoři nám tuto část hry přetlumočili jako navážení surovin do pobočky restaurace. My jsme to však viděli jinak. Za lehce deštivého počasí, kdy jsme museli doběhnout asi 50 metrů k hromadě a poté přinést kámen na hřbetu dlaně, se nám jako týmu McDonald’s příliš nedařilo a spousta kamení i osob skončila po uklouznutí na zemi. Aby nošení nebylo tak bezúčelné, úkolem bylo z donesených kamenů vytvořit čtverec o straně 15 kamenů. To se i tentokrát povedlo oddílu KFC. Fyzická námaha rostla čím dál více a před námi byla další část konkurenčního boje. Praxe nám jasně říká, že se firmy o své zákazníky perou a přetahují si je mezi sebou jakýmkoliv způsobem. V této části však tomu bylo bohužel doslova a na přilehlém plácku jsme utvořili z našich družstev další poloviny. Jedna polovina představovala zákazníky, druhá management, který měl své zákazníky lovit. V pozdní odpoledne nastal čas večeře. Ovšem ne tak, jak si ho každý z nás představoval. Před námi byla další etapa souboje KFC versus McDonald’s. Šlo o jedinečný štafetový běh. Vypadalo to celkem složitě, ale při akci samotné smysl hry všichni pochopili. Stejně jako se sendvič musí přes řetězec malých úloh dostat k zákazníkovi, musí se i náš obložený toust dostat do našich úst. Pokud si dobře pamatuju, postup byl následující: vzít tácek, na něj první toust, pak salát, sýr, kečup, plátek šunky, druhý toust, kelímek, nápoj, který musel mít přesně 0,3 l (především na to dohlížela odborná komise), brčko – a to vše musel člověk na posledním stanovišti opět za asistence poroty zkonzumovat a doslova si pak „otevřít hubu na organizátora“. Ale bez toho závěrečného kroku by celý štafetový běh neměl takové grády. Zvláště Tomáš K. se osvědčil jako vynikající komentátor sportovních přenosů a někdy svými projevy rozesmíval soutěžící, kteří už tak měli problém celý sendvič narychlo spořádat. Tak trochu jsem si připadal jako Vladimír Menšík v archivním snímku „Bohouš“, ve kterém musí svým apetitem překonat obrovského bernardýna. Ale tady se závodilo spíše v rychlosti, což některým, především pak bohužel mě, příliš neprospívalo. Navíc mi v jednom kroku někdo upustil celé jídlo na zem, takže ve výsledku mi ani moc s tou zvláštní příchutí nechutnalo. Našli se ale tací, kteří se skutečně rychlým občerstvením potíže neměli. Zvláště musím vypíchnout nadlidský výkon Honzy Tušky, ten celý sendvič do sebe natlačil na pouhá tři sousta, při takovém vyhladovění by nejspíše snědl i tácek s kelímkem a brčkem. Právě zde se kolikrát přepisovala historie celého závodu, někdy vedlo družstvo KFC, jindy se štěstí obrátilo k McDonald’s. Vše dokazuje video s jedním kolem, kde KFC momentálně prohrává o 4 stanoviště. Bohužel však náskok dohnali a tuhle bitvu opět vyhrálo kuře z Kentucky. Zdaleka však nebylo dobojováno. Poslední etapou bylo přesvědčit zákazníky, že právě to jejich jídlo je tím nejlepším, co mohla matička Země lidstvu dát. KFC propagovali Jirka Ammer s Lukášem Hadamčíkem a za McDonald’s agitovali Ondra Slavík a Kuba Adámek. Seděly proti sobě tak dvě vynikající dvojice, které vždy měly co říct. Cílem upoutávky bylo mluvit do publika nepřetržitě s maximální délkou pauzy 1,5 sekundy. To se oběma dvojicím povedlo a tohle kolo vyhrály napůl oba týmy. V porovnání s předchozími závody však bodově mělo navrch kentucké kuře. Nezbývalo tedy než pogratulovat vítězi a vzdát čest poraženým.
Západní svět má i své stinné stránky. Jisté procento populace v těchto vyspělých zemích tvoří i bezdomovci, kteří se shromažďují v azylových domech a různých humanitárních centrech. Abychom tedy o jídlo nepřišli zkrátka, byl nám v takovém improvizovaném centru nabídnut bramborový guláš s chlebem. Podmínkou však bylo převléknout se do ohavných hader, kterými bychom odpuzovali okolí nebo by jinak působili nevábným dojmem. Řádové sestry z kostela sv. Michala se nás vzorně ujaly a dokonce ukázaly i jedno vystoupení ze svého repertoáru. Vedlejším produktem byl ale hluk, na který nás spolunájemníci chaty dostatečně upozornili. Okamžitě jsme nabyli pocitu, že jsme jako živý skanzen všemožných existencí kdesi v muzeu. Nedobrovolně jsme tak tento gulášový dýchánek museli rozpustit.
I když se podle popisu celého dne zdá, že toho všeho bylo moc, den pro nás ještě neskončil. Navečer si totiž organizátoři pro nás připravili působivý příběh Helen Kellerové. Životopis, podaný její celoživotní učitelkou, vychovatelkou a blízkou přítelkyní Anne Mansfield Sullivanovou, popisuje tuto výjimečnou ženu jako hluchoslepou spisovatelku, která jako první s tímto kombinovaným postižením dokončila studium na Harvardu a získala tak doktorský titul. Se zákeřnou chorobou, která ji připravila o ty nejdůležitější lidské smysly, však se však dokázala vypořádat. Anne ji naučila mluvit, číst a psát a během studií na univerzitě napsala svou nejslavnější knihu „Povídka mého života“. Další neméně slavné tituly byly napsány také v Braillově písmu. Ovládala specifickou metodu dorozumívání zvanou „tadoma“, která spočívá ve čtení lidem ze rtů doteky konečky prstů a rozeznávání vibrací jejich úst. Díky neúnavnému boji se tak dožila velmi vysokého věku, zemřela v nedožitých 88 letech v Connecticutu. Během její cesty životem jsme také oslepli, ovšem jen na pár hodin, a vyzkoušeli si tak pocity nevidomé osoby. Za úžasné Martinovy hry na kytaru jsme byli odvedeni do naší společné ložnice a poznávali okolní svět hmatem a sluchem. Nechybělo ani modelování z plastelíny, orientace v blízkém okolí, poznávání lidí kolem nás a závěrečný tanec. Těžko říct, jak bychom se zachovali, pokud bychom přišli o zrak, sluch nebo obojí dohromady, právě jako Helen. Můžu to potvrdit i já, bez brýlí se cítím víc ohrožen, protože nedokážu poznat viditelnou změnu stavu fyzického předmětu. Ostatně se jednalo o velmi příjemnou zážitkovou akci.
