Jmenuji se Tony, je mi 17, byl jsem obyčejný kluk chodicí na základní školu. Bavící se s kamarády atd…
S jedním rozdílem. Jsem Gay. Jenže to nemůžu nikomu říci. Všude kolem mě takové ty řeči „Buzerante“, „teplouši“ atd. Nevím, jak je to napadlo, ale prostě na to protější třída přišla. Možná byl důvod ten, že jsem se dobře oblékal, voněl se po těláku, ale mě to přišlo normální, prostě jsem dbal o estetiku :). Kolem 15. roku začala puberta pořádně vystrkovat růžky a tak mě čím dál víc a víc přitahovali kluci… Tak jsem začal pořádně přemýšlet, zda to je normální v tom věku, nebo jestli jsem na kluky. Když jsem došel k tomu, že jsem gay tak jsem z toho byl kapku kaput i když jsem to čekal.
Rodiče byli rozvedení a já byl u otce, ale zrovna v tu dobu jsme se hádali, a i kdyby ne, tak kdybych mu to řekl tak by mě vyhodil, takže říci mu to nepřicházelo v úvahu a mamce jsem se to bál říci, i když by reagovala pozitivně, tak jsem to v sobě dusil. Rok utekl jako voda a mě je 16 let a je to čím dál horší jak s mým tajemstvím, tak s mým otcem, ale byl jsem silný a tak jsem to pořád držel v sobě, ale bolelo to čím dál víc a je tu střední škola! Ale to už to fakt nevydržím a řeknu to mému kamarádovi, kterému je 22. Asi ho to kapku zarazilo, ale řekl, že jsem člověk a ať se za to nestydím. Byl jsem rád, ale pořád to nebylo ono, nevím, jak bych to nazval, ale potřeboval jsem někoho mě bližšího. Tak mě to dále trápilo a kámoška, se kterou chodím na střední, si všimla, že jsem nějak zamlklý, což pro mě není normální, a tak začal křížový výslech. Po několika hodinách to ze mě dostala. Zeptala se, jestli nelžu a já sklíčeně řekl, že ne. Ona se usmála a radostně řekla “ No co mě se líbí kluci, tobě taky, tak co řešit!?“ byla z toho nadšená a říkala že jsem první koho takového zná, a že je to super :D.
Byla z toho unešená a mně se tím velice ulevilo, ale pořád to nebylo ono. Jednou o víkendu u mě byl kámoš, já jsem šel na WC a on zatím něco hledal na netu a našel u mě v záložkách pár odkazu na stránky s gay tématikou, a když jsem přišel, tak na mě koukal jako já nevím na co. Zeptal se mě – a co jsem mu na to měl říci jiného nežli pravdu, a tak jsem se mu přiznal. On chvilku nic a pak mi řekl, že jsem divnej, a že bych se měl jít léčit a odešel. Já jsem byl úplně v háji, začal jsem brečet. Po několika minutách co jsem se uklidnil, jsem se šel odreagovat za kamarády na skype a ti ze mě vytáhli, co se stalo a proč. Řekl jsem jim to, jelikož jsem byl kapku mimo. Chvilku bylo ticho a pak mi řekli, že je ten kamarád vůl a ať si z toho nic nedělám. Řekli mi asi něco jako tohle: „Jsi úplně normální kluk, jedinej kdo není normální je tvůj kámoš.“. Uklidnili mě a od té doby kamarádství s nimi bylo dokonce i lepší. A tak měsíce běžely a mi je skoro 17 a přede mnou je ještě nejhorší věc a to je říci to mojí mamce. Jednou v pátek jsme spolu šli k doktorce a já jí řekl, že jí potřebuji něco povědět. Tak jsme šli k ní a já jsem jí řekl, že nevím, jak bych jí to pověděl, ale že je to něco o mě a kdyby to věděl otec tak by mě vyhodil. Mámě to hnedka došlo a zeptala se, zda jí chci říct, že jsem na kluky? Já jsem byl kapku zaskočený, ale se slzami jsem řekl, že ano. Mamka mě objala a řekla, že si to myslí už od mých 10 let, a že mě má pořád stejně ráda a pokud budu chtít, můžu u ní s přítelem přespat. Já jsem byl dojatý a ze všeho, co se mi honilo hlavou, jsem řekl „Děkuji“. Pak jsme si ještě chvilku povídali, o všem možném. 🙂 Velice jsem se po tom uklidnil a byl i ve vnitřní pohodě.
Pokud se ptáte, zda to řeknu otci, tak to nikdy, pokud na to nepřijde sám, o čemž pochybuji. Tak asi takhle můj příběh končí, ale jak se něco stane, zase napíšu :).
THE END…….
