Děsím se! :o( Děsím se při pomyšlení, jak se vůči mně zachová moje okolí, jak se vůči mně zachovají lidé, kteří mně znají třeba mnoho let a přitom o mě ve skutečnosti skoro nic nevědí? Obavy pochopitelné a oprávněné, obavy jenž netrápily jenom mě, ale určitě i další kluky, kteří vlastně vystoupili před celou republikou, a v podstatě svému okolí prozradili, kdo jsou. Že jsou homosexuálové. Každý z nás si své obavy prožíval jinak a každý byl jinak přijímán.
Můj den D hodina H bylo dnešní pondělí, 28. února 07:30, kdy jsem šel, po sobotním odvysílaném Rande, po týdnu jarních prázdnin do školy, mezi své spolužáky, kteří mě sice znají nějakých pět let, ale pochopitelně o mně zatím nevěděli všechno. Nedělní večer jsem ještě prožíval v klidu, v bezstarostné pohodě. Pondělní ráno už takové nebylo. Probuzení bylo děsivé. Nedalo se nic dělat, oblékl jsem se a šel do školy. Cesta nepříjemná. Mnoho lidí dělalo jako by nic, věděl jsem, že mě zvědavě pozorují. Blíž a blíž škole – víc a víc špatně. Moje nervy si najednou začaly dělat, co je napadlo. Školní chodba. Srdce mi buší až někde za ušima. Ohlédnutí vlevo… nic. Ohlédnutí vpravo… tři kluci, se kterými chodím na tělák. Ohlédli se a tiše se na mě dívali. Jen pozdravili a nic. Najednou se vedle mě ozvalo: „Hele, byl si v Rande?“ … chvíle váhání… „Ano, byl“ „A jakej byl Boura?“, chvilku přemýšlím…. „No, normální, v pohodě.“ Otočil jsem se a odešel. Bylo mi trochu trapně, ale nedal jsem nic znát. Cestou po chodbě do naší třídy jsem se trochu uklidnil, nikdo si mě nevšímal. Na schodech jsem potkal jednoho kluka z 8. ročníku. Jeho pohled naznačoval, kam budou směřovat jeho slova: „Jsi blázen, ale dobrej!“, usmál se a šel dál. Kdyby tušil, jak moc mi zvedl sebevědomí.
Při mém příchodu do třídy byl normální klid. Pár kluků sedělo na lavicích a o něčem se dohadovali. Prošel jsem kolem nich a sedl si normálně na své místo. Chvíli nato se přihnaly do třídy holky. Nic. Přišla ke mně Martina, kamarádka která ode mne předem věděla, co se děje. V zápětí ji vyrušila spolužačka a začala s ní něco domlouvat. Najednou Martina povídá: „Proč mu to neřekneš sama?!“ Byl jsem napjatý, co zní vypadne. „Ehmmmmemmm mnooooo vííííííš… Holky od nás z basketu ti vzkazujou, že ti držej palce a moc ti fanděj…“ Uffff, tak tahle věta byla asi nejpříjemnější za celý den. Začátek vyučování. Zbytek třídy se nahrnul do lavic…
Další hodina. Přišla jedna z nejobávanějších situací: Tělocvik. Hodina, při které jsou spojeny dvě třídy, naše devítka a nižší ročník. Během ní ke mně občas dolétla spíš nějaká hloupá otázka, než urážky, a jediné, co jsem v tu chvíli mohl, bylo všechno jen přehlížet. Během dne se holky se semnou bavily v pohodě, klukům to dělalo problémy a při každé příležitosti měli nějaké narážky. Přestože ty jejich průpovídky nebyly pokaždé zrovna příjemné, nesnažili se mě nijak pohřbít. Pár kluků se mě před ostatními zastalo. Na konci dne už bylo všechno v pohodě a senzace pomalu utichla.
Myslím si, že to nebylo až tak hrozné. Za dnešní den jsem znovu poznal spoustu lidí a dost přesně teď vím, co od koho můžu čekat. Určitě je to zkušenost, která mi stála za těch pár chvil strachu a nervozity. To, že jsem šel do Rande před kameru, to pro mne nebylo nic těžkého, především proto, že nás tam byla větší parta a navzájem jsme se povzbuzovali a dodávali jsme si odvahy. Mnohem těžší pro mne bylo snášet první reakce mých spolužáků ve škole, po odvysílání pořadu. Přesto teď cítím velkou úlevu, že už teď před nimi nemusím nic skrývat. Vím, že teď u svého okolí sice musím počítat s různými hloupými poznámkami, ale budu se teď před nimi cítit mnohem klidněji než dřív, kdy jsem si pořád musel dávat pozor na to, o čem před nimi můžu mluvit a o čem ne. Mám z toho radost.
