Dvanáctý březen léta Páně tohoto přilákal svým počasím na pražský Wenzelplatz spoustu lidí. A ještě víc se jich nahromadilo okolo sochy sv. Václava se svým věrným ořem. Poodstoupíme-li k jeho zadním partiím, budeme mít tu čest vidět známé tváře.
Nesetkáváme se zde však náhodou. Na hodinu patnáctou zde byla opět svolána důležitá schůze návštěvníků stálých i kolemjdoucích, kteří splňovali podmínky účasti, abychom si dnes povyprávěli o tom, jak se zachovat v případě ohrožení vlastního života. Během dalších 20 minut čekání na ostatní účastníky jsme vymýšleli různé kratochvíle. Bohužel k naší smůle si ji vymyslel i plešatý pán, který již 580 dní stepuje před bronzovým symbolem naší státnosti. Opět jsme si tedy poslechli pohádku o tom, jak zlí loupežníci okradli chudého sedláka o pole obživy. A v tu chvíli mě napadlo, že bychom mohli porušit tuto setkávací tradici a pro příště zvolit místo srazu například před schody Národního muzea, které je v podstatě přes ulici.
Zmíněno bylo nádherné počasí, smůla pro lyžaře a milovníky zimních sportů, sezóna pomalu končí a měli jsme oproti obligátní Duhové čajovně možnost přestoupit ze zasněženého svahu na zelenající se park na Vyšehradě nebo „jako v mládí na Petřín“. Menšina čtyř hlasů pro Vyšehrad přehlušila zbytek, který se hlasování vůbec nezúčastnil, a tudíž jsme se v počtu 10 kusů velice zvláštního živočišného druhu „homo sexualis sapiens“ ztratili pod povrchem a vydali se o dvě stanice na jih. Po dlouhé době se mnozí z nás skutečně procházeli v pravém slova smyslu, aniž by někdo někam pospíchal.
Po příchodu do parku jsme využili počínající jarní zeleně a posedali si na trávník, ti méně otrlí se uvelebili na dece pánů organizátorů. Následně jsme si zahráli obligátní seznamovací hru, protože i dnes se našli tací, kteří nemají o ostatních nejmenší tušení. Tentokráte šlo o vyměňování identit, ovšem až na některé svou úlohu zvládli dokonale a vydávali se nejméně za 3 osoby.
Dnešní povídání tedy bylo věnováno sebeobraně a jejím technikám. O rekvizity, více či méně funkční se postarali téměř všichni, protože, dle slov bodyguarda Tomáše můžete násilníka přetáhnout i obyčejným mobilem. Odpůrci moderní techniky si vystačí s klíčemi od bytu. Ovšem skutečné prostředky sebeobrany představil Tomáš. Na vlastní oči tak někteří poprvé viděli zbraň, kterou u sebe nosí policisté i strážníci bezpečnostní služby. Šlo o tonfu, neboli obušek s kolmou rukojetí, která se řadí do kategorií ručních úderných zbraní. Moderní technologie již dovolují opustit tradiční dřevěnou verzi a vyrobit obušek z tvrdého plastu. O jeho použití jsme byli náležitě poučeni. České právo popisuje plynovou střelnou zbraň jako zbraň, u které je funkce odvozena od okamžitého uvolnění energie stlačeného vzduchu nebo jiného plynu. Konkrétní příklad, který jsme taky měli tu čest vidět při přehlídce Tomášova arzenálu, jsem už zapomněl, ale pravděpodobně šlo o plynovku, která používá stlačený oxid uhličitý nebo tzv. „větrovku“, což je prachobyčejný vzduch předem stlačený v nádobě. Následovala krátká přednáška o pořízení vlastní zbraně. Jelikož je svět pro nás někdy nebezpečnější a základy zákona se ve většině případech doslova otřásají ve svých základech, uvažují někteří z nás o vystavení zbrojního průkazu. Možná by se dalo říct, že to zní až moc paranoidně, ale nemylte se. Není těžké se dostat do potyčky s partou špatných lidí a následky můžou být katastrofální. Ovšem její užití by se dalo zvážit v případě krajní nouze, což doufám, nikdy nebude. A jak jsem měl čest naši dnešní skupinu poznat, sešli se mezi námi samí pacifisté. Nuže, k vyřízení zbrojního pasu stačí dva formuláře, které lze získat na oddělení místní policie, kde se takové záležitosti projednávají, a spoustu peněz, jelikož je nutné zaplatit si jak samotnou zbraň, tak i zkoušky a odborný výcvik. Přiznám se, že takové dva papíry se mi válejí v šuplíku a čekám na vhodnou chvíli.
Pro tuto diskusi již bylo téma vyčerpáno a následovala volná zábava. Aby si posluchači a diskutující nestěžovali na nedostatek pohybu, nota bene když moderní doba vyžaduje neustálé sezení u počítače, zahráli jsme si několik „běhacích“ her. Během nich jsme se v prvních březnových dnech trochu rozehřáli a rozhýbali zamrzlé svalstvo, protože i když se dalo občas chodit bez svršků, ti zimomřivější se bez teplé bundy neobešli.
Následoval blok amatérských fotografií, kdy všichni žadonili o to vyfotit se s nějakou tou zbraní v akčních pozicích. Zbylí přísedící měli přehršel nápadů a snažil jsem se je zachytit co nejlépe, dost snímků tedy na první pohled vypadá skutečně hrozivě. A musím se pochválit, některé kousky se opravdu povedly. Tímto tedy odkazuju na fotoreportáž z dnešní akce.
Nakonec se naše sezení po 18. hodině rozpustilo. Zbylo nás jen posledních pět odvážlivců, kteří se toulali Prahou do nočních hodin. Den jsme zakončili večeří v jedné z restaurací v centru. Po dvou hodinách jsme změnili „saloon“ a dopřáli si sérii fotbalových utkání u stolní hry. V kolik hodin se rozešel i náš oddíl, se snad ani nesluší zmiňovat.
Broněk.
