Je předposlední prázdninové brzké sobotní dopoledne, ocelově šedá obloha naznačuje, že dnes se rozhodně nebudeme koupat v elegantně zelené přehradě ani ve vlastním potu (aby nám to však nebylo líto, mraky nás asi dvakrát osprchovaly) a na Hlavním nádraží pod hodinami se postupně schází mladí kluci. Samozřejmě se stalo to, co jemnou introvertní duši děsí nejvíce: stát tiše a nervózně deset minut vedle lidí, se kterými se pak vydám na zpustošený hrad Veveří. Nicméně nejistota byla zažehnána a po krátké chvíli jsem poznal celou skupinku ochotnou vydat se do přírody: Bazi, Tokan, Olda, Matouš, František, Pavel, Tomáš, Jirka a Honza.
Přesun k vodě
Hned po té, co si mimobrněnští zakoupili jízdenky pro přesun na Přístaviště, jsme naskočili do jedničky směr Bystrc a za rušného hovoru a psaní básní (že, Tokane?) dorazili k Brněnské přehradě. Na zastávce šalin nastalo seznamování občas přerušené rachotem přijíždějícího vozu nebo údivu nad zjevením trojky nebo jedenáctky, které tam podle Baziho „neměly co dělat“. Mimochodem, věděli jste, že na teorii k oddlužení Českých drah existuje speciální studijní obor zvaný Ekonomie dopravy?
Na zastávce MHD nelze strávit celý den, proto jsme se začali přesouvat po břehu Přehrady, kde je „voda, zelená jak skřítek Yoda“. Na hrázi nastala kochací pauza – zelená uklidňuje – spojená s fotografováním nádherné kobylky a cucáním lízátek rozdaných jako drobná úplata. Další část cesty vedla (za stálého pošťuchování Tokana a Oldy a debaty o paradoxu růžového slona Jirky a Tomáše) kolem volejbalového hřiště. V pozvánce jako lákadlo stál turnaj ve volejbale, naneštěstí žen, mám ale neblahý dojem, že i kdyby tam hráli nejnádhernější chlapi na světě, kvůli chládku, byť příjemnému, bychom toho moc neviděli. Co naplat, museli jsme si vystačit sami.
Přírodní krásy
Mimo brněnskou civilizaci je nádherná příroda, např. kamenité cesty, stromy a keře s lístky vhodnými k otrhání, stromy vhodné k opření se, skály a skalky, růžové ponožky a tak podobně, občas zpestřené cyklisty a cyklistkami nebo psíky venčícími své majitele. Nikde jsme však nepotkali veverky.
Čas od času jsme se zastavili, ať už kvůli nabrání sil nebo pro společné foto s krásnou krajinou v pozadí. Anebo kvůli drobné rvačce na molu, házení kamínků přes Baziho (na Baziho, do vody; nehodící se škrtněte), strkání kamínků do bot, vytahování kamínků z bot a jiným hrátkám, ke kterým vystačí kamínky. Tokan je holt nenáročné dítě. A Olda taky.
Někdo myslel na unavené turisty toužící usednout pod malou stříšku, odpočinout si a při pití nechat spadnout vršek od lahve dírou v prknech kamsi dolů. Tedy na nás. Díky této atrakci, pracovně nazvané „částečně zastřešená lávka“, jsme mohli obdivovat Tokanovy akrobatické sklony při přelézání zábradlí, Jirkův dramatický talent a svůj vlastní řev. Nebo spíše vřískot.
Bazi nedbal varování, že se v okolí nacházejí nevinní civilisté, a zahájil hru stejného jména (Vřískot, nikoli Hra). Vysvětlení pravidel nechám na zkušenějších, podstatné je, že jsme svým řevem zcela jistě vyděsili vzácného chřástala, kterým se ekologičtí aktivisté ohání při jakékoli plánované stavbě (ve stylu „tudy a tudy a tudy ta dálnice vést nemůže, tam sídlí chřástal; ano, tam taky). Kdo se v brněnském okolí trošku vyzná, tuší, že jsme už byli jen kousek od cíle dnešního dne: hradu Veveří.
Hrad se zašlou slávou
Hrad Veveří v dávných dobách patřil – jako snad každý hrad – ke strategickým sídlům. V modernějších dobách, asi tak sto let zpátky, sloužil českému národu jako reprezentační sídlo a ubytování významných státníků: v letech 1906–8 tam občas pobýval například sir Winston Churchill. Pozdější doba a režimy však historickému dědictví nepřály, což nezapomněla průvodkyně (och, byl tam i docela fešný průvodce, jehož jsme se naneštěstí nedočkali) několikrát připomenout (2. světová válka: sídlo Němců, rozkradeno; později lesnické učiliště: přestavěno, znehodnoceno; 80. léta: plán na konferenční sídlo, plán nedokončen; později: systematické chátrání a pomalé opravy).
Prohlídka hradu začala smíchem: průvodkyně v břitové věži, bývalé hladomorně, stála mezi Oldou a Pavlem a naproti mě a Tokanovi, což v takové konstelaci a po několika hláškách vyvolává nezastavitelné záchvaty smíchu. Dokázala se však na třetí pokus uklidnit a výklad zvládla s bravurou. Dokonce i Jirka, který podle svých slov nesnáší prohlídky hradů a zámků, se nijak odmítavě neprojevoval.
Prohlídku jsme završili občerstvením a obdivováním ptáků. Opeřených. Zatímco občerstvení vévodily ženy s pronikavým hlasem, kterého se lekal i jindy nebojácný a odvážný Tokan, přehlídce dravého ptactva jednoznačně kraloval fascinující Orel mořský.
Návrat domů
Pro zpáteční cestu jsme využili parníku s velmi akční posádkou – jedna žena (dá se jí říkat námořnice?) prošla venku kolem našeho okna, břicho a prsa nalepená na nás, aby ke konci cesty sundala českou vlajku a přesunula ji ze zádě na příď. Některé citlivé jedince to znatelně rozrušilo.
Taková událost nás však nemohla vyrušit od plánování afterparty ve známé hospůdce Áčko, které se účastnila celá expedice. Ještěže tak, přijít o skvělý dramatický přednes jídelního lístku anebo „číselné“ hádky v podání Jirky by byl pro všechny milovníky divadla smrtelný hřích.
Návštěva Áčka by se dala považovat za konec společného programu. Věřím, že si výlet všichni účastníci užili a že se v co největším počtu opět shledáme na další akci GaTe.
Sepsal
„N“