Zprvu to vypadalo na úplně běžné sobotní ráno. Bylo relativně pěkně, i když počasí spíše připomínalo květen než půlku prázdnin. Blížila se osmá hodina, když se před mapou na ÚAN Zvonařka začala scházet skupinka kluků. Všichni přišli za stejným účelem – opustit nudu velkoměsta, strávit fajn den s přáteli a poznat nové lidi.
Nikdo z nich netušil, že zajímavé zážitky na sebe nenechají dlouho čekat. Nestáli jsme tam ani deset minut, když se odkudsi vyřítil naprosto opilý jedinec a začal vyhrožovat účastníkům setkání. Pokřikoval sprostá slova, dokonce se po nás pokusil mrštit právě zakoupenou lahví koly, ale vzhledem k jeho opilosti se neměl šanci trefit ani zkazit náladu účastníkům. Byl odtažen svým o něco střízlivějším kamarádem a zdálo se, že na chvíli máme zase klid.
Úderem osmé hodiny jsme se sešli všichni a přemístili se o pár metrů na stanoviště 25, odkud nám jel autobus do Prostějova. Cesta zabrala necelou hodinku a já ji prospal, takže nemůžu zprostředkovat vtipné historky, které účastníci po cestě jistě zažili. V Prostějově se k nám přidalo pár dalších jedinců a tím dotvořili celou skupinku, která nakonec čítala 16 lidí. Potřebovali jsme se dostat vlakem do Stražiska – další komplikace na cestě, protože na část trasy byl nasazený náhradní autobus, do kterého jsme se tak tak nasoukali; a navíc Vašek vymyslel tak složitý způsob nakupování jízdenek, že z toho byla vedle i zkušená paní za přepážkou.
Všechno jsme zdárně zvládli, vystoupili z vlaku ve Stražisku a tím oficiálně začala pěší část naší cesty. Vedení se ujal Ondra z řad Valachů. Ušli jsme cca 200 metrů a už jsme se ztratili :-D. Ne, že by byl Ondra tak špatný navigátor, ale klub českých turistů (placený z našich daní, jak jsem byl poučen) měl celou modrou trasu tak skvěle označenou, že jsme se ze začátku ztráceli každou chvíli. Když jsme došli na rozcestí, bylo třeba vyslat průzkumníky na všechny strany, aby zjistili, kudy vlastně cesta vede.
Nicméně my jsme velice šikovní a zdatní (proč si nezvednout ego, když jsme došli až na konec) a všechno jsme zvládli. Cesta byla energická, utíkala a během ní jsme zažívali různě vtipné chvíle. Například když jedna skupinka vytvořila pomocí pelyňku vláček a houkala a druhá hned za ní zpívala všem známou písničku „A to kuře krákoře chodí po dvoře“. Takhle jsme prošli celou obcí – podle pohledů místních nejspíš něco takového nikdy neviděli a vsadím svou zdravou ruku, kterou píšu tenhle report, na to, že ještě hodně dlouho neuvidí.
S nadsázkou bych řekl, že cesta se bohužel obešla bez zranění, takže nemám moc o čem psát :-D, ale to je samozřejmě jen lehce černý humor. Jediné zranění po cestě odnesl Tokan, který se škrábl pravděpodobně o větev, a část cesty to vypadalo, že vykrvácí, nicméně statečně prohlásil, že to nic není a bez ošetření se pokračovalo dál. Neštěstí na sebe nenechalo dlouho čekat a Ondrovi se podařilo stoupnout do kaluže. Jako správného výletníka ho to vůbec nezaskočilo, vytáhl čistý pár ponožek a jednu z nich si nasadil, tu mokrou pověsil na batoh a pokračovalo se dál.
Poslední nezapomenutelná věc, která podle mě stojí před Plumlovem za zmínku, byla návštěva hospody v jedné malé obci po cestě, kde jsme si hromadně nakoupili vanilkovou zmrzlinu a nestačili jsme se divit, že chutnala po česneku :-D. Jestli se dávají hvězdičky i hospodám, tak tahle má do pěti hodně daleko :-D.
A tak jsme šťastně a vcelku dorazili do Plumlova, kde jsme se pod místním zámkem nasytili, napojili, odpočali a pokračovali dál. Prošli jsme se kolem zámku a chvíli se zdrželi u nějakého místního festivalu, kde tancovala skupinka nadšenců. Čas se nám krátil a my se chtěli ještě smočit v přehradě, tak jsme se museli svižným krokem začít přesunovat. Nakonec se z celé skupinky našli pouze asi tři odvážlivci, kteří do přehrady vlezli, udělali pár temp a vydali jsme se na cestu domů. Tím ovšem humorné příhody ani zdaleka nekončily.
Z Plumlova jsme se přepravili autobusem do Prostějova, kde se od nás odpojila část skupiny Valachů a odkud jsme se vlakem vydali do Brna. Ve vlaku jsme obsadili dvě kupé. Ta slušnější část hrála karty nebo spala v jednom kupé, ale zbytek ve druhém se pustili do debat o análním sexu a kartáčku na ruce :-D. Velmi zajímavá kombinace. Maminka s dítětem se na skupinu sotva podívala a rozhodla se změnit kupé, ale našel se tam i sympatický kluk, který se celou válel smíchy. Hodina utekla jako voda a my jsme vysedali v Brně z vlaku. Velká část se tam od nás odpojila, ale neoficiální konec cesty byl až v naší oblíbené hospůdce v centru města. Sem dorazilo pouhých pět odvážlivců, ti si mohli spokojeně říct „sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu“ a vyměňovat si plno zážitků, které na cestě zažili.
Možná jsem některé detaily napsal špatně a určitě jsem na velkou spoustu věcí zapomněl, ale napsal jsem to tak, jak jsem to viděl svýma očima a budu jen rád, když zbylé vtipné části výpravy zmíníte dole v komentářích a chybné údaje uvedete na pravou míru.
Olda
