Ani pořádně nevím jak jsem se dostal k „nějakému“ Mušovu a lidem kolem něj. Ještě před měsícem jsem ani netušil, že existují takové akce. Netušil jsem, že existují lidé, kteří mají vyšší cíle, než jen své ego a organizují něco podobného. Vlastně za to vděčím jednomu z nich – Mirkovi z Rýmařova.
Při jednom setkání mi to navrhl, abych jel. Z počátku jsem měl celkem pochyby a svým způsobem obavy z neznáma. Ale dal jsem na Mirka, který má zkušenosti. 🙂 Má povaha si však žádala někoho sebou, a tak jel i Rosťa (taky z Havířova). Takže jsem nejel zase tak do neznáma.
Sraz proběhl v Brně. Tady jsem se setkal s Mirkem, Tomášem a postupně se přidali Martin, Peťa, Lukáš, Luboš, Milošek a Rosťa. Jeli jsme dál autobusem do místa, kde jsem byl loni na kolech – Pasohlávek. Jen jsem celou dobu netušil, že to je de facto shodné s Mušovem. Tak jsem byl rád, že jedu opět tam. Bylo tam tehdy fajn. Asi se to sem moc nehodí, ale nemůžu si to odpustit – těšil jsem se hlavně na vinný sklípek. Protože jsem „vinař“ až na prvním místě. Své nadšení jsem postupně předal i na některé další „účastníky zájezdu“ (ahoj Luki).
Autobus nás přivezl téměř před areál kempu, takže jsme se moc nenachodili. Ubytování bylo v prima skládacích chatkách, co se prodávají v OBI za pár tisíc. Ne, dělám si legraci. Zařízení bylo sice poněkud spartanské, ale stále lepší spát na Spartě než na zemi ve stanu. Což jsem si vyzkoušel před rokem a můžu říct, že v září nikdy víc. Osazení chatek nebylo samovolné, rozhodl o tom částečně osud, částečně Bazi. No spíš jeho první hra. Byli jsme rozděleni do náhodného výběrového vzorku A a náhodného výběrového vzorku B. Tento vzorek osob se dále převzorkoval na nový soubor, ze kterého si část původního souboru vybírala třetího, kterého by chtěla mezi sebe. Ten svůj osud mohl přijmout nebo odmítnout. Našli se i tací, kteří odmítali přijmout nevyhnutelné a trávit dvě noci se mnou a Tomem pod jednou střechou. Nakonec jsem se tedy ocitl v chatce s Tomem a Mirkem. „Ukecanou chatku“ tvořil Lukáš, Rosťa a Luboš. No a z logiky vyplývá ten zbytek.
Her bylo mnoho, ale pár mi jich ještě asi dlouho zůstane v paměti. Velmi zajímavou, alespoň v naší režii, se ukázala hra o postavení co nejvyšší věže. Zatímco všichni ostatní předvedli průměrné výkony, náš tým se ukázal jako nejvíce tvůrčí. (Vý)tvor, který jsme „zplichtili“ byl natolik originální, dokonalý a neabstraktní, že nám jej ostatní jednoduše záviděli. Až se jej pokusil jeden neznámý útočník večer zdiskreditovat prezervativem naplněným nějakou bílou tekutinou tak aby to vypadalo „věrně“. Všichni stejně víme, že to byl Milošek. V soutěži jsme díky naší invenci obsadili závidění hodné třetí místo (ano, skutečně je tomu tak, třetí místo).
Můj návrh na návštěvu vinného sklípku byl bohužel zamítnut radou starších, ehm moudřejších. Další hra nám měla napovědět jací to jsme vlastně lidé. Nebyla to ani tak hra, jako jednoduchý testík osobnosti. Výsledek mě nijak nepřekvapil, jsem prostě dokonalý. Doufám, že laskavý čtenář mi odpustí můj smysl pro humor. Většina „grupen“ akcí se konala nevím proč, ale právě u nás. Kde bylo největší teplo (teplotně, samozřejmě) a nebylo žádné světlo. Ale naštěstí „leadeři“ mysleli na všechno a zařídili pro nás světlo i židle.
Noc byla fajn. Vyspal jsem se celkem dobře. Tváře ostatních ráno prozrazovaly, že někomu nocleh sedl, jinému méně.
Další den bylo na programu opět pár her, jejichž cíl byl někdy neznámý zjevně i autorům. Za zmínku stojí jedna originální, kdy jsme skupinka čtyř opět, jak jinač než náhodně vybraných, měli přiřazené určité role chování. Vyzbrojeni pak tímto typem osobnosti jsme vyjednávali o programu na víkend. Já jsem zcela přirozeně převzal roli otce a Lýdie neboli Mirek roli matky. Rosťa a Lukáš obsadili roli našich milých dítek. Natolik jsme se všichni vžili do našich rolí, až se to celkem zvrhlo v nechutnou rodinnou inscenaci.
Večer jsme šli vyzkoušet, zda jsou tedy otevřené nějaké ty vinné sklípky. Bohužel nic. Takže program byl v chatce, nečekaně opět v naší. Hráli jsme různé hry.
Pokud to tedy celé shrnu. Poznal jsem moc zajímavé lidi, Které doufám ještě někdy uvidím. Tohle setkání mi pomohlo mi uvědomit si pár věcí ve svém životě (zcela nezávisle na tom co se zde dělo, čistě osobní záležitost). Moc děkuji lidem, kteří tohle zařídili. Jak jsem již psal, jsem moc rád, že jste, jací jste.
