I když běžně nemám potřebu (jako jiní nejmenovaní :-)) neustále něco literárně plodit, po tomhle víkendu i já mám chuť usednout za pomyslný psací stroj. Protože ti často literárně tvořící napíší určitě obsáhlejší, čtivější a hodnotnější povídání, pokusím se být stručný – i když to asi půjde těžko. Nemá smysl abych se rozepisoval o celém víkendu – i když by to bylo veskrze příjemné povídání. Spíš jen vytáhnu určité momenty obzvláště hodné popsání.
Celý víkend začal v sobotu ráno v devět na nádraží pod hodinami. Protože se v Brně moc nevyznám, měl jsem docela problém ty hodiny najít. Má brněnsky zběhlá sestra mě totiž informovala, že „pod hodinami“ na hlaváku znamená místo velice blízké hlavnímu vchodu. Tak jsem strávil čtvrt hodiny okukováním policistů, houmlesáků a jiných pochybných náctiletých individuí. Nevěřili byste kolik kluků v sobotu v devět na nádraží vypadá, že na něco nervózně čekají. Naštěstí jsem žádného neoslovil, protože ti co čekali na správný sraz čekali na druhém – správném – místě „pod hodinami“. Nakonec jsem znervózněl tak, že jsem začal zmateně obíhat všechny hodiny, které na nádraží jsou. Podařilo se mi najít hodiny, pod kterými byla nadějně vyhlížející skupinka mladých lidí, ale bylo v ní tolik holek, že vypadala na pováženou „normálně“. To, že je to ta správná skupinka, jsem poznal především podle jisté nejmenované osoby s nutkavou touhou literárně tvořit, kterou jsem na podobném setkání vskutku nečekal. Nakonec však tato osoba mezi nás zapadla velice dobře – i přes svůj úctyhodný věk.
Nezapomenutelná byla naše cesta od autobusové zastávky u Pasohlávecké benzinky k našemu ubytování. I když jsme vyrazili správným směrem a vyzbrojeni radami od domorodců, naše cesta okolo větrolamu se začala podezřele klikatit, až se vyklikatila docela a zmizela. To nás ale nemohlo zastavit, takže jsme pokračovali dál tušeným směrem po sklizeném poli. Začínal jsem se pomalu tlouct do hlavy, že jsem si s sebou nevzal mapu. Naštěstí jsme určili správný směr a cestu brzo našli, takže vše skončilo happyendem a k žádné újmě na zdraví, přehřátí ani smrti vyčerpáním nedošlo. Poučení pro příště – nevěřit organizátorům a brát si s sebou mapu vždycky – ostatní lidé totiž evidentně nejsou tolik nervózní jako já, když jdou neznámou trasou bez mapy 🙂
Po seznámení, vytobogánování a vykoupání jsem nakazil ostatní svým nadšením pro hru frisbee (s lehce zkreslenými pravidly). Pro neznalé – hraje se to s lítacím talířem, musí se u toho docela běhat a počítají se góly. Hra má dokonce i svá oficiální pravidla (která by byla k dispozici i v češtině, kdyby Česká asociace létajícího disku měla lépe napsané stránky, v současném stavu jsem schopen odkázat pouze na pravidla v angličtině [http://www.whatisultimate.com/what/what_game_en.html]. Organizátor Petr si při ní zvládl provést něco s kotníkem, takže zbytek pobytu poskakoval po jedné noze. Naštěstí to byl jediný úraz a jediná událost za celý víkend, která by se dala označit jako nevydařená.
I když o našem sponzorovi budou psát určitě i jiní, neodpustím si i já mu věnovat alespoň odstavec. Během celého pobytu jsme měli totiž zcela zdarma pití i velmi dobré jídlo u jednoho ze stánků s občerstvením. Radek nám navíc zaplatil i tobogán, domluvil jízdu parníčkem, zajistil šlapadla, poradil kde máme hledat dřevo na večer a byl nám celkově nápomocen. Celý pobyt byl naší opravdovou dobrou vílou a patří mu náš nehynoucí dík.
Další okamžik, který bych chtěl popsat, je opět sportovního charakteru. Po nepříliš dlouhé noci, rozcvičce(!) a snídani jsme totiž zase hráli frisbee – napřed s míčem, potom jsme se vrátili k talíři, se kterým se hraje frisbee nejlíp – ostatně, proto jsou pravidla taková jaká jsou. Až jsme se zcela uhnali (no, ti nejodolnější asi tak uhnaní nebyli, ale já jsem byl mrtvej dost), občerstvili kofolou a odmítli s Mildou vylézt na strom, tak nás Jana vyburcovala k fotbalu. Protože docela dost kluků nechtělo hrát, a zbyl skoro stejný počet kluků jak holek, dali jsme si zápas holky proti klukům. Ač jsme se snažili vzmužit se ze všech sil, holky nás docela roznesly na kopytech. Drtivý nátlak jsme ale psychicky vydrželi a dokonce se nám podařilo i skórovat 🙂 (je pravda, že to už jsme ale hráli přesilovku).
Před obědem se na naši skupinku otočil jeden ze štamgastů, jestli nemáme oheň. Nikdo z nás neměl, což dotyčného docela zaujalo. Začal se nás vyptávat, jestli jsme na nějakém sportovním soustředění, že nikdo nekouříme. S tichým pobavením (nekouříme?) jsem s Tomem začal spřádat historku o tom, že jsme fotbalový tým jedné prostějovské periferní vesničky, který je na přípravném fotbalovém soustředění na účast v nejnižší možné fotbalové lize. Štamgasti tuto historku sežrali s nadšením a ještě se rozplývali nad tím, jak fotbal kvete i v tak maličkatých vesničkách 🙂
Celý tento úžasný víkend jsme důstojně zakončili po návratu do Brna v Áčku. Protože nejsem příliš brněnský, v tomto podniku jsem byl poprvé a neodpustím si úvahu na téma „číšníci v Áčku“. Ti mě totiž opravdu pobavili (v upřímném slova smyslu). Byli totiž tím jediným, podle čeho bylo poznat, že se jedná o podobně zaměřený podnik. Díky tomu se má návštěva tohoto podniku podobala komedii na téma „vesničan přijel navštívit velkoměsto“ a já jsem se celý večer musel smát, kdykoli se zjevila obsluha a zeptala se: „Ještě pitíčko?“ 🙂
Celý víkend byl naprosto nezapomenutelný. Po velice dlouhé době jsem si nepřipadal menšinový, seznámil jsem s novými tvářemi (ať už to byli kluci nebo holky), odreagoval jsem se při hrách, pokecal o zcela puberťáckých záležitostech ale taky o smyslu života, náhodě a náboženství. Přál bych každému klukovi nebo holce v našem věku a s našimi problémy, aby měli možnost zúčastnit se podobné akce.
