Ahoj všichni cestovatelé v čase 😉
Samova nesmírně procítěná a Pepovo krásně dobově napsaná reportáž, mě inspirovala k tomu, abych také přispěl svou troškou do mlýna a hlavně tím poděkoval všem organizátorům, obzvlášť těm, kteří sice nebyli většinu dne vidět, ale svým kulinářským uměním se zasloužili mnohokrát o naši blahou spokojenost.
Přiznám se, že jsem se na tuhle akci vůbec netěšil. Přihlásil jsem se v lednu dost spontánně poté, co mi o akci řekl Štěpán, ale do dubna původní nálady přešly a zmocnil se mě i trochu strach z toho, že se ocitnu v partě kluků, která se už navzájem zná a bude těžký se mezi ně dostat. Nakonec, jak jste si možná i někteří všimli, jsem se ale rozhodl jet.
Ještě půl hodiny před odjezdem na otázku: „Proč si tohle permanentně dělám?“, mě moje kamarádka horlivě uklidňovala: „To bude dobrý.“ Musel jsem sice vynechat přednášku z Filosofie moderního a postmoderního náboženství, ale v tu chvíli, kdy jsem přicházel na vlakové nádraží, byl profesor Halík ten poslední, na kterého jsem myslel. Šel jsem o 5 minut dýl a zmocňovala se mě panika, že Vás na tom přelidněném nádraží nepoznám. To ale přešlo, když jsem už z dálky viděl Michel a její hůlku tak mi bylo jasné, kam patřím.
Vlak se rozjel a všechno šlapalo jako hodinky, rychle jsem se seznámil, všichni byly otevřeně přátelští a obavy z toho, že budete parta namyšlených narcisů, se rozplynula se všemi ostatními problémy. Zpětně si uvědomuju, že to byla chvíle, kdy škola, na kterou jsem posledních několik měsíců nepřestal myslet, zůstala v Praze a knížka kterou jsem si sebou na víkendovku vzal, zůstala ležet tam, kde jsem ji ve čtvrtek ráno položil a to na dně batohu.
Po vystoupení už mám všechno jako v mlze. Když jsem se vrátil, ptali se mě mí kamarádi z Klatov (z naprosté většiny mám kamarády heteráky, to byl asi hlavní důvod, proč jsem jel, abych ten nepoměr trochu, alespoň nepatrně posunul) jaký to bylo na tom kempu a já jim neuměl odpovědět. Hodně krkolomně jsem to přirovnal k hypotetické situaci, kdy si představte, že odjedete do Norska – i když se naučíte norsky, konvertujete k luteránství a přestanete se opalovat, abyste byli stejně bílí jako Norové, vždycky se najde někdo, kdo vám připomene, že jste původem odjinud… že jste Čech!!! A já na víkendovce zažíval pocit, jako bych se po 20 letech (tolik mi je) vrátil z Norska do Česka. Možná jsem mluvil s norským akcentem, byl prudérní a bílej jak stěna, ale to nevadilo, protože jsem se vrátil domů a přes rozdíly všeho druhu jsem měl pocit, že si všichni nějakým záhadným způsobem rozumíme. A to jenom podotýkám, že nejsem zastánce toho, že by existovala nějaká teplá síla, co gaye spojuje. 😀
Nikdy jsem neměl chuť být stejný jako ostatní a vždy jsem chtěl být sám sebou. Nicméně tady jsem prodělal šok, to samé v někdy víc a někdy míň radikální podobě si přáli i všichni kolem mě (alespoň pro tůtěch pár dnů). A tak jsem se na 4 dny stal stejným, snad bych i řekl v rámci kolektivu normálním klukem. V kolektivu, kde i muž může mít ženské šaty a problémy, kde si můžeš vzít na hlavu třímetrovej kaktus, kde v písničce o gay životě dostaneš chuť na palačinky, kde banda homosexuálů prosí důchodce o vejce výměnou za blíže nespecifikované služby, kde když zpíváš Nafrněnou Báry Polákový, nemusíš řešit, jak se na tebe koukají ostatní, protože ostatní ji zpívají taky, a konečně kde tvůj soused z vedlejšího pokoje zpívá v rajcovním oblečku, že si sáhla až na dno sudu od vína a bolí ji její, její… hlava, tak přesně v takovým kolektivu si můžeš sáhnout na střípky zázraků a plnit přání, co by tě jinak ani nenapadli. Pro mě to očividně bylo být na chvíli zas Pepa, prostě Pepa, ne ten sodomita z vedlejší třídy, nebo gay best friend, ale Pepa.
Děkuju tak všem organizátorům za super nápady, hry a soutěže, v kterých bylo vidět Vaše odhodlání, čas a srdíčko. Berte to tak jako revanš za to, že jsem Vám neposlal pozitivní papírky, jelikož jsem Vám všem chtěl poděkovat veřejně. Poděkovat chci i všem cestovatelům v čase, jelikož jste byly všichni až nadčasově neuvěřitelní.
P. S. nevešlo se sem toho hodně, co bych o víkendovce mohl říct, protože toho bylo tolik, že by to ani nešlo, tak doufám, že jsem vypíchl ty nejdůležitější vzpomínky (ten kaktus z hlavy prostě nedostanu) a pocity
Děkuju s pozdravem a přáním krásného dneška, zítřka i včerejška
prostě Pepa 🙂
