Můj milý deníku.
Konečně je to tady! Nastal den, na který jsem čekal nějaký ten pátek. Teď bych si měl trochu odpočinout od všech stresů a nepokojů v našem absurdním světě. Konečně se zbavím na pár dní všech věcí, které mi poslední dobou dost tíží život, a v tom mi měla pomoct právě dubnová akce s GaTe.
Bylo 13. 4. 2017 a já právě dobaloval poslední věci. Furt jsem si říkal, že stejně něco zapomenu jako vždy (zapomněl jsem ručník). Měl jsem menší handicap v tom, že se akce konala blízko mého domova a tak jsem tam dojel autem. Jelikož všichni jeli vlakem, tak jsem neměl žádnou šanci se seznámit a utvořit s někým menší skupinku, s kterou bych se bavil. Když jsem dorazil na autobusové nádraží v Kardašově Řečici, tak jsem si mohl jen představovat, jaké to vše bude a s kolika lidma se tam budu bavit a to nejdůležitější pro mne, jak moc si tam odpočinu od všech těch záporných věcí. Těšil jsem se, jak se všema budu kámoš a jak všechno bude jedna velká sranda. Jelikož jsem kluk z vesnice, kde slovo „vlak“ nikdo nezná, tak jsem netušil, že mám čekat na vlakovém, nikoli na autobusovém nádraží. V posledních minutách jsem to stihl a došel jsem na to pravé nádraží.
Na nádraží jsem se rychle seznámil s jedním týpkem, co byl docela v pohodě a povídal mi o tom, jak by to mohlo probíhat, protože už byl na akci od GaTe vícekrát a pro mne to byla docela velká premiéra. No jako popravdě se mi čím dál víc ulevovalo, jak mi o tom povídal a nebyl jsem už tolik nervózní. Než stačil dopovědět všechno, tak přijel vlak s ostatními účastníky a moje nervozita byla zase na stejném bodu jako na začátku. Začali vystupovat kluci, kteří se už spolu všichni bavili a ve většině už na takových akcích byli. Velice jsem znervózněl a absolutně jsem se vyhýbal očnímu kontaktu s kýmkoliv. Moje povahová extroverze se náhle změnila v totální introverzi. Nikdy se mi tohle fakt nestalo. Nastala první poznávací hra hned na plácku u nádraží. Když se hra vysvětlovala, tak jsem zjistil, že jsem absolutně nedával pozor a místo toho se soustředil, abych nečuměl vykulenýma očima a otevřenou pusou. No a taky to pak dopadlo tak, jak to dopadlo. Hned první hru jsem trochu veřejně pokazil, ale tak … stane se.
Po takové pro mne namáhavé hře jsme se museli vydat na pochod do určeného místa, kde jsme měli se všemi strávit můj vysněný víkend. Ta cesta byla docela delší, tak by se dalo předpokládat, že se s někým konečně začnu bavit, ale to bych nebyl já, aby se něco nepokazilo (napadly mě nejmíň tři další slova, který se sem nehodí). No nic, tak cestu jsem si odťapkal sám. Co se dalo dělat. A díky Bohu za to štěstí, že jsme konečně narazili na místo, kde se vše mělo odehrát. Nastal další boj, který opravdu fakt totálně nenávidím! „Vyberte si pokoje“, řekli. Ani jsem se neohlížel a skočil do prvního pokoje, co jsem uviděl. „Doufám, že mě ty partičky nevyšoupnou“. Zdálo se, že všechno je cajk a dokonce jsem si sehnal místo hned na kraji postele. Pokoj je skoro přeplněný. Říkal jsem si: „Skvěle to začíná“. Rychle jsem se vybalil a šel jsem vydýchat svůj nádech pesimismu ven, kde jsem potkal partu kluků, kteří říkali, ať se k nim přidám do „cool party tepláků“, či tak nějak to řekli. Nastalo pro mne obrovské dilema. Mám se k nim přidat, nebo se půjdu bavit s mými ostatními kamarády, které jsem si našel (ironie). Okey. Zůstal jsem u „teplákovců“, či jak to mám jinak nazvat. A udělal jsem dobře, že jsem zůstal, protože jsem se pak s touhle partou bavil až do konce. Dokonce jsem se kouknul do jejich pokoje, kde měli TOLIK MÍSTA, a tak jsem si během 5 vteřin přeházel věci k nim. Samuel už má kámoše! Super. Nastala večeře, kde byl pak jakýsi úvod a mohlo se jít spát.
Den druhý. Snad se to vše zlepší. Nechci to tak nějak moc protahovat, tak se pokusím to vše zkrátit. K snídani byly ovesný vločky. Já se sice rád najím, ale tohle jsem moc nedával, a tak jsem se moc nenajedl. Nastaly odpolední programy, které opravdu nejsou pro mě. Nacvičovali jsme spartakiádu… Nic teplejšího jsem v životě nikdy nedělal. Já pomalu netancuju ani na diskotéce a tady jsem se musel kroutit. Už nikdy. Čas oběda a já nejedl. Byl jsem tak moc hodný a ohleduplný vůči svým spolubydlícím, že jsem čočku a cizrnu nejedl. Chystal se další program. Něco jako výtvarka. Sakra! Já se těšil na sportovní aktivity. Přetahování a cákání se v bahně, či tak a místo toho se musím tak akorát cákat v barvách. Nic pro mě. Nastal hlad, jak jsem k obědu nic neměl, a tak jsem se těšil na večeři, kdy měly být špagety. Bohužel program určil tak, že jsme to jídlo jedli z jednoho velkého hrnce někde na kraji lesa. Bylo to fakt nechutný, ale zároveň i trochu vtipný, a jelikož jsem měl už fakt hlad, tak jsem si tam tu vidličku strčil a udělal si z toho takovou obrovskou bouli (něco jako cukrová vata) a jedl jsem to opodál. Byl večer po jídle a šli jsme na veliký pochod lesem. Bylo to sice daleko, ale já mám takový procházky rád a líbilo se mi, jak jsem si mohl popovídat s ostatními. Takže konečně něco pro mne. Okolo druhé hodiny ráno jsme hráli jednu hru, která byla fakt dobrá. Konečně jsem se trochu bavil, i když jsem začal přemýšlet nad věcmi z mého běžného života a tak mě chytla na chvíli i trochu depka, která ale pak díky tomu programu ke konci přešla a já se musel jen smát.
Den třetí. Snad se mi už dneska vše vydaří. Tak je to poslední celý den. Bál jsem se, že to bude hrozný jak včera. Už od dost dobrý snídaně jsem tušil, že by to dneska mohlo být už dobré a taky že ano. Měli jsme program, kdy jsme šli do ostatních vesnic kolem a to mě dost bavilo. Oběd byl taky velice dobrý, tak co se může pokazit dneska? Dneska je to zatím dost fajn. Ale všechno se dá zakřiknout. A tak jsme museli vytvářet písničky a pak zpívat. Hrůza! Ta moje scénka byla naprosto příšerná a byla to neskutečná ostuda! Docela jsem měl blbou náladu z toho, že ostatní scénky byly naprosto skvělý a jenom ta se mnou se naprosto podělala. Díky Bohu, že jsme to předváděli první, protože po ostatních scénkách se mi udělalo naprosto lépe, jak jsem se musel furt smát. Když byla skvělá snídaně, pak oběd, tak musela být i výborná večeře. Večer byl zakončený takovou menší diskotékou. Byl to večer plný zamýšlení se nad vším, co mě trápí. Měl jsem smutnou, ale i veselou náladu. Se smíšenými pocity jsem ulehl někdy ráno do postele a usnul.
Den čtvrtý. Dnes jedeme domů. Celou tu cestu zakončily skvělé programy a můžu už i říct, že celá ta akce se obrátila o 100 % k lepšímu, než tomu bylo na začátku. Poslední den nemohl dopadnout lépe. Opravdu jsem se cítil příjemně a odpočatě a dokonce jsem měl snad i víc kamarádů, než jsem čekal. Všichni si tak trochu rozuměli a vše bylo opravdu moc fajn. Nastalo focení a loučení. Kdo by to čekal, že vlastně i mně bude líto, že je konec.
Jediný já nešel se skupinou na vlakové nádraží, a proto mě jeden z organizátorů odvážel k mému autu na druhou stranu. Cestou se mě ptal na zpětnou vazbu a CO MI TO DALO DO ŽIVOTA. Je mi líto, že během těch pár minut v autě jsem neřekl vše, co bych chtěl ve skutečnosti říct. Vše nás přece napadne až doma v klidu. Úplně jsem změnil názor na svůj dosavadní život a pokusím se o dost razantních změn. Koukám už na sebe úplně jinak, než jsem na sebe koukal před začátkem celé akce. Možná se tomu nedá věřit, ale to si musí každý prožít a posoudit sám. Cítím se odpočatý, mám další kamarády, za který jsem rád, a dokonce jsem zván na akce s „teplákovcema“ do Prahy.
Vesměs jsem nakonec velice rád, že jsem tohle vše podstoupil.
Sam
