aneb první akce s GaTe a hned týdenní? Proč ne? Miluji výzvy…
Možná nezačnu klasicky jako ostatní co popisovali své zážitky s nějakou akcí s GaTe, já začnu asi už o den dřív a to, když jsem si pustil poutavé video o tom, jak si zabalit na víkendovku.
Předem říkám, že jeden ručník by mi rozhodně nestačil, přece jenom já a mé v celku delší vlasy si vyžadují již péči osušky, nebo to, že by mi mělo stačit jen nějaké starší triko? No ani náhodou 😀 dovedete si představit, že bych na závěrečný večer přišel v něčem starém? Nikdy… 😀 Ale tak nebudu to prodlužovat, zkrátka zabalil jsem se podle vlastní vědomí a svědomí a druhý den ráno jsem sedl na vlak.
Píše se pondělí sedmadvacátého dne měsíce osmého roku dvoutisícího dvanáctého. Vlak zastavuje na krásném nádraží v Kardašově Řečici a náš výlet do Říše divů začíná.
Kapitola 1. – Dolů králičí dírou
Sedím si tak na tom nádraží, popíjím ten zbytek vody, co máme s sebou, a přemýšlím, co mě vlastně čeká, když v tom se kolem mě mihne králík ve vestě. Ano, je to tak, dokážete si to představit – opravdu Králík ve vestě, a aby toho nebylo málo, tak má budík zavěšený kolem krku. Prostě neuvěřitelné. Celá naše skupina se tedy zvedá ze země, někteří se zvedají z někoho jiného a vyrážíme na cestu. Je to úchvatný pohled, procházíme se kolem domů, skrz uličky tohoto původně poklidného městečka. Proč původně? No přece jenom pobíhající asi 1 metr a 80 centimetrů k tomu vysoký králík dokáže docela rozrušit poklidný život malého městečka. Tento roztomilý chlupatý Vašek, jak jsme se později dozvěděli, nás dovedl až na kraj králičí díry. V mžiku jsme se pustili za ním, a jak se dostaneme ven? Tak na to v tu chvíli nebylo pomyšlení. Díra vedla chvíli rovně jako tunel a pak najednou se prudce svažovala dolů, tak prudce, že jsme neměli vůbec kdy se zastavit a padali jsme do hluboké jámy.
Kapitola 2. – Vítej v Říši divů
Přivítání v kraji divů proběhlo hned na jeho kraji. Seznámení s ostatními účastníky bylo zajímavé, leč je pravda, že jsem si stejně nikoho nepamatoval, ale to vem čert a jdeme dál. V pětičlenných skupinkách jsme se vydali na cestu za vytouženým cílem – chatou, kde složíme hlavu a usneme spolu s krásným snem o modrém houseňákovi a kloboučníkovi, ale to by nebyla řádná akce, abychom si tu cestu řádně neprodloužili.
Postupně jsme si při skládání mapy, která nás měla dovést vždy na další stanoviště, vyrobili svůj vlastní erb, přečetli se nějaké pohádky, odpočinuli si u kotle s čajem, prošli se na slepo po letišti, zničili si boty na poli, když jsme si chtěli zkrátit cestu, až jsme došli ke stanovišti, kde na nás čekalo rozhodnutí. Rozhodnutí o tom, zda budeme dál šlapat každý svou cestou nebo se vydáme společně. Rozhodnutí přišlo v mžiku, s vidinou rychlejšího doputování do cíle jsme se rozdělili a každý podle mapy jsme se vydali na námi vybrané stanoviště. Jak já tuhle hru proklínal, ze stanoviště, na které jsem došel, jsem byl opět poslán zpět na stanoviště původní, takže huráá a šlapeme dál :D.
Kapitola 3. – Díky bohu za baterku, dobré boty a telefon
Rozhodnutí v tu chvíli už bylo pouze na mě a tak jsem si otevřel novou krabičku s novým cílem a vydal jsem se na druhý konec mapy, na proklínané místo – Severnice. Cesta byla dlouhá, strastiplná a v tu chvíli nenáviděná. Přes úděsné močálovito-bahnité koleje od traktorů (jestli se těm strojům tak říká i v říši divů), jsem se dostal k cíli, v tu chvíli již byla tma a jedinou společnost mi dělalo světlo mé baterky, které se však rozhodlo, že prostě fungovat dlouho nebude a baterka se pro mě po její vlastní bahenní koupeli stala dále nepoužitelnou. Boty hlásily, že sloužit ještě budou, leč tvrdnoucí bahno na nich se jim také moc nelíbilo a světlo na mobilu se v tu chvíli stalo mým jediným kamarádem. Nevadí, jdeme dál, další výběr z krabiček a nový cíl – yahooo huráá jooo prostě BOMBA, z nejsevernější části mapy mám jít na tu nejjihovýchodnější? ANO není problém drazí organizátoři, jak já miluji bahenní lázně. Opravdu jsem v tu chvíli proklínal kohokoliv, ať už se jmenoval jakkoliv, ale prostě jsem proklínal tu buznu, která tuhle hru vymyslela :D. A do mého úžasného rozpoložení přišla krásná SMS – „Ahoj kluci, změna planu… Všichni doražte k stanovišti srdcový hrad – je to ta velká chata.
Kapitola 4. – Vítej u Srdcové královny dobrodruhu
Ano, jak se dalo čekat, Srdcový hrad obývala všemi milovaná, krásná a velice vnadná Srdcová královna. Nejdříve se jí však všichni museli představit. Proč ne? Na začátku jsem netušil, že mezi námi dobrodruhy se nachází Vochomůrka, Ferda Mravenec, Mistr Joda a mnozí další, já jakožto Shrek jsem jí však musel velice poděkovat za bahenní lázně, kterých jsem si cestou užil a doufat, že mi nedá setnout hlavu.
Díky bohu za její milosrdnost, pohostinnost a mnohé další dobré vlastnosti, díky kterým jsme si mohli po strastiplné cestě omýt ruce, naplnit břicha a následně vykoupat, pomodlit a spát.
Kapitola 5. – Napiš mi něco milého
Přišlo ráno, děsivá hudba mě vytrhla ze snu o tom, jak padám králičí norou. Tak to přeci jenom nebyl sen, já jí opravdu propadl a teď si mám hrát na draka při rozcvičce? Tak proč ne… Po rozcvičce hygiena, po hygieně snídaně a po snídani? Alou všichni do kroužku, budeme si hrát. Psali jsme si dopisy, jako na základní škole jsme si potají psali, kdo se nám líbí, co se nám líbí na někom, a tak… prostě zahrajeme si na huberťáky, i když někteří si na ně hrát nemuseli, a bude nám fajn. 😀 Potom co jsem otevřel první dopis, jsem byl rozhodnutý, že další neotevřu, co tam bylo napsané, to se radši ani neptejte, krásný to vzkaz, ještě, že jsem si na sebe vzal to krásné modré triko a v ostatních vzkazech jsem na něj slyšel pouze chválu, ale den ještě nekončí a tak pojďme se podívat, co se bude dít dál.
Kapitola 6. – Neznáš mě? Poznáš
Hurá, hurá, hurá – zahrajeme si pexeso :D. No pod pojmem pexeso jsem si vždycky představoval dva stejné obrázky a klid, kluci organizátoři si však představují asi něco úplně jiného. Základním mottem této hry bylo – Zpoť se, když to nenajdeš. Aneb ve dvojici odkryjete špatně? Tak se běžte proběhnout :D. V tu chvíli jsem si GaTe už dočista zamiloval :D. Pexeso bylo opravdu vtipné a nebýt toho, že členové našeho družstva poznávali sami sebe – což bylo docela chvályhodné, tak bychom asi ani nikdy tu hru nedohráli :D. Ale dvojce byly seskládány, trika byla propocena, nohy zlámány nebyly a my jsme mohli na oběd.
Kapitola 7. – 14.
pozn. autora – tyto kapitoly byly v rámci vychvalování organizátorů Gate smazány, protože by nám zpychli a pýcha smrdí.
Kapitola 15. – Jen si zařvi buzno, tady tě stejně nikdo neslyší
Probuzení ve 4 hodiny ráno a odchod do lesa. Postupně bylo naším úkolem najít útržky deníku a podle něj zlomit kletbu visící nad celým lesem a zachránit tím chodící mrtvé, kteří na nás vyskakovali, jak Komenský z okna na ženský, ze stínů stromů. Ano v první chvíli se to zdá jako zábavná aktivita, leč musím říct, s odstupem času, že se stane mnohem zábavnější, když na bandu buzen vybafnete a to tak, že to vyzní jako z nějakého horrorového snímku se zombie, a celá tlupa těchto teplých hošánků se rozuteče po lese, každý na jiný směr a to tak nahlas, že se divím, že náš drahý hajný nepřišel na kontrolu. V tu chvíli jsem však nepochyboval o tom, že některé vyvolené třeba najdeme v Rakousku, nebo až v Řecku. Díky bohu, že nakonec i strach přešel a my se dali opět dohromady. Kletbu jsme zlomili, srdce jsme zakopali a bylo nám dovoleno les opustit a spát klidným spánkem.
Kapitola 16. – Vyrob si své tričko na památku
Ano i nás potkalo špatné počasí a tak nám nezbylo nic jiného, než se schovávat před deštěm na chatě. Díky bohu, že jsme měli z předchozích aktivit, které tobě, drahý čtenáři, zůstaly skryty, nabarvené triko a mohli jsme si na něj „vysavovat“ náš vlastní návrh. Jak jsme všichni nakonec usoudili – dobré tričko na spaní a aspoň na tuhle akci nikdy nezapomeneme. Takže i tuhle původně hodinovou aktivitu, která se však díky absenci nůžek a nožů, které si vzaly batoh a říkali něco o Rakousku, prodloužila na aktivitu trvající celé odpoledne :D. No aspoň i organizátoři měli více času, vymyslet co s námi dál.
Kapitola 17. – Zahraj mi divadlo a staneš se bombou
Zahrajeme si nějakou klidnou hru, nebojte se, moc u toho běhat nebudete. No když jsem tohle zaslechl, tak mi málem po předchozích zkušenostech naskákala vyrážka :D, ale díky bohu, tentokrát nám nelhali. Aktivita vcelku jednoduchá, předveď pantomimou něco, ostatní to uhodnou a z tebe je bomba, která sestřeluje lodě nepřítele. Ano lodní bitva doplněná o krásu pantomimy. No narovinu teda můžu říct, že až příště budu předvádět Evropskou unii, tak rovnou udělám dvanáct hvězdiček, protože kreslit mapu ve vzduchu se moc nevyplácí. Aktivitu jsme však zvládli a s můžu říct, že s úsměvem na líci jsme se dočkali večeře.
Kapitola 18. – 20.
2. poznámka autora – Už toho, můj drahý čtenáři, víš až moc a přeci jenom Říše divů, by měla být zapovězena a schována pro další generace dobrodruhů, kdybych vyprávěl více, ještě bych ti tím dal mapu a ty by si snad došel zničit Srdcovou královnu a to si za její pohostinnost při závěrečném Královském plese nemohu dovolit.
A proto nech mě ukončit mé vyprávění.
KONEC :D.
Na závěr bych snad chtěl pouze upozornit, že veškeré postavy a příběhy zde napsané se staly na zapovězeném místě, v kraji pod králičí norou, tudíž někde, kde ani já neměl své jméno správně, v kraji, kde modrý houseňák kouří vodní dýmku, v kraji, kde se kloboučník bojí o svou hlavu, kde Králík chce být sovou a v kraji, kde i Srdcové královně změkne srdce, při pohledu na klobouk s kadibudkou. Je to místo plné zázraků a proto prosím i tebe – PŠŠŠT. Ať tato země zůstane navěky skryta před útoky českých turistů.
P. S. NA ZÁVĚR mého dopisu bych chtěl poděkovat organizátorům, za vše co pro tuto akci udělali, za všechny ty nervy, roztrhané papíry s nápadama, zrnka rýže, čočky, hrachu, nudlí a burizon, které nám rozdali, a samozřejmě za všechny zážitky, které si díky nim odnáším.
DĚKUJI
M. O.
